Mohl bys zvonem vybíjet z věže holuby? Básník Vít Slíva nechal nahlédnout do svých deníků

Vít Slíva své deníkové zpovědi říká okouzlujícím slovem Dnění. Vydavatelství Perplex uvedlo na knižní trh výbor záznamů z let 1977 až 2008. Slívovu autorskou selekci, editor nemohl do výběru nijak mluvit. Je to tedy Dnění, které duní hemisférami básníkovy mysli. O volbě, co bude z denních zápisků zveřejněno, rozhodoval výhradně autor, ať už ve stavu bdění, snění či dnění.

Od každého zveřejněného deníku čeká čtenář i jistý díl „senzací“. Slíva tento požadavek splní hned na první stránce výboru. „A letos v červenci jsem šel bohumínským sídlištěm, opilý, v dešti, a voda mě rozmývala právě tak, jak bylo předpověděno. Navracela mě dětství.“ Náhodný čtenář se tedy dozví, že básník je opilec. A to stačí k tomu, aby si potvrdil, že českou poezii tvoří samí ožralové.

Jenže citovaná deníková reakce reaguje na rok starou báseň autora, kterou si zapsal v září 1976: „Visutá voda se hne / a rozmyje kresbu tvé tváře.“ Zdánlivě „bulvární“ přiznání, že autor má kladný vztah k alkoholu, je rozmazáno lyrickým deštěm, který se napil z vesmírného času. „Její poryvy přivodí změtení času / a po rtech se pořinou praménky dětského smíchu,“ pokračuje text ze září 1976.

Byly už zmíněny Zábranovy deníkové záznamy. Ty také obsahují řadu básní, úspěch jeho osobní kroniky vydané posmrtně pod názvem Celý život ale souvisí především s poznámkami z běhu všedních dnů. S bolestnými i vtipnými vzpomínkami na padesátá léta či válku, a vůbec se střípky z toho „celého života“. Všechno je ale relativní. „Co když na vrcholu skepse nahradil autor úsilí o básnický tvar důvěrou v plynutí času, který na své hladině nese vzpomínky, smutek, sarkastické i drásavé detaily politiky a erotiky, anekdoty i výkřiky zoufalství, dementní výroky vládců a jejich sdělovacích prostředků, básnicky bravurní sprosťárny i drobnou lyriku, takové ty první bohem darované verše, které už není proč dotahovat v báseň,“ napsal o Zábranových denících Viktor Šlajchrt do Respektu.

Přiznám se, že jsem Slívovo Dnění párkrát zahlédl. Kromě básní a deníkových záznamů je to také cenný dokumentaristický fascikl. Kronika plná vlepených jízdenek, vstupenek, hospodských účtů, výstřižků, pohlednic, fotografií a dalších artefaktů času a míst. Deník vydaný i s těmito „přílohami“ by osobnost slezského básníka ukázal v úplně jiných dimenzích, ale Slíva zřejmě není k takovému reprintu své „pamětní knihy“ úplně nakloněn.

Básník nechce čtenářům představit trampský cancák, spíš je seznámit s procesem tvorby, s oním „dněním“. Ukázat ty „první bohem darované verše“ či odhalit, v jakém kontextu vznikaly jeho kultovní básně, například ta s názvem Okolo Frýdku ze sbírky Bubnování na sudy, která získala Magnesii Literu za poezii („Okolo Frýdku pusté poutní cesty, korouhve oblak / převlály. – Se mnou jen kukačka: / Přidá mi ještě?…“). V interview pro Mladou frontu DNES, které Slíva poskytl v roce 2003, lze najít i následující poznámku ke vzniku této básně:

„Básni Okolo Frýdku předcházela pohnutá historie. – V neděli 7. srpna 1994, sotva jsme s Marií vyrazili na třetí vandr, tentokrát do valašských a slezských Beskyd, vyvstala nad poutním chrámem v Zašové hrozivá mračna a hnala nás k Zubří. Tam nás dostihla, takže bylo nutno uchýlit se pod hostinské přístřeší. Bouřka neustávala, dlouho do noci, a pití také ne… I stalo se, že jsem ztropil krutě žárlivou scénu a moje milá Marunka s pláčem utekla  ,na stopa‘… Po ránu jsem se probudil ve škarpě, promoklý, zachumlán v igelitu – a vydal se do Rožnova na vlak. Kam ale teď? – Do Frýdku! Do vzpomínek, v nichž ,břinká muzika‘  a ,pláče ta moje z nejmilejších‘… Po poledni tam začala ona báseň, snad nejpopisnější ze všech, které jsem kdy napsal: ano, mluvil jsem na náměstí se dvěma školačkami, štkal jsem na mříži chrámu Frýdecké Panny, mluvil jsem před domovem důchodců se starcem a seděl v hospodě s opilcem…“

