Herec Jakub Burýšek: Kdybych nebyl hercem, asi bych byl nešťastný

Kubo, narodil jste se na Čeladné, vyrůstal v Kopřivnici, vystudoval Janáčkovu konzervatoř v Ostravě, pak přišlo angažmá v Divadle Petra Bezruče. Jste takový regionální herecký produkt?

(smích) Ono to tak asi bude. Před přesunem na ostravskou konzervatoř jsem ještě na tamní ZUŠ chodil na příčnou flétnu, takže asi jo, jsem regionální herecký produkt.

Stává se celkem běžně, že absolventi konzervatoře odcházejí ještě na vysokou školu, aby se dále zdokonalovali. Tato cesta vás nelákala?

Musím říct, že zhruba ve druhém ročníku na konzervatoři mě tato myšlenka hodně lákala. Tehdy jsem byl nastavený tak, že jsem se chtěl dále vzdělávat, ale postupem času jsem začal zjišťovat, že mě vlastně mnohem více zajímá ten samotný divadelní provoz. Čím více se blížil konec studií na konzervatoři, tím více jsem toužil po angažmá. Nejlépe v Ostravě a nejlépe u Bezručů. Ke konci studií jsem tedy začal přemýšlet, kam se budu dále ubírat. Upřímně taky přiznám, že jsem se bál, že se na DAMU ani JAMU nedostanu. Někdy se tam totiž člověk dostane až na několikátý pokus a měl jsem strach, že by mě případný neúspěch a nepřijetí zničilo, co se týče nějakého hereckého sebevědomí, protože jsem celkem přecitlivělý a mohl by to být pro mě velký náraz. Vím, že by mě to hodně mrzelo a dlouho bych se z toho vzpamatovával.

Jste přecitlivělý člověk?

Obávám se, že spíš joooooooo. (Smích)

Zaujalo mě, když jste řekl, že jste se chtěl dostat do angažmá nejlépe k Bezručům. Znamená to, že při studiích to byla vaše vysněná budoucí adresa?

Určitě ano. Na konzervatoři jsem byl ve stejném ročníku spolu se Štěpánem Kozubem a Robinem Ferrem, se kterými mě pojí dlouholeté přátelství. Dlouho jsme spolu bydleli a mám je moc rád. Od prvního ročníku jsme všechna ostravská divadla obráželi společně. Postupem času jsme se začali v preferencích trošku rozcházet, což je logické. Třeba Štěpa začal více a více tíhnout k Aréně a mě učarovalo Divadlo Petra Bezruče svou dramaturgií, hereckým kolektivem a také energií, která z tohoto divadla vždycky sálala.

Pojďme se ještě vrátit trochu do minulosti. Váš dědeček je kouzelník Jaroslav Tovaryš a právě s ním jste začínal na pódiu jako malý špunt. Už tam vás jeviště lidově řečeno chytlo?

Nevím, jestli se to takhle dá říct, ale byl to asi prapočátek všeho. Když mě děda brával s sebou na vystoupení, tak jsem byl skutečně ještě docela malý a vymýšlel mi úkoly, které jsem byl schopen zvládnout. Doteď si pamatuji, že se mnou dělal jedno kouzlo, kde mě rádoby vykouzlil, což taky nešlo realizovat úplně všude, ale taky to nešlo dělat donekonečna, protože jak jsem rostl, tak jsem se za dědovy malé desky a paravány už nevešel. Tím mě vlastně děda učil kouzelnickému řemeslu, ale hlavně jsem se učil vystupovat před lidmi.

Povídám si s vámi jako s Jakubem Burýškem hercem, nehrozilo ale tedy, že bych se s vámi bavil jako s Jakubem Burýškem iluzionistou?

(dlouhý smích) Myslím si, že to nehrozilo, i když vám povím, že mě to možná malinko mrzí. Kouzla jsem každopádně už párkrát využil i v několika představeních. Dokonce nám děda u Bezručů pomáhal s kouzly v inscenaci Mistr a Markétka. Když jsem ale já osobně a sám za sebe měl později kouzlit, tak jsem byl hodně vystresovaný. Necítím se v tom naplněn tak jako v činohře. Dodnes u toho ale dědečka rád pozoruji. Vždy u toho úplně omládne a probudí se jeho hravost a radost z toho, co dělá. Ještě doplním, že my jsme opravdu s rodiči od mého dětství obráželi nejprve loutková představení, postupně ale i činohru a muzikály, takže to mě asi určitě ovlivnilo nejvíc v mé další cestě.

Jakub Burýšek. (Foto: Miroslav Bláha)

Zahrál jste si také třeba ve filmech Tři bratři, Jan Palach nebo Vybíjená. Rád bych zůstal právě u Vybíjené, kde vám Petr Nikolaev tehdy coby začínajícímu herci dal poměrně dost prostoru, když jste hrál stejnou postavu jako Michal Suchánek, jen vy jste ji hrál o čtvrt století mladší. O Michalu Suchánkovi se traduje, že je na place docela pedant, konzultoval s vámi roli, jednotlivé scény apod.?

