Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Sbormistryně Permoníku Martina Juríková po triumfu v Carnegie Hall: Máme neskutečně šikovné děti, které se neztratí

Sbormistryně Permoníku Martina Juríková po triumfu v Carnegie Hall: Máme neskutečně šikovné děti, které se neztratí

4.4.2022 15:20 Hudba

Koncertní sbor Permoník pod vedením sbormistryně Martiny Juríkové před několika dny dosáhl obrovského úspěchu na čtyřdenní přehlídce Sounds of Spring International Music Festival v New Yorku, kde získal nejvyšší ocenění – zlatou medaili. V obsáhlém rozhovoru Martina Juríková krátce po návratu do Karviné popisuje strastiplnou cestu, která vedla až k zaslouženému triumfu v Carnegie Hall.

Zvětšit obrázek

Sbormistryně Martina Juríková v New Yorku.
Foto: Martin Straka

Vypadá to samozřejmě, ale nikdo si asi nedokáže představit, kolik dřiny a překážek za vaším úspěchem vězí. Zkusíš to nějak shrnout, prosím?

Při čtení tvé otázky mě napadá to, že dotaz má v tomto zvláštním čase, který celý svět prožívá mnoho rovin. A první, co mě napadlo, že jsem sama sobě položila otázku – co je v dnešní době úspěch? Úspěch lze vnímat z několika pohledů, tak to zkusím popsat. Nejprve byl úspěch to, že Permoník opět v roce 2019 oslovili pořadatelé s pozváním a do zvacího dopisu s velkou uctivostí napsali, že by byla čest, kdybychom pozvání přijali. Toto pozvání přišlo v době, kdy už byl pan Ivan Šeiner vážně nemocen a pozvání jej natolik potěšilo, že si vůbec nepřipustil, že bychom my, pokračovatelé manželů Šeinerových, tedy já a prezident Permoníku Petr Kazík, tuto umělecky i finančně náročnou výzvu nepřijali.

Události dostaly poněkud jiný spád…

Ano, do Carnegie Hall jsme měli vycestovat začátkem dubna 2020, ale před odjezdem přišel covid a v polovině března se zavřely hranice s USA a posléze i jinými státy. Nás tato zpráva, která na dva roky zcela paralyzovala celý svět, zastihla v momentě pro sbormistra i sbor nejkrásnějším. V momentě, kdy má sbor vše načteno a intonačně zvládnuto a zaměřuje se na uměleckou stránku, pracuje se na sezpívání a souzvuku hlasů, na drobných interpretačních a dynamických nuancích, na výrazové stránce … Zavření hranic kvůli covidu  nás zastihlo  v momentě, kdy všechny zálohy na letenky, ubytování, dopravu po Státech, program a všechny poplatky byly zaplaceny.

To muselo být šílené martyrium. Nejen tedy umělecká, ale také organizační a finanční stránka.

I z těchto finančních důvodů docházelo k opětovnému vyhlašování nových termínů soutěžního festivalu a jejich následnému rušení, a to hned pětkrát! Nikdo netušil, že situace bude tak složitá na tak dlouhou dobu. Kdo někdy pořádal podobný zájezd pro větší počet lidí, tak tuší, jaké množství času stojí organizace – harmonogramy, domluva koncertů, noclehy, přemísťování, strava a především to vše zaštítit finančně: psát projekty a granty, domlouvat finanční partnerství a pak je následně rušit, psát nové projekty, věřit, že přislíbené finance budou opravdu znovu odsouhlaseny… tady veliké díky a poklona Petrovi Kazíkovi, že neztrácel naději a víru, že se vše podaří, a uklidňoval mě v momentech, kdy jsem pochybovala.