Slívovy deníky teď v kontextu s novinovým rozhovorem umožňují nahlédnout za báseň ještě dále, stačí si v Dnění nalistovat příslušný rok. „Od druhého do dvanáctého srpna jsem se mořil s básní Třesk a vřesk,“ prozrazuje autor, co všechno se rodilo v poetově duši ony srpnové dny roku 1994. K básni Třesk a vřesk pak ještě dodává: „Nakonec zbylo jen torzo.“ A tohle torzo našlo místo i v právě vydaném Dnění.

TŘESK A VŘESK

Mohl bys zvonem
vybíjet z věže holuby?

Bouřka nese své dravé vejce
a v hlavách cvrčků se rozhřímal hrom.

Zděšen, blížíš se k sobě.

Zřejmě je to ozvěna stejné bouřky, na jakou Slíva vzpomíná v novinovém rozhovoru. Nejen literárním historikům tak Dnění odhaluje „dění“, lopotné dny básnické dřiny. Kniha Vzkřísit to vše! je rozdělena do dvou částí. V té prvé jsou básně doplňovány deníkovými záznamy, ta druhá de facto tvoří samostatnou básnickou sbírku.

Vít Slíva s básníky. Dnění 31. 5. 1996. (Foto: archiv Víta Slívy)

Ctitel Slívovy poezie je překvapen, proč básník nechal v Dnění dunět do prázdna tolik krásných veršů a nikdy je nezařadil do sbírek. Za totéž si však zaslouží i poklonu, neboť mnozí autoři mají potřebu vydávat téměř všechno, co napíšou. Témata básní „zamrzlých“ v deníku jsou stejná, jak je známe z díla, především je to fascinace smrtí. V roce 1981 měl Slíva třicet let a 5. září toho roku napsal: „Bude to hrozné! / Jeden po druhém se vytratí, / jenom teta v podkrovní světničce / nepřestane s přemlouváním rakoviny / a odvedle bude znít po holé stěně / šátrání čísi ruky.“

A v druhém sledu za smrtí jde téma bolestné lásky, v přímé návaznosti třeba rovnou na Máchu a Holana. „Bratr vidí bratra / zajizvenou ranou, / milenky však otvíráním klína / slepnou,“ napsal 21. listopadu 1982. „Mácha byl meteor z jiných světů; při průletu ovzduším své doby musel shořet,“ řekl mi jednou Slíva o K. H. Máchovi. Sám měl větší štěstí, „tep básnické doby“ ho po roce 1989 vřele přijal. Smutné je, že část nejmladší tvůrčí generace se od poety poněkud distancuje. „Živá je na básních Víta Slívy snad jen jeho zvláštní, netrpělivá vulgarita a frenetické přehánění,“ napsal loni o Slívovi recenzent časopisu A2 Martin Lukáš. A dodal: „Láska, smrt a krása jsou jinde.“

Protestuji. Láska, smrt a krása v podání Víta Slívy patří k tomu nejsilnějšímu, co k těmto tématům bylo uloženo do veršů. „Co hledá včela v hřbitovní květině? / Co hledám v písmenech vtesaných v kámen? / Sladkost! – A já ještě, dětinně, / žár našich zbořených kachlových kamen,“ zapsal si básník 6. července 2006, v 17 hodin a 8 minut.

Ve Slívově Dnění „žár zbořených kachlových kamen“ stále vydává neobyčejné teplo, pokud jsme tedy tyhle staré kachláky ochotni považovat za jakési staré jistoty v linii české moderní poezie. Mácha, Halas, Holan, další jména nechť si každý dosadí dle svých priorit. Martin Lukáš si v časopise A2 Slívu dobírá jakožto „žijícího klasika“. Jenže každá nastupující básnická generace potřebuje právě „žijící klasiky“, ti mrtví jsou jim s odpuštěním k hovnu. „Žijící klasik“ je vždycky výzvou, je ho možno ctít, stejně jako se k němu nenávistně vyhraňovat. Danu Jedličkovi z opavského Perplexu patří poděkování, že vydáním deníků Víta Slívy právě rozproudil další disputaci na téma „žijící klasik“.

*            

Vít Slíva: Vzkřísit to vše! (Z deníku Dnění, 1977–2008). Vydalo nakladatelství Martin Kubík – Perplex, Opava v roce 2021. 400 výtisků. 224 stran.