S Michalem Suchánkem jsme se při natáčení vlastně vůbec nepotkali. Spíše to bylo o vedení režiséra Petra Nikolaeva, který měl jasnou představu, ale mám jednu takovou milou příhodu s Michalem Suchánkem, protože si nějak vyptal moje telefonní číslo a před prvním natáčecím dnem mi napsal smsku, že mě zdraví, ať zlomím vaz a daří se mi, a že se těší, až se potkáme. Podotýkám, že do té doby jsme se v životě neviděli. Bylo to pro mě jako pro tehdy začínajícího herce od Michala moc krásné gesto, které mě pozitivně nakoplo.

V době covidu a dalších okolností kultura obecně nezažívá zrovna svůj zlatý věk. Vám osobně se ale velmi daří. Od roku 2019 je o vás slyšet, jste populární mezi diváky, všímají si vás kritici i další odborníci. Není to trochu paradox?

(dlouze přemýšlí) Možná by se to dalo označit jako paradox, ale já jsem si nikdy toto období nepojmenoval jako dobu, kdy se mi daří. Jsem nesmírně rád, že to tak je, ale zrovna v herecké profesi je tohle strašlivě pomíjivé. Řekl bych, že jsem ambiciózní člověk a vím, že je toho ještě spousta, co se musím učit a v čem je potřeba se zdokonalovat, takže se úplně nedojímám tím, co se povedlo. Jasně, byl rok 2019, byly Transky, Burýšek byl v kurzu, ale mezitím se objevily další krásné příležitosti pro jiné herecké kolegy, kteří nadále rostou. Myslím, že takový dílčí úspěch, který člověka potká, je potřeba si užít, ale jedeme dál.

Sám jste řekl, že jste ambiciózním hercem. Jaký je váš profesní sen?

Role, které dostávám, se snažím zvládat nejlépe, jak umím. Snažím se do nich přinést něco osobního. Člověku se to taky nemusí povést vždycky. Myslím si, že mám za sebou i některé role, které jsem úplně nezvládl, ale zase jsem díky nim objevil nové věci, o kterých jsem ani nevěděl, že v sobě mám. Tím chci říct, že je pro mě velmi důležitá pokora. Ano, něco se mi mohlo podařit, ale to neznamená, že budu mít nosánek nahoru. Pořád se snažím zlepšovat, vzdělávat se, chodím třeba pravidelně na hodiny zpěvu. Věřím totiž, že dříve nebo později se to může hodit. Někdy může být čekání na nějakou příležitost hodně dlouhé, ale vyplatí se počkat. U Bezručů se mám krásně a jsem tady šťastný, nicméně mě mrzí, že zkušeností před kamerou mám minimum. Rád bych jich do budoucna rozhodně více nabral.

Máte nějaký herecký vzor?

Dlouho byl mým hereckým vzorem Josef Kaluža z Arény. Na inscenace, kde hrál, jsem během celého studia na konzervatoři chodil moc rád, protože mi vždycky připadal v každé roli úplně jiný. Považuji se za velkého divadelního fanouška, takže když zrovna nehraju, tak se jdu podívat na své kolegy do jiných divadel. Spousta kolegů mě dokáže inspirovat, a když vidím z hlediště nějaký „superšpíl“, tak mě to namotivuje i do mojí práce.

Připadala u vás v úvahu vůbec nějaká jiná varianta studia na střední škole kromě konzervatoře?

Určitě byla nějaká jiná varianta, i když teď zpětně si spíše myslím, že kdybych dělal něco jiného, asi bych byl nešťastný. Každý den jsem vděčný za to, že jsem hercem, že můžu trávit čas v divadle a je to můj druhý domov. Je velké štěstí, že se můžu živit tím, co miluju. Ve hře byla ale spousta profesí. Od dětství se moje představy o povolání různě měnily. Pamatuji si, že jsem chtěl být číšník, pak zase hodně cestovat a umět jazyky, potom jsem chtěl být třeba ředitelem banky, ale štěstí jsem našel v divadle a neměnil bych.

Z inscenace Dvorní šašci. (Foto. Lukáš Horký)

Pomaličku bych přehodil výhybku na vaši současnou nominaci v Cenách Jantar za roli Wahna v inscenaci Dvorní šašci, která měla v Česku premiéru až v roce 2020 právě u Bezručů. Za tuto roli jste byl nominován i do širší nominace na Cenách Thálie. Možná mě opravíte, ale téma koncentračních táborů je samo o sobě velkou kládou. V této inscenaci jste ale jako vězeň měl bavit své trýznitele. Už z toho názvu to vyplývá – Dvorní šašci. Jak se vám povedlo proniknout do podstaty inscenace i role Wahna?

