Hrůza nesmírná. Galerie Dukla hostí dvě ruské absolventky Ostravské univerzity

Obě umělkyně nedávno vystudovaly Ostravskou univerzitu a ve společném projektu zkoumají do češtiny obtížně přeložitelný pojem avos‘ (авось), který tvoří i název výstavy. „Značí slepou víru v zázrak, stejně jako smíření s pocitem nejistoty. Jsou v něm současně obsaženy odolnost i fatalismus, což se mnohým pojí s typickým rysem ruské povahy,“ vysvětluje kurátor výstavy Tomáš Knoflíček.

Zatímco Marie Aksinina slovo avos‘ analyzuje prostřednictvím lidových ruských pohádek, Anna Khmeleva to zkouší přes poezii. Přes lyriku schovanou do fotografií a instalací. Projekt výstavy vznikl ještě před ruskou invazí na Ukrajinu, umělkyně ale svůj postoj k bratrovražedné válce jasně vyjadřují ukrajinskými vlajkami u svých životopisů. A tiskem s opakujícím se slovem, které je srozumitelné všem, kdo touto galerií ve veřejném prostoru prochází: MIR.

Z výstavy v Galerii Dukla. (Foto: Ivan Mottýl)

Marie Aksinina návštěvníky okamžitě vtahuje do „východního prostoru“. Její textilní koláže připomínají praporce v pravoslavných chrámech, obrazy se prolínají s azbukou, podvědomě cítím vůni svící a olejů a zároveň listuji milovanou pohádkovou knihou z dětství Krása nesmírná.

„Vasilisa sundala lebku z hradby a nasadila ji na tyčku. Dívka běží černým lesem, v lebce svítí oči, temná noc se světlem prozářila jako bílý den,“ zazní v pohádce O překrásné Vasilise. Dobře si pamatuji, jak mě ten příběh pokaždé vystrašil a zároveň neodolatelně připoutával. A jak mě děsily ilustrace Václava Fialy, především ty svítící lebky nabodnuté na kůlech plotu kolem domu Baby Jagy, který pohádka lící přímo hororově: „Plůtek kolem chalupy je z lidských kostí. Na plotě visí lidské lebky, místo vrat jsou lidské nohy, místo závor lidské ruce, místo zámku ostré zuby.“

Z výstavy v Galerii Dukla. (Foto: Ivan Mottýl)

„Svět mýtů a pohádek pro umělkyni značí nejen kontakt s domovinou a dětstvím prožitým na Urale, nýbrž i řád ve světě, jenž jinak ne vždy dává smysl,“ napsal o umělkyni do katalogového listu kunsthistorik Tomáš Knoflíček. Jen několik dnů předtím, než Putin vtáhl s armádou na Ukrajinu, aby tam jeho vojáci také stavěli ploty z lidských kostí.

Po invazi tak nějak přestává dávat smysl celé Rusko, pohádky přesto zůstávají společným světovým kulturním dědictvím. „Neexistuje žádná pohádka, o které bychom mohli říci, že je ryze česká, národní,“ řekl mi folklorista Jaroslav Otčenášek z Etnologického ústavu AV ČR v Praze, když jsem nedávno sbíral materiál pro literární reportáž právě o kořenech českých pohádek.

Z výstavy v Galerii Dukla. (Foto: Ivan Mottýl)

V proslulé pohádce Rybář a zlatá rybka se vypráví o muži, který uloví kouzelnou rybu a ta mu nabídne splnění několika přání. Ve verzi zaznamenané ruským básníkem Alexandrem Sergejevičem Puškinem si rybářova žena napřed přeje nové koryto pro dobytek, pak dům, zámek, trůn a nakonec se chce stát vládkyní moří. Zlatá rybka se rozzlobí a ženu opět promění v nuznou ženštinu v chatrči s rozbitým korytem. Totožně se pohádka o zlaté rybce vypráví ve Švédsku a velmi podobně v německých Pomořanech, jen rybář neloví do sítě, nýbrž na udici a rybářova žena napřed žádá malou chaloupku, pak zámek, královský a nakonec i papežský trůn. Když se posléze chce stát bohem, skončí opět v chudé chaloupce na Baltu.

