Jolana Ferencová: Žít pravdivě je důležité pro to, aby člověk mohl být svobodný a šťastný

Když jsem se podíval na váš profil na internetových stránkách Těšínského divadla, dočetl jsem se, že jste se z trucu vyučila prodavačkou, protože vás otec nechtěl pustit na dramatický obor na konzervatoři. Znám jednu divadelní hru, ve které říká babička svému čtrnáctiletému vnukovi: „Nejdůležitější v životě je jít za svým životním snem.“ Vy jste už tehdy měla herectví jako vysněnou životní realizaci?

Ano. Ale to, že chci být herečkou, jsem věděla už v páté třídě.

V páté třídě základní školy? To bývá člověku něco kolem deseti let. Málokdo v tak útlém věku bývá pevně rozhodnut, čím bude.

Vidíte, a já byla. Díky skvělé, úžasné paní Kovaříkové ze Základní umělecké školy v Třinci. Já jsem se do ní úplně zamilovala jako do člověka a měla jsem pocit, že chci být jako ona. Měla jsem prostě obrovské štěstí. Skutečně jsem od páté třídy věděla, co chci dělat, akorát že to nevyšlo tak, jak jsem si představovala. Ale jsem tady, a to je důležité.

Tím slovem tady asi myslíte herecký soubor české scény Těšínského divadla. Herecký tým, ve kterém jste do dnešního dne prožila více než dvě desítky let. Říkáte však, že něco nevyšlo, jak jste chtěla….

Víte, já jsem byla vychovávaná k tomu, že rodina je základ. Protože mám zdravotně postiženou sestru, o kterou se starám, a moje maminka už se také netěší plnému zdraví, odcházím z divadla. Vždy jsem chtěla dělat divadlo, ale nějak jsem si nedovedla představit, že budu herečka i máma zároveň. Nakonec jsem svou roli mámy i herečky zvládla, ale teď nastal čas, kdy nejde divadlo s péčí skloubit, a tak mi rodinný základ jasně ukázal, jak se mám rozhodnout, byť to bylo nejtěžší rozhodnutí mého života. Ale mluvili jsme o době, kdy jsem nemohla jít na konzervatoř, vyučila jsem se na truc prodavačkou, pak jsem se sice hlásila na vysokou školu, ale nedostala jsem se tehdy na DAMU pro nedostatek talentu.

Takhle vám zdůvodnili neúspěch v přijímacích zkouškách? Kolikrát jste to zkusila? Já znám herečky a herce, které vzali až na třetí pokus…

To bylo tak: Hlásila jsem se neúspěšně na činohru i na alternu na DAMU. Pak jsem to napotřetí zkusila na JAMU, jenže jsem během zkoušek zjistila, že jsem ve třetím měsíci těhotenství, a bylo to jasné. Tedy moje rozhodnutí bylo jasné: budu stoprocentní máma. Po nevydařeném prvním manželství jsem ale dostala nabídku na elévku v Těšínském divadle. A já ji přijala. Dneska si říkám, že to tehdy byla obrovská odvaha. Přijít do profesionálního divadla jako amatér. Postavit se na jeviště a být součástí děje… ale tehdy jsem pochopila, že tohle je moje pracovní láska na celý život.

Byly doby, kdy neexistovalo umělecké školství v podobě, jaké je známe dnes, a herci se učili herecké řemeslo od starších kolegů tím, že se dívali, jak to dělají ti, kteří jsou dobří. Životní škola byla škola mnoha slavných hereček a herců.

Ano, mnohokrát jsem stála tady v portále, dívala se na skvělé herce, učila se za pochodu a oplakala jsem to, že třeba mluvím jako prase nebo se neumím na jevišti hýbat. Měla jsem spoustu komplexů. Ale zároveň jsem chtěla hrát z duše. Já pro to jeviště žila, hltala jsem všechno, co jsem viděla a slyšela, to dobré i to špatné a pak jsem to v sobě musela filtrovat. Tehdy jsem začala studovat roli v Ostře sledovaných vlacích pod režií Pavla Palouše. Bylo mi řečeno, že nejsem profesionální herečka a když mi to prostě nepůjde, tak mě vyhodí. Řekla jsem se sklapnutými podpatky že to samozřejmě beru. Po premiéře přišlo vedení divadla a nabídlo mi angažmá. To bylo veliké zadostiučinění. Já, která byla bez talentu podle zkušební komise na DAMU, jsem dostala nabídku k angažmá! Cítila jsem, že teď už musím opravdu začít makat.

Tohle všechno se ale stalo před více jak dvaceti lety. Přišly během té doby nějaké nabídky k hostování nebo dokonce k angažmá z jiných divadel?