Jak začít? Ono přece jen už je to pár měsíců, co je i po derniéře. Zkoušení bylo moc milým procesem. Režisér a autor dramatizace Jakub Nvota je velice příjemný a otevřený člověk. Z mého pohledu umí vést herce takovým způsobem, že máte pocit, že na spoustu věcí přicházíte sám. Myslím si, že nejsem jediný, koho samotné zkoušení opravdu bavilo. Zároveň bylo složité se do role dostat, protože si naštěstí nedokážu dostatečně představit, co Wahn musel prožívat. Ale snažil jsem se tomu alespoň přiblížit. Sledoval jsem tedy nespočet dokumentů s tematikou koncentračních táborů a snažil jsem se to nějakým způsobem nasát. Atmosféru, emoce a podobně. Ve chvíli, kdy jsme začali jednotlivé situace skládat za sebe dohromady a jako herec už jste schopen roli vnímat v nějakém uceleném tvaru, tak spousta věcí do sebe začne zapadat. Nejvíc to všechno na mě doléhalo vždycky až po potlesku. Snažil jsem se divákovi zprostředkovat emoce, postoj a různé proměny, kterými si má postava Wahna prochází. Jako herec pracujete se svými pravými emocemi a někdy to může být bolavé. A taky to někdy trvá, než se nějakého toho přetlaku nebo úzkosti spojené s tím, co jste v roli zažíval, zbavíte. Určitě to nebylo tak, že bych Wahna odehrál, dal si sprchu a všem s úsměvem řekl: „Tak čau, děcka!“.  Přitom si nemyslím, že jsem ten typ herce, který by se nějak strašlivě moc a hluboce ponořoval do svých rolí tak, že by ho to nějak vnitřně roztrhalo. Spíše si myslím, že je to tím otvíráním nových dveří někde uvnitř mě a prací s emocemi, která si myslím, že musí být velmi řízená, ale někdy vás to zkrátka na chvíli zasáhne. Ovšem, je to můj momentální pocit a nějaký názor, který se snažím pojmenovat i sám pro sebe. Určitě se to může v průběhu let měnit. Sám nevím, jestli jsem to teď pojmenovat tak přesně, jak to cítím. Jsem ale opravdu moc rád, že role Adama Wahna přišla, protože po roli v Transkách a různých dalších rolích, kde jsem byl za pubertální kloučky, jsem se dostal k velké herecké výzvě. Wahn je mladý muž, kterému před očima zastřelí ženu. Jakmile se dostane z lágru, tak toho vraha najde, aby se mu pomstil, ale nakonec se Wahn přes všechno to utrpení, které zažil, zachová lidsky, dojde k jakémusi smíření a nepomstí se, takže jsem rád, že od kloučků už se pomalu dostávám k rolím mladých charakterních mužů.

A než se nadějete, budete hrát dědečky…

…Neeeee, to snad neeeee! (smích)

Jako Wahn ve Dvorních šašcích jste byl nucen docela dlouho a často žonglovat. Je to něco, co jste se musel naučit, nebo to byla dovednost už z let konzervatoře?

Žonglovat jsem se naštěstí naučil už na konzervatoři, ale dlouho jsem to nedělal. Před začátkem zkoušení šašků mi právě volal Jakub Nvota s tím, že se u nás bude dělat tato inscenace, že by mě tam chtěl obsadit do role žongléra Wahna, tak prý jestli bych zvládl žonglovat se čtyřmi nebo pěti míčky. Vzhledem k tomu, jak jsme u Bezručů vytížení, tak nebyla šance se to nějak sáhodlouze znovu učit a osvojovat. Tenkrát do první čtené nezbývalo zrovna moc času, proto jsme se domluvili, že budou stačit jen tři míčky, ale i tak to bylo velmi náročné. Někdy jsme totiž na zkouškách zjistili, že bych měl žonglovat tak dlouho, až to bylo neúnosné. Navíc se tam pořád něco kolem mě dělo, další herci mě měli rozptylovat, nesměl jsem se leknout výstřelu. Bylo to složité na koncentraci. Začátky byly krušné, protože mi míčky pořád padaly, ale postupem času jsem se do toho naštěstí dostal.

Na závěr otázka na tělo, Kubo. Nápor fanynek jistě roste úměrně s vašimi nominacemi a cenami. Jak jej zvládáte?

Nebudu lhát, čas od času mi přijde nějaká hezká zpráva na sociálních sítích, že třeba viděly představení se mnou a moc je potěšilo nebo zasáhlo. To jsou ty momenty, které vás upřímně potěší. Ale mám i veselé historky. Stává se třeba, že mi čas od času nějaká slečna napíše a zeptá se mě, jestli jsem spolužák Štěpána Kozuba z konzervatoře (smích)… Takže i takové fanynky se občas objeví, i když nevím, jestli úplně mé. Takže holky, tohle je vzkaz pro vás. Ano, jsem ten spolužák Štěpána Kozuba z konzervatoře a drby neposkytuji! (smích)