Obdobně příběh zpracovali i bratři Grimmové a vyprávěl se i ve Slezsku, čeští sběratelé ho slyšeli na Opavsku. V Belgii si rybářka přeje být matkou boží, ve Francii rybář uloví zlatého pstruha a sám se chce stát bohem, promění se však v křížence sovy a kulíška. Zázračnou zlatou rybku znají i ve Středomoří, v jižní Francii nebo Chorvatsku. Jiné národy, většinou ty bez moře, vyprávějí nachlup stejný příběh, jen místo rybky plní přání zázračný kocour. Tak se třeba pohádka tradovala mezi Tatary na Altaji, kdy se bohem toužil stát chudý dřevorubec, napřed si samozřejmě přál pár šestáků, pak tituly pána i císaře. Na Slovácku podobná přání plnil pták zlatohlávek a v Alsasku pták s ohnivýma očima.

Z výstavy v Galerii Dukla. (Foto: Ivan Mottýl)

Jinak řečeno, skutečný prapůvod jednotlivých evropských či asijských pohádek je nezjistitelný, ovšem jejich motivy se opakují u většiny národů. Pohádky jsou jakýmsi magickým pojítkem lidstva v celém eurasijském prostoru, přesto tu zůstává i potřeba jít si občas po krku. Z dětí okouzlených fantaskními báchorkami, které věří v dobrý konec příběhu, se i v jednadvacátém století stávají vojáci hájící zájmy šílenců, kterým možná v dětství nikdo nikdy nepřečetl jedinou pohádku. I tohle je fatalistický přerod, kterému se obě umělkyně věnují v projektu vytvořeném pro Galerii Dukla. Projektu avos‘.

Z výstavy v Galerii Dukla. (Foto: Ivan Mottýl)

Maria Aksinina se narodila v ruském Jekatěrinburgu a loni absolvovala ateliér volné grafiky Fakulty umění Ostravské univerzity. Anna Khmeleva ve stejné škole právě dostudovala ateliér tvůrčí fotografie, narodila se však v Kazachstánu. A stejně jako její kolegyně především pitvá „ruskou duši“. Úkol je to komplikovaný, jak dokazuje i převažující společenská nálada v dnešním Rusku, ale tamní umělci tyhle anatomické řezy zkoušejí už po staletí. Khmeleva na to jde i přes poezii, které se na širé Rusy vždycky dařilo.

Z výstavy v Galerii Dukla. (Foto: Ivan Mottýl)

Fotografka zavádí návštěvníky galerie například do březového lesa, právě bříza je symbolem ruské i ukrajinské duše a dostala velký prostor i v pohádkách (začarovaná bříza apod.). „Deset let tady rostu a nikdy jsi mi větvičky ani provázkem nepodvázala – zato ona mi je opentlila hedvábnou stužkou. Tak jsem ji pustila,“ vysvětluje bříza Babě Jaze v pohádce O překrásné Vasilise, proč Vasilisu nechala utéct ze strašidelné chatrče. Bříza je nadějí i stromem nad hroby padlých vojáků. Břízy je březen, symbol jara, které letos tak strašně zakalila válka.

Z výstavy v Galerii Dukla. (Foto: Ivan Mottýl)

V jedné instalaci vyvěsila Maria Aksinina zlatá „přáníčka“ ve formě jakéhosi snového závěsu. Zbývá jen dopsat na každé z nich tři přání pro zlatou rybku. A v tuto chvíli postačí, když splní jediné. Mír.

*
Maria Aksinina – Anna Khmeleva: Avos‘. Do 17. dubna 2022. Galerie Dukla, Ostrava-Poruba.