Neumím si představit, jak jste se mohli připravovat na soutěž v době zakazování zpěvu a shromažďování…

Všichni víme, co se zpěvem a především se sborovým zpěvem způsobila pandemie. Se sborem jsme se snažili komunikovat nejprve prostřednictvím messengeru, následně přes google classroom a nahrávky. Ty jsme pravidelně s kolegyněmi vkládali spolu s pokyny k nácviku repertoáru na koncerty, které byly stále v plánu a následně rušeny, až po zoufalý čin pro každého sbormistra, a tím je hromadný sborový zpěv přes google meet, kdy jsme prostřednictvím kamer předzpívávali a děti s námi zpívaly samy ve svých domovech, aniž bychom je slyšeli. A my rozepisovali, kdy bude mít zkoušku který hlas, v které skladbě od kolika do kolika, až po vládní povolení zpívat nejprve po pěti, pak po deseti, pak po patnácti a nakonec povolení zpívat venku v atriu naší školy s rozestupy…ale říkám, nebylo to příjemné, nebylo to komfortní, ale nebylo to nemožné…

To jsou opravdu zoufalé podmínky!

Stálo nás to mnoho sil, ale moc děkuji všem, sbormistrům, všem dětem ve všech sborech i rodičům, že jsme toto období přečkali, že jsme zpívat, i když takto nepohodlně, nepřestali a troufám si říci, že se nám podařilo udržet uměleckou kvalitu sborového zpívání navzdory pandemii. Mezitím samozřejmě opustily sbor dva ročníky nejzkušenějších zpěváků, protože odešli na vysoké školy, a odešla velká část těch, kteří se na soutěž v roce 2020 připravovali. Takže je úspěch, že děti neztratily chuť a smysl se sborovému zpívání nadále věnovat a obětovat této vášni svůj volný čas. Takže pro mě je jednoznačný úspěch, že sborové zpívání v Karviné během pandemie nezhynulo, a troufnu si říci, že nadále vzkvétá.

Permoník v New Yorku. (Foto: Martin Straka)

Psala jsi o časové náročnosti, jak to vypadalo pro představu konkrétně?

Co se týká přípravy na tento zájezd, tak kromě běžných zkoušek sboru ve středu a v pátek, na kterých se věnujeme přípravě běžných koncertů letošní sezony, tak newyorská sestava pokračovala v přípravách programu po páteční zkoušce do pozdního večera dvě hodiny a od nového roku všechna nedělní odpoledne do večera (tři a půl hodiny). A k tomu i jedna sobota a navíc jedna celá neděle od rána do večera… Když jsem si to tak spočítala, tak je to asi 70 hodin zkoušení nad rámec běžných týdenních zkoušek.

To je ta dřina, o které píšu v úvodu a bez které toho člověk v životě moc nedosáhne.

Hold staré české přísloví „Bez práce nejsou koláče“ opravdu platí, aby bylo zřejmé, že to není samo sebou, proto si velmi vážím své kolegyně Kariny Grimové, že ačkoli s námi do New Yorku necestovala (v té době soutěžila na oblastní přehlídce dětských pěveckých sborů v Orlové a gratuluji jí i dětem k postupu na celostátní přehlídku), úžasně mi na newyorských zkouškách pomáhala a za to jí moc děkuji stejně jako Jakubovi Šotkovskému, našemu klavíristovi, pro kterého soutěž v Carnegie Hall byla jeho úplně první.

Velmi zajímavé je, že během pandemie vyrostla další generace zpěváčků a zpěvaček Permoníku, kteří se i v tak ošemetných podmínkách dokázali prosadit.

Tito malí Permoníčci a Permonice před soutěží v Carnegie Hall neměli žádnou nebo jen ojedinělou zkušenost se soutěžením a celá jedna třetina zažila zahraniční soutěž vůbec poprvé a hned na takové soutěži. O to větší motivací pro mě bylo vynahradit jim tyto dva sborově ztracené roky, kdy se léta v přípravných sborech připravujete na to, že postoupíte do Koncertního nebo Mužského komorního sboru, kde budete konečně sklízet plody dlouholeté přípravy a budete koncertovat tu i onde a zažívat s hudbou radost v kolektivu kamarádů na celý život. To celé ty dva roky moc chyběly a měla jsem obavu, že se nepodaří do rozjetého vlaku – pandemií zbrzděného – znovu naskočit. Během této sezóny však mohu s hrdostí prohlásit, že se podařilo a fičíme po hudební trati od jedné hudební stanice ke druhé a jsem ráda, že jednou ze zastávek byl New York a Washington D.C.

