Veřejné blaho je komediální retro ve stylu filmů pro pamětníky
29.10.2013 00:24 Martin Jiroušek Divadlo Recenze
Politické čachry jsou téma nesmrtelné jako lidstvo samo, a tak se stalo, že i Národní divadlo moravskoslezské přišlo s komedií, která na tento problém upozorňuje. Shodou okolností v době voleb uvedlo v premiéře inscenaci více než sto let staré hry Veřejné blaho aneb Deskový statek dramatika Václava Štecha.
Vladimír Polák a Petra Lorencová v inscenaci Veřejné blaho aneb Deskový statek.
Foto: Radovan Šťastný
Inscenace Veřejné blaho aneb Deskový statek se snaží vyhovět publiku klasickou komedií s chytlavou inovací v podobě prvorepublikových písní z notoricky známých filmů pro pamětníky. Oldřich Nový nebo Adina Mandlová sice tento večer nepřijdou, ale to vůbec nevadí, protože ostravští herci je napodobují s takovou bravurou, jako by celé týdny trávili u mikrofonů slavné zvukařské firmy Tobis und Klangfilm ze 30. let.
Politické téma je pro inscenační tým Marek Pivovar a Janusz Klimsza víceméně náhodné, termín předčasných voleb nebyl ve chvíli uvedení Deskového statku na hrací plán znám, ale v okamžiku premiéry, den před volbami, si herci nenechají volební narážky ujít.
Zvláště se jim daří karikovat knížete Schwarzenberga, o čemž je celé jedno téma hry, kdy všehoschopný padouch – možná budoucí starosta (David Viktora) hledá vhodnou oběť v podobě šlechtice, kterého nakonec objeví (Vladimír Polák) a vůbec mu nevadí, že je patřičně zchudlý.
Jsme ještě v době, kdy se titul „nosí“ a má svou váhu. Ale zaopatřit si dnes ve 21. století titul, to není v našich politických vodách nic neobvyklého, nedejbože složitého. Takže inscenaci hry, která vznikla před sto lety a je tvůrci viděna v zrcadle prvorepublikovém, musíme brát nutně s rezervou.
To ale neplatí o hereckých výkonech. Veřejné blaho stojí a padá především na bravurní kreaci Petry Lorencové, která se do své postavy pustila s vervou Nataši Golové z naší první české crazy komedie Eva tropí hlouposti. Je jí skutečně plné jeviště, což na Divadle Jiřího Myrona je co říct. Přehnaná gesta, živelný projev, expresivní výraz a klácení její postavy – dcery mazaného podnikavce, dělají z dívky hotové tornádo, které hravě převálcuje i Davida Viktoru coby pekelného strůjce nejpovolanějšího.
Další bravurní kreaci nabízí Lada Bělašková, zprvu coby sekretářka, která se však ve druhém, už ne tolik napínavém dějství, změní v okouzlující zpěvačku dobových salónů, kdy s hity jako Slunečnice každý den několikrát přinutí publikum k pochvalnému aplausu.
Režisér inscenace Janusz Klimsza přesně ví, jak vyzdvihnout své ženské postavy a čím je ozvláštnit, stejně tak je napínavé sledovat hru Pavlíny Kafkové coby vdovy, která má své mužské protějšky dlouhou dobu v hrsti. Herci-pánové už nejsou taková živelná tornáda, drží se poněkud při zemi, ale pořád je fascinující sledovat jejich jednotlivé výstupy a mnohdy jen chvilková extempore v dané situaci.
David Viktora, Vladimír Čapka a Tomáš Jirman jsou ve svých postavách tím správným vykutáleným trojlístkem intrikánů, který přesně ví, za jakou nitku v dané chvíli tahat. Svůj díl k bravurnímu herectví přináší Vladimír Polák coby vysloužilý důstojník a zchudlý šlechtic, zamilovaný do falešné, leč fešné úřednice, kdy skutečně musí doslova vážit každý krok, aby unesl skutečnou tíhu zamilovanosti. Jako by divák se zatajeným dechem sledoval druhou Pytlákovu schovanku.
Deskový statek je komedie, ve které funguje i přehrávání, a to si herci užívají maximálním možným způsobem, jako v případě prodejce zchátralého stavení na Medvědí, který připomíná feťáka zmítajícího se v raušových křečích u podlahy – makabrické sólo Františka Strnada.
Co se týká politické tématiky, Deskový statek Janusze Klimszy neříká nic nového a objevného jako v případě jeho dřívějších skvělých inscenací Ostatní světy, Láska na Krymu a Kluci. Trefuje se do diváckého očekávání, které naplňuje a uspokojuje.
Tvůrcům se zdařile povedlo technicky či formálně propojit počátek století s prvorepublikovým kultem filmů pro pamětníky. Mnohdy do nejmenšího detailu, třeba jen v charakteristické mluvě s nezbytnou dobovou intonací, včetně strohé leč účelné scény, kdy jsou na pokrčeném prostěradle promítány dobové reklamy z novin. A když zpívá Lada Bělašková, na pozadí musí být reklama na šicí stroje Lada.
Nechybí pochopitelně živý klavírista s křídlem na scéně v pozadí, možná učitel hudby, jak to zřejmě bývalo u prvorepublikových zbohatlíků zvykem. Na druhou stranu se sem ale vkrádá otázka, zda období první republiky je opravdu tím vhodným podhoubím pro politickou korupci.
Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.