Ano, pár jich bylo, ale já nevím, co to ve mně je, asi jsem nikdy nebyla kariéristka. Jsem domácí kvočna, mám to tady ráda a nikdy jsem neměla potřebu vyjít za hranice Těšínského divadla. Takže jsem všechny nabídky odmítala. Dokonce i nabídky z televize. Mě prostě to, co jsem dělala tady, naplňovalo dostatečně.

Vy jste dnes snad v Těšínském divadla služebně nejstarší.  Je tu ještě někdo, kdo nikam neodešel?

Ano. Manželé Hrabalovi.

Šárka Hrabalová hrála divadlo dva roky u Bezručů v Ostravě, hostovala i v Karlových Varech. Zdeněk Hrabal vystudoval herectví v Brně. Přijal angažmá v Českém Těšíně, po krátkém čase odešel do do Uherského Hradiště, pak do Olomouce a nakonec se vrátil do Těšína. Po čase chvíli hrál v Divadle Petra Bezruče v Ostravě, ale opět se vrátil do Těšínského divadla. Vy jste ale od začátku herecké kariéry jen a jen v Českém Těšíně. V divadle, které se ještě v nedávné minulosti označovalo, byť nespravedlivě, za scénu, kterou ostatní kolegové z celé republiky považovali za tu nejméně žádoucí. A přitom jak Hrabalovi, tak vy patříte k výrazným hereckým osobnostem.

Já jsem nikdy nevnímala Těšín jako místo někde na okraji, nebo na periferii. Já si myslím, že divadlo se má především dělat z lásky a tady v Těšínském divadle byl a stále je tak úžasný kolektiv lidí, proto se tady pracuje moc dobře. Já pro svoji práci potřebuju klid a pravdu. Nemám ráda intriky a v Těšíně jsem je nikdy nezažila. Herci jsou tu pracovití, poctiví a laskaví.

Je tu ještě jedna věc: hraní s cílem uspět u odborné kritiky a hraní s cílem uspět hlavně u diváků. Jak je tomu u vás?

Jsem normální člověk. Občas bývám ješitná, občas mě něco mrzí. Zejména když člověk pracuje s co největším nasazením, a pak si o sobě nikde nic nepřečte. Ale diváci, kteří za mnou přijdou, nebo režiséři, kteří se mnou pracovali, se třeba vysloví uznale.  Takoví mi vždycky zvedali sebevědomí. Já totiž dlouho měla pocit, že jsem nedostatečná. Nekvalitní herečka. Mně stačí, když mi někdo srdečně řekne děkuju. Může se stát, že se člověk někdy třeba i přeceňuje, nebo naopak podceňuje, proto je důležitá každá zpětná vazba. Ale divácká reakce je pro mě nejdůležitější, vždycky byla a je až do dneška.

Povídali jsme si o vás s režisérem Františkem Laurinem i s divadelním vědcem a kritikem Vladimírem Justem. Oba se o vás vyjádřili velice pochvalně.

Pan režisér Laurin v našem divadle režíroval jako host a dal mi roli Pana Henriho ve hře Eurydika Jeana Anouilhe. Jsem mu za to velice vděčná a dodnes si píšeme. Myslím, že jsme si  velmi sedli i lidsky. Také si vážím slov, která na moji adresu pronesl pan Vladimír Just. To bylo ve chvíli, kdy mluvil v televizním pořadu Divadlo žije o inscenaci Těšínského divadla Dědeček automobil a zmínil moje jméno v souvislostí s postavou Tetičky.  Řekl, že kdyby se dával divadelní Oscar za vedlejší roli, tak bych ji měla dostat já. Víte, že to mám nahrané? Tehdy mi to udělalo obrovskou radost a na chvíli vystřelilo až do nebe…

Z inscenace Višňový sad. (Foto: Karin Dziadková)

Opouštíte angažmá v Těšínském divadle. Ti, kteří neznají pravý důvod, se stále ptají, do kterého divadla míříte. Nikoho ani nenapadlo, že byste mohla opustit hereckou profesi. Když jste odehrála Raněvskou v premiéře Višňového sadu, utvořila se dlouhá fronta lidí s květinami v rukou, téměř všechno to byli kolegové z divadla, a neinformovaní si mysleli, že třeba slavíte životní jubileum nebo opravdu míříte někam za kariérou divadelní či filmovou. Jen ti nejbližší věděli, že vám péče o maminku a sestru natolik brání v hraní divadla, že se teď naplno budete věnovat své rodině. Když se ale ve vzpomínkách vrátíme zpět, na které role odehrané na vaší domovské a vlastně jediné scéně nikdy nezapomenete?