Kolik různých úhlů pohledu vlastně taková mise má. To by člověk nevěřil…

A za velký úspěch v neposlední řadě považuji, že se podařilo přes množství covidových i necovidových formalit, papírů, testování před cestou i během cesty, karantén v době přípravy na soutěž, která nás mnohdy dosti brzdila, přes spoustu předpisů, které se navíc stále měnily k lepšímu i k horšímu, přes množství podepsaných prohlášení a souhlasů, přes velkou důvěru našich úžasných sborových rodičů, kteří se nebáli svěřit nám své z velké části nezletilé děti do péče a důvěru, že si se vším během cesty poradíme, tak to vše je také obrovský úspěch. A teď se asi dostávám k tomu úspěchu, který jsi měl nejspíš na mysli ve své úvodní otázce. Ano, je pro nás velikým úspěchem ono třetí zlato z Carnegie Hall (a čtvrté z New Yorku, v roce 2010 se soutěžilo v Alece Tully Hall, které je součástí Lincolnova centra), které navázalo na úspěšné mise předchozích permoníkovských generací v letech 2013 a 2016. Každá z nastupujících generací chce být nejméně tak dobrá jako jejich předchůdci a ta předchozí zlata byla velká výzva…

Permoník v New Yorku. (Foto: Martin Straka)

Jak prožívaly tohle velké dobrodružství děti? Musel to být pro ně úžasný zážitek…

Bylo to postupná smršť drobných, ale zásadních euforií, například když jsme všichni prošli testováním před odjezdem s výsledkem negativní, když jsme nasedli ve středu 23. března hodinu po půlnoci do autobusu a zamířili směrem do Krakova na letiště, když jsme prošli všemi letištními kontrolami bez toho, aby by nám chyběl nějaký papír a všichni měli všechna správná covidová potvrzení, první vzlet letadla z Krakova do Amsterdamu, druhý let z Amsterdamu do New Yorku, kdy personál letadla zahlásil do mikrofonu, že se k nim  dostala zpráva, že mezi pasažéry je slavný sbor z Česka, který míří na soutěž do slavné Carnegie Hall s prosbou jestli bychom pro posádku letadla, kapitána i ostatní cestující něco nezazpívali – tak jsme zpívali…

Promiň, Martino, ale teď si musím utřít slzy, dojala jsi mě.

Při takových okamžicích si začínají všichni uvědomovat, že takové jedinečné chvilky nezažijí na sebeúžasnější rodinné dovolené… velká radost, když poslední účastník prošel po dlouhém čekání ve frontě imigrační kontrolou a my byli opravdu v New Yorku… pak začaly úžasy ze samotného pohledu na světly osvícený Manhattan od řeky East River, ubytování v Queensu a setkání s milou paní recepční, přes první ranní cestou metrem na samotný Manhattan, kdy jsme z metra vystoupili a poprvé uviděli Carnegie Hall a na ní plakát s našim jménem, první společné focení právě u plakátu v Carnegie, procházka kolem Central parku, hotelu Plaza, kde se točil film Sám doma, procházka po 5. Avenue, Rockefellerovo centrum, kde se každé Vánoce bruslí a kde vánoční strom rozsvěcuje samotný prezident Spojených států, vidět Empire State Building na vlastní oči, Time Squere a Flatiron, procházka po Brooklynském mostě, projít se po Wall Street, navštívit vyhlídku, Top Of the Rock, One World Observatory a dívat se na město ze 107. patra a zazpívat si jen tak pro radost na přání návštěvníků, když viděli, že se ve sborových mikinách fotíme, jít kolem Dakota House, kde žil a byl zastřelen John Lennon, zazpívat si na památečním místě Johna Lennona na Strawbery Field v Central Parku jeho píseň Hej Jude…

Teď jsi mě podruhé paralyzovala, to mi snad děláš schválně…

Nemůžu za to, ptal ses přece, jak jsme to prožívali…

To je pravda… Pokračuj, prosím…

Procházet se městem, které nikdy nespí, úžasné publikum na prvním koncertě v České národní budově, které nás nadšenými reakcemi a svým spontánním dlouhotrvajícím potleskem ujistilo, že jsme na soutěž výborně připraveni, pak stěhování do samotného srdce Manhattanu do hotelu Sheraton kousek od Times Square a pohled z hotelového pokoje ve 27, a 28. patře na rušné ulice a samozřejmě samotný festival. Ten začal dvěma workshopy. První vedl pan skladatel a sbormistr Alek Schumaker – americký skladatel žijící na Hawai, jehož skladbu Kyrie jsme v Carnegie Hall uvedli ve světové premiéře. Byli jsme vybráni festivalovým výborem, abychom se zhostili uvedení této premiéry. Pan Alek je velmi charismatický a vidět jeho nadšení po prvním přezpívání se jistě zapíše do kolonky nezapomenutelné zážitky z N. Y. Druhý workshop byl s paní porotkyní Heather Buchanan. To už naštěstí víme z předchozích ročníků, takže jsme nebyli zaskočeni  – je to taková specialita tohoto festivalu, že vás porotce hodnotí ještě před tím, než vstoupíte na jeviště. Při workshopu pozoruje, jak sbor zpívá, jak reaguje na sbormistra, nechá si předvést část soutěžního repertoáru, který nastuduje z předem zaslaných not, a pak společně pracujeme a ona radí, ptá se, vysvětluje, spolupracuje.  Bylo to moc příjemné, byly řečeny stejné věci, na kterých pracujeme, jen jinými slovy. I to zvláště ty mladší ujistilo, že jdeme správnou cestou. Nakonec paní porotkyně složila sboru velkou poklonu, protože nejen že s námi pobyla déle, než ji předepisovala přísně hlídaná časomíra, ale řekla, že se na nás moc těšila, protože si nás pamatuje z předchozího ročníku, který se pro ni stal nezapomenutelným zážitkem, a že se těší, až budeme zpívat, že by chtěla sama zpívat, řídit a spolupracovat s tak oduševnělými zpěváky a že děkuje, že se od nás mohla učit… to také napsala do hodnotitelského listu, který jsme po soutěži od všech tří porotců obdrželi.

Permoník v New Yorku. (Foto: Martin Straka)

To je nádhera! Co bylo dál?

Den před soutěží jsme vystupovali pro široké publikum v Trump Tower: večerní plavba po řece Hudson k osvětlené Soše Svobody a s nezapomenutelným nočním pohledem na Manhattan! A samotné Carnegie Hall – v šatně visí na stěně fotografie velikánů jako Joice DiDonato, Jessie Norman, sir Simon Rattle… Steinway v každé místnosti, v mé šatně mě vítá z fotografie můj milovaný Leonard Bernstein… a pověstná akustika je úžasná! Kochali jsme se na půlhodinové zkoušce i přímo při soutěžním vystoupení… cesta do Washingtonu, koncert na Českém velvyslanectví ve Washingtonu D.C. ve zcela zaplněném sále, setkání s velvyslancem Hynkem Kmoníčkem, pohled na Bílý dům, Capitol, návštěva muzeí, Národní galerie, Washingtonského monumentu i Arlingtonského hřbitova, rozloučení s New Yorkem z krásné vyhlídky na Edge… je toho mnoho, co úžasného jsme spolu zažili, a myslím proto, že o to intenzivněji, že tentokrát bylo překážek, které se stavěly během cesty do akusticky nejzajímavějšího místa světa, opravdu mnoho…

S jakým programem jste v Carnegie Hall uspěli?

Tentokrát jsme se rozhodili na festivalu Sound of Springs v Carnegie Hall představit naše hudební kořeny a hudební tradice skladbami, které mají slezskou, moravskou a českou lidovou melodiku a jedinečně je sborově upravili přední čeští skladatelé 20. a 21. století jako Zdeněk Lukáš, Bohuslav Martinů, Tereza Surovíková a především Jan Vičar, který některé ze skladeb upravil přímo pro letošní soutěž a jemuž tímto moc děkuji. Výborné skladby jsou základním stavebním kamenem dramaturgie každého koncertu a soutěžního programu dvojnásob, protože jste limitováni časem, který musíte naplnit, dostatečnou náročností programu, střídáním kontrastů dramatických i lyrických, rytmických i dynamických. Jsme šťastní, že u nás v Česku máme z čeho vybírat a naši současní skladatelé navazují na tradici nejen v Americe stále oblíbeného a ceněného Antonína Dvořáka, jehož Novosvětská měla v Carnegie Hall svou premiéru.

Permoníky doprovázel Michal Žáček. (Foto: Martin Straka)

Hodnotila porota také choreografii, kterou je Permoník vyhlášený?

Ano, hodnotila a velmi kladně. Tentokrát jsme zvolili úplné jevištní ztvárnění – jednolité pásmo o lásce, která má mnoho podob a barev. Vystupovali jsme v našich pseudolidových kostýmech – děvčata i kluci zapojili do písní také intenzivní pohyb a tanec. Děvčata měla ještě i věnečky, které v jevištním ztvárnění také hrály svou roli. Na provedení s námi spolupracoval kromě našeho dvorního klavíristy Jakuba i úžasný saxofonista Michal Žáček, který melodicky a improvizačně citacemi písničky Lásko, bože, lásko jednotlivé motivy spojoval a zároveň přelaďoval hrou na soprán saxofon a flétnu v jednolité pásmo a zapojoval se do interpretace. Celé dvacetiminutové vystoupení bylo vedeno bez potlesku a klanění, aby nenarušilo příběh. Asi se to líbilo nejen posluchačům, ale všichni tři porotci to ve svých bodových i slovních hodnoceních velmi ocenili. Cituji Heather Buchanan: „Děkuji, že jste přenesli hudbu vašeho domova do Carnegie Hall a předvedli ji nám všem ve vašem poutavém a citlivém představení. Jste dokonalí profesionálové. Bylo to naprosto omamné (nakresleno srdíčko).“ Porotce David Fryling: „Krásný, propracovaný a poutavý vstup na jeviště, zářivý, vzrušující zvuk a vkusný jevištní pohyb – strhující začátek …wow, bezvadné ladění a opět krásné použití jevištního pohybu…“

Opět mám na krajíčku. Úžasné! Lze vůbec s takovým úspěchem a hodnocením počítat?

Jediným přáním, když vstupuji se sborem na jeviště je, abychom to, co jsme s upřímností a pílí na zkouškách nacvičili, také dovedli předat publiku co nejlépe, abychom měli pocit, že se nám naše vystoupení povedlo, a vystupujeme s vírou, že naše snažení posluchače zaujme, osloví a potěší. Tentokrát jsme se vědomě obrali o měřítko posluchačské spokojenosti – intenzitu potlesku, protože, jak jsem výše psala, jsme zpívali vcelku jako jednolité pásmo.  O to větší radost jsme měli, když náš výkon na konci posluchači odměnili potleskem vestoje.

Samozřejmě také záleží na tom, jak se líbí náš výkon odborné porotě. Jak jsem se zmínila výše – porota byla tříčlenná. Na této soutěži je bodové hodnocení, kdy maximální počet bodů je 100 bodů (v tomto hodnocení je osm podkategorií, dosti podrobně popsaných na jedné A4, kdy se zvlášť boduje kvalita tónu, vyrovnanost mezi hlasy, intonace, rytmus a metrum, přednes a artikulace, dynamika, stylovost interpretace a výraz, volba literatury a ostatní faktory). Samozřejmostí je slovní rozbor jednotlivých skladeb, tady nás moc potěšilo, že jsme od všech tří porotců dostali shodně od každého 98 bodů – což je ono ZLATO …a navíc nádherné hodnocení bodové a úžasné bodování slovní…Opravdu jsme rádi, že se náš výkon líbil nejen porotě a posluchačům, ale také nám samotným. Za mě děcka zpívala úžasně, mohla jsem si s nimi dělat na jevišti, co jsem chtěla, podařilo se nám nepřemotivovat se, což se někdy stane, že ze samé zodpovědnosti si zablokujete přirozené dýchání a s tím se pak špatně zpívá… před výkonem samotným se pořadatelé asi divili, co se to z naší zkušebny ozývá, protože jsme si nevázaně zpívali Queen a dobré náladě pomohl i Michal, který je přirozený komik a bavič… takže jsme vběhli na jeviště a tentokrát to opravdu není fráze – jeviště si opravdu užili.

Permoník v New Yorku. (Foto: Martin Straka)

Myslíš, že se už konečně přestane mluvit o Karviné ve smyslu dávného hitu Yo Yo Bandu a město bude známo jako sídlo nejlepšího dětského sboru v České republice?

Asi bych nikdy neřekla nejlepšího sboru v republice – znám plno výborných sborů – navíc sborové zpívání se nedá změřit ani zvážit, někdo má rád bílou, někdo fialovou, někdo modrookého blondýna či tmavookou černovlásku… Jsem velký karvinský patriot a úplně by mi stačilo, kdyby se konečně o Karviné přestalo mluvit jako o druhém nejhorším místě k žití v republice, kdy se kvalita života posuzuje podle toho, jak daleko z centra města máš do multikina a kolik bankovních automatů na kilometr čtvereční se nachází ve městě… tohleto opravdu v dnešní době není měřítkem kvalitního způsobu života. Karviná je městem, ve kterém žijí fajn lidi, je městem, ve kterém se rodí talentované děti, lidé, kteří děti podporují, a lidé, kteří se snaží toto město učinit krásným místem k životu.

Jak bys byla ráda, aby se o Karviné vědělo v kontextu Permoníku?

Byla bych ráda, kdyby se o Karviné mluvilo jako o městě s dlouholetou sborovou tradicí, kde parta (a ne docela malá, je nás přes dvě stovky) dětí, mladých lidí i dospělých zpívá tak, že to lidi baví poslouchat v Karviné, blízkém i dalekém okolí i třeba na druhém konci světa. Že je to město, kde mladí lidé spolu smysluplně v příznivé atmosféře tráví svůj volný čas, který si umí velmi efektivně zorganizovat, jsou schopni řešit společné spoluprožívání, kdy vznikají a nacházejí celoživotní kamarádství, prostředí, kde získávají díky Permoníku kromě solidních pěveckých dovedností také velmi hodnotné životní dovednosti a návyky jako jsou píle, pracovitost, dochvilnost, kreativní myšlení, komunikační dovednost, prezentace, vystupování, zodpovědnost  a mnoho dalšího… což jistě velmi příznivě ocení jejich budoucí zaměstnavatelé (úsměv).

Hezky řečeno. O úspěchu Permoníku se hodně psalo už během soutěže. Vypadá to, že lidé vyloženě potřebují vidět dobré zprávy a cítit prožít nějakou pospolitost…

Před třemi dny – během naší cesty – vyšel na stránkách seznam.cz článek, díky kterému se k nám dostaly nádherné ohlasy napříč celou republikou. Spousta lidí si článek přečetla, spousta lidí na něj velmi pozitivně v komentářích reagovala a spousta lidí neváhala a napsala nám… psali nám, jak je článek a vše kolem potěšil, psali, že si na základě toho článku poslouchají a prohlíží naše videa na YouTube a čtou si o nás, že nás neznali, ale teď že nás budou sledovat… píší jak je to krásné, přejí, děkují, gratulují…taková vlna pozitivních reakcí je úžasná a takovou jsme ještě  nezažili. Asi je to dobou, kdy v lidech zarezonovala pozitivní zpráva mezi tolika negativními…  Nápad napsat o nás dostala členka Permoníku (stále je členkou vokálního sexteta) Daniela Kučerová, která v Seznamu pracuje. Ona sama v roce 2016 při naší třetí newyorské cestě zpívala v Carnegie Hall, ve sboru vyrostla, dovedla popsat atmosféru a moc krásně o tom napsala: Danielo, díky. Je to možná jedna z vlaštovek, která Karvinou představí v lepším světle.

Na cestě vás doprovázel fotograf Martin Straka. Vzali jste si s sebou výborného dokumentaristu! Prožíval Martin všechny strasti a slasti společně s vámi?

Martin Straka je úžasný fotograf, profesionál s uměleckým okem i duší, a musím prozradit, že zároveň také ve své premiéře natáčel videa do připravovaného dokumentárního filmu, který točí Česká televize o paní Evě Šeinerové – zakladatelce Permