Estébák hájí estébáctví, píše Vladimír Mikeš v knize vydané Protimluvem, která dostala Magnesii Literu

Ceny Magnesia Litera byly poprvé udělovány před dvaceti lety. Soutěž vznikla v roce 2002 z iniciativy literárního kritika a publicisty Pavla Mandyse a záhy se stala neprestižnějším oceněním na poli české literatury. Rovněž v roce 2002 se v Ostravě zrodilo nakladatelství Protimluv, které vydává stejnojmenný kulturní časopis a také knižní řadu s již více než stovkou titulů.

Výroční publikací s číslem 100 se přitom stala právě oceněná sbírka Vladimíra Mikeše Odkud to přichází? Majitel nakladatelství Protimluv už zřejmě nad rukopisem knihy vytušil, že jde o mimořádné dílo, proto dal knize čestnou roli sté knihy. Je to vlastně i trochu magie čísel. Dvacáté výročí soutěže Magnesia Litera, dvacáté narozeniny Protimluvu a stý svazek vydaný tímto vydavatelstvím.

„Vladimír Mikeš měl k ruce dva nejpovolanější redaktory. Básníky Jonáše Hájka a Antonína Petruželku, kteří se museli potýkat s víc než tisícovkou textů napsaných během tří let, z nichž udělali náš ´malý´ třísetstránkový výbor, který čítá na 152 básní,“ líčil loni v říjnu Jiří Macháček vznik Mikešovy sbírky v rozhovoru pro kulturní deník Ostravan.cz. Není to první Mikešova kniha vydaná Protimluvem, nakladatelství už v roce 2017 poslalo na pulty knihkupectví jeho román Čtveročas.

Vladimír Mikeš patří k předním českým překladatelům, v posledních letech byl hojně oceňován třeba jeho převod slavné Dantovy Božské komedie (Academia 2009). Úctyhodný je i věk autora, Mikeš se narodil v srpnu roku 1927 v Chocni. A ještě větší poklonu si zaslouží jeho tvůrčí potenciál, který s věkem nevyhasíná. Verše v oceněné knize Odkud to přichází? vznikaly v letech 2015 až 2018. Vlastně šlo o jakýsi básnický deník, se kterým se úspěšně popasovali už citovaní editoři.

Cílem těchto řádku není přinést recenzi na vítěznou básnickou knihu. Stojí ovšem za upozornění, že po ruské invazi na Ukrajinu má sbírka ještě aktuálnější poselství, než když loni vyšla. Značná část básní je totiž prostoupena neblahou zkušeností Vladimíra Mikeše se vším, co zavánělo komunismem. S rudoarmějci v roce 1945, s únorovým pučem v roce 1948, s děsivými padesátými lety, se sovětskou okupací z roku 1968, s normalizací i se současnou postkomunistickou érou, která se mentálních otisků minulého režimu stále nemůže zbavit. Vždyť aktuální válka odstartovaná bývalým důstojníkem KGB je rovněž dědictvím komunistických idejí.

„Znásilnili ji Rusové, nebylo divu, / hladoví vojáci, chodila prostovlasá, / v šortkách, jiné holky utekly do lesa / nebo začernily obličej, v hadrech / se belhaly o holi, ale ona / si byla jistá, když velitel varoval, / kdo na ni sáhne, toho zabiju,“ začíná jedna z básní v oceněném svazku. Vzpomínka na šestnáctiletou dívku, která naivně uvěřila slibu sovětského velitele.

Když v roce 1953 zemřel generalissimus Stalin, svitla naděje, že se komunismus zhroutí. „Zemřel Stalin a byli jsme na chvíli / šťastni. Zastihla nás ta zpráva / v šatně, vrátili jsme se promrzlí, / ze cvičení, mlčky jsme ukládali samopaly do skříněk,“ líčí Mikeš, jak ho zpráva o smrti tyrana zastihla během základní vojenské služby. Jenže komunismus nepadl: „Pokračovala to dlouho, / předlouho, procesy se zrádci, mezi dveřmi / přivírali prsty, rdousili, zlověstné ticho.“ A bohužel, pokračuje to dodnes. Kdo třeba v Rusku prohlásí, že armáda napadla Ukrajinu a provádí tam zločiny proti lidskosti, ten je pro Putina zrádce. Mezi dveřmi mu přivřou prsty, prostě zardousí každé volání pro pravdě.

Komunismus v duši je nesmírně nebezpečný, pokud takové osoby nechají voliči u koryt i v demokracii. Nejde jen o Putina, ale třeba i o prezidenta Miloše Zemana. Právě o Zemanovi píše Vladimír Mikeš v básni s názvem Měli by mě vyhnat do ciziny. V textu si posteskne, že odchod ruské armády z Československa v roce 1991 byl jen částečným vítězstvím. Ruska se prostě nelze jen tak zbavit. „Mysleli jsme, že to skončí / vyhnáním Rusů, ale kdepak. / Zůstalo to tady po nich,“ píše Mikeš.

Autora také děsí spiklenecké teorie všeho druhu a relativizování dějin: „Vida, už je to tady, / estébák hájí estébáctví, / heilhitler, službu vlasti, / ale to gestapák taky / sloužil vlasti, jaké? / okupantské. Co si počneme? / Gulagy bude hájit, vraždy.“ Mimochodem i na Ostravské univerzitě stále učí několik pedagogů, kteří jsou na seznamech spolupracovníků StB. A nejeden český učitel dějepisu fandí Putinovi, jak ukázal aktuální případ soběslavského profesora gymnázia Marka Adama.

Aktuálnější básnická sbírka loni nevyšla, rozhodnutí poroty bylo vzhledem k válce na Ukrajině jasnou volbou. A hlavně vzkazem, že spisovatel musí být svědomím národa v každé době. Gratulace Vladimíru Mikešovi i Jiřímu Macháčkovi!

Šéf nakladatelství Protimluv Jiří Macháček. (Foto: archiv Protimluvu)

A ještě ediční dovětek, který musí dovysvětlit perex tohoto textu. Magnesiu Literu za celých dvacet let skutečně nedostala žádná publikace vydaná přímo v Moravskoslezském kraji. Několik autorů z Ostravska si ale z klání cenu odneslo, konkrétně ostravský prozaik Jan Balabán hned dvakrát, v roce 2005 za povídky Možná že odcházíme (Host, Brno) a v roce 2011 za román Zeptej se táty (Host, Brno). „Medaili“ získal v roce 2003 i rodák z Hradce nad Moravicí Vít Slíva za sbírku Bubnování na sudy (Weles, Brno-Královo Pole), tehdy žijící v Opavě. Vendryňský rodák a zakladatel časopisu a vydavatelství Weles Bogdan Trojak pak dostal Literu za poezii v roce 2005, a to za sbírku Strýc Kaich se žení (Petrov, Brno), Trojak také uspěl v roce 2021 v kategorii knihy pro děti s dílkem Safíroví ledňáčci a Glutaman (Baobab, Praha). Literu za nakladatelský čin pak v roce 2016 dostala ostravská rodačka a fotografka Dita Pepe za knihu Intimita (wo-men, Praha).