Nenáročná groteska Dezertér z Volšan pobaví nasazením herců

I přes výměnu několika tváří nebo kostýmů je pořád základem dynamická situační groteska se zpěvy, odkazující už svým vznikem na poetiku první republiky, tedy ke stejné epoše jako současně uváděné komediální Veřejné blaho na scéně Divadla Jiřího Myrona.

Zdá se, že komika v lehkém, nevázaném hávu se současným tvůrcům spojuje s obdobím, které nikdo z nich, natož divák sotva mohl zažít, a tak se stává vysněným ideálem a vhodným útočištěm, ne-li přímo alibi.

Hra, stejně jako režie Ivana Krejčího, je lehká a svižná, spoléhá se na situační gagy a možná tak trochu na konfrontaci panstvo versus živel. Pokud by šlo o volby, tak je z toho reálná patová situace, prostě nemá smysl si něco nalhávat, situace není nijak optimistická a zdá se, že v Aréně umí být realisty.

V hlavní roli exceluje živelný Josef Kaluža, který od dob premiéry Tarelkinovy smrti vehementně zápasí s mrtvolnými existencemi a jde mu to náramně, s gustem. Jeho protihráčem se stává neméně energická Petra Kocmanová v roli naivní, leč vnadné služky Manči.

Kocmanová i Kaluža předvádějí na scéně mnohdy tak krkolomné situace, že například hrátky s židlemi zavánějí nebezpečím úrazu, ale kupodivu se vše zdaří. A i když postavy mají předepsanou opilost a herci ji velmi věrně napodobují, nikomu se nic nestane.

Stejně tak v našem příběhu. Domnělá mrtvola se probere a zlé intriky vezmou za své. Komické scény jsou řetězeny s úspěchem i ze strany ostřílených klasiků hereckého souboru, svou pozornost si vyžaduje sluha s podání Reného Šmotka coby ofrklý, leč i bojácný a hloupý muž, stejně tak pobaví německý zbohatlík Rudy dokonale věrohodného Marka Cisovského. Šedá eminence souboru Vladislav Georgiev má hned několik komických poloh – od smutného ušlápnutého úředníka až po crazy doktora Máldra ne nepodobného Orfanikovi z Tajemství v hradu v Karpatech.

Ústřední dvojice dam, matka a dcera Alena Sasínová-Polarczyk a Tereza Cisovská, zaujme svým sladěním v ponurých, ale honosných secesních kostýmech ala vejce vejci, ale i hereckou akcí odkazující ke kupletovému zpracování této divácké frašky. Nechybí tedy pěvecké výstupy doprovázené živým klavírem.

Klavírista, který na rozdíl od Deskového statku v Divadle Jiřího Myrona je přímou součástí hry a dokonce má, ačkoliv to tak téměř celou dobu nevypadá, své konkrétní opodstatnění, protože se nakonec stává symbolickým deus ex machina, když našeho milého alkoholika odvádí jako anděl někam do nebeské říše – snad… Dejme tomu.

Scéna je jednoduchá a účelná, zobrazuje jednu místnost v měšťáckém bytě, k vrcholným situacím patří například rafinovaně koncipovaný gag v podobě pějícího pohřebního sboru.

Diváci se ale baví už jen tím, že nastane přestávka a v baru si mohou aspoň narychlo trochu přihnout, stát se tak aspoň symbolicky součástí děje druhého dějství. Není se čemu divit, oddechová věc plní svůj účel a jak herci i diváci se mohou zaslouženě odreagovat a zapomenout i na lehce asociální vyznění hry ve stylu pijme a budeme se mít dobře.