Roman Dragoun sólově v Parníku: Ledy vzpomínek, které tají jako slzy

Je pár věcí, jež jsem za léta chození na koncerty Romana Dragouna v jeho různých sestavách i sólovém podání vypozoroval. Lidi, co navštěvují jeho koncerty, vesměs mají o muzice značný přehled a jasnou představu. V osobních playlistech těchto fajnšmekrů často absentují hudební banality. Naopak můžete sáhodlouze rozebírat mnohočetné detaily z diskografie, sestavy či konkrétních verzí té či oné písně. Taky v Parníku jsem se náhodou s jednou takovou „crazy girl“ seznámil. Z bezpečnostních důvodů jí budeme říkat Denisa. Můžu prozradit, že ráda fotí a o muzice má docela nebezpečný přehled. Taky ona dorazila, protože podle svých slov „nemůže na Romanových koncertech nikdy chybět.“ Podobných žádostivců se sešlo v Parníku několik desítek a klub se velmi solidně zaplnil.

Roman Dragoun vystoupil v Parníku sám se svými instrumenty. Pokud bychom ovšem měli pracovat se skutečnou množinou zvuků, které během svého koncertu vyprodukoval, museli bychom si kolem něj představit velmi širokou sestavu muzikantů. Dragoun si pro potřeby „one man“ koncertů vozí profesionální studiové samply, do kterých živě hraje a zpívá. Občas střihne improvizaci, ale hlavně musí být neustále ve střehu, protože chyba se v souhře s nahranou kapelou obvykle neschová ani nezažehlí.

Tady mám potřebu poprvé smeknout před Dragounem klobouk, protože koncert odehrál naprosto parádním způsobem. Bez jediné berličky a textové opory opět ukázal, že je jeden z nejlepších muzikantů napříč hudebními žánry. Jeho improvizační pasáže dokážou každému songu přidat patřičný šmrnc a nikdy nezní jen do počtu. Dragoun také nádherně kombinoval stage piano a své klávesy, přičemž výsledný zvuk vždy seděl na míru konkrétní písni.

Druhou věcí, kterou na Dragounovi mám tolik rád, je jeho zpěv. Je to až kuriózní, ale on vlastně během koncertu nezazpíval jedinou intonačně pochybnou notu. Má naprosto jedinečnou intuici pro vystižení nálady textu, detektivní cit pro vyjádření příběhu, odstínění jednotlivých peripetií a zdůraznění dramatického rozuzlení. V podstatě cokoli se svým hlasem během písní provede, naprosto neomylně sedí a má svůj význam. Ať už to zní rockově, soulově, popově, nebo jazzově, vždy je to Roman Dragoun jako vyšitý.

Během koncertu zazněly skladby z různých období, mezi nimiž nechyběly kultovní songy Kronikář, Zdroj, Ledy našich vzpomínek či Jako dým. Osvěžující bylo slyšet i song Oči z jedinečného alba superskupiny T4. Dragoun je také velmi příjemný moderátor a komentátor svých skladeb. Člověk se toho od něj hodně dozví, přitom se nepouští do žádných zbytečných řečí. Například jak vznikala hudba na verše jeho tatínka nebo jak píše hudbu na slova svého dvorního textaře Milana Prince. A sem tam dá k dobru i nějakou tu historku k pobavení. Ta aktuální se týká jedné ženy, která se jej po koncertě přišla zeptat, jestli náhodou netrpí obrnou obličeje. Ne, nebyla to Denisa.

Koncert trval přes dvě hodiny, ale nikomu se ani tak nechtělo moc domů. Po rozlučkovém Zdroji přidal Dragoun ještě pár klasických fláků a pak už se vytratil někam do výšin Parníku. Chvíli jsem čekal, že přijde zpátky podepsat nějaká ta cédéčka, ale tentokrát jsem se spolu s několika dalšími fanoušky nedočkal. Tak mi nezbylo než parafrázovat alespoň tady jeho píseň: Ať proměním se v kámen nebo radši v prach, jestli tento hudebník není jedním z největších zázraků tuzemské scény. Kdybych měl sčítat dny, v kterých mě potkalo pravé a jedinečné hudební štěstí, musel bych přidat i sobotní večer v Parníku.