Nezapomenu asi na žádnou, ale určitě to bude pan Henri z Eurydiky, žena v Ďáblici, Doris ve hře Každý rok ve stejnou dobu a teď právě Raněvská. Mám pocit, že s touto postavou jsem se skutečně ztotožnila a odcházím se ctí.

Mnozí bývají zklamaní, když se v právě zveřejněném obsazení budoucí hry nevidí v těch větších rolích. Jak tomu bylo u vás?

Já jsem nikdy nebyla zklamaná. Myslím si že opravdu platí rčení „není malých rolí“. A když šlo o skutečně kvalitní hry, vždy jsem ráda představení posloužila. Ostatně bez těch malých rolí se většina her neobejde. Jo, když jsem byla mladá a měla jsem obrovské ambice, a nebyla jsem třeba vůbec v obsazení, tak jsem si říkala, že jsem asi špatná, ale nikdy mi nešlo o velké role, ale o to, abych v tom obsazení vůbec byla. Takhle jsem o sobě často pochybovala. Naštěstí se nikdy nestalo, že bych byla stažená z role, což se někdy na divadle také stává.

Stalo se někdy, že jste před zveřejněním obsazení doufala v roli, kterou jste pak nedostala?

Nikdy. Já jsem dost sebekritická a vím, že jsou role, pro které prostě nejsem ten pravý typ. Byla jsem třeba velmi překvapená, když mi dali jako záskok Sugar v Někdo to rád horké. Myslím si, že opravdu nejsem typ pro Sugar.

Ale měla jste nebo snad ještě pořád máte nějakou vysněnou roli?

Ano. Edith Piaf. Chtěla jsem si zahrát Edith.

Ve hře Edith a Marlene? Kvůli zpěvu?

To ani ne. Já miluji Edith Piaf spíše kvůli jejímu životu. Samozřejmě miluji všechny její šansony a sama pro sebe si některé zpívám, ale obdivuju to, jak procházela svým celým velmi nelehkým životem.

Z inscenace Višňový sad. (Foto: Karin Dziadková)

Pojďme tedy k Raněvské. K vaší zatím poslední a snad ale největší roli v zatímní vaší herecké kariéře. Co jste si pomyslela, když jste uviděla své jméno u této postavy?

Já jsem v obsazení vůbec nebyla.

Počkejte, jak to?

Raněvskou měla hrát Šárka Hrabalová.  Pan ředitel Kracik už věděl o mé rodinné situaci, věděl, že chci odejít, že už to prostě nejde skloubit – moji rodinu a hraní divadla. Jenže Šárka onemocněla a dlouho se nevědělo, jak dlouho ještě bude na nemocenské. A pan ředitel a také režisér Višňového sadu mi nabídl, jestli bych si Raněvskou nechtěla zahrát já. Na první čtené zkoušce jsem si uvědomila, že v termínu premiéry už v angažmá nebudu, ale bylo mi řečeno, že už to tedy budu hrát jako host. Přišla jsem k Raněvské  jako slepý k houslím.

Někdy se stává v situaci, že herečka najednou dostane roli místo své kolegyně a mírně řečeno to naruší vzájemné vztahy. Jak jste na tom teď s Šárkou Hrabalovou?

Úplně v pohodě. Po premiéře jsem se ptala Šárky, jestli jí to není líto, že je to krásná role, ale Šárka mi srdečně poděkovala a řekla, že se jí líbí, jak to hraju a že ona bude mít ještě jiné příležitosti. Mezi námi opravdu není rivalita.

Takže ještě k Raněvské: Co se snažíte říct vaší Raněvskou ženám v publiku?

Ať jsou otevřené a nebojí se být takové, jaké se cítí uvnitř. Ona je sice pravdivá, ale strašně naivní, nešťastná, nedozrálá. Ve svých letech už by měla mít určitou zralost, zkušenost, ale pořád dělá stejné chyby. Když člověk dozraje a zmoudří, má co předávat. Ale ona jenom utíká sama před sebou. Žije naplno a zároveň vůbec nežije. Ani to, co by žít mohla. Žena, čím je starší, tím by měla být moudřejší. Stáří má být moudré. Pak je nejkrásnější. Přála bych lidem, kteří se dotýkají jakékoliv oblasti, aby žili pravdivě, aby uvěřili své síle a nebáli se být sami sebou. To je nejdůležitější. Nejdůležitější pro to, aby člověk mohl být svobodný a šťastný.

Myslíte, že se ještě vrátíte na jeviště?

Snad ano. Někdy, až to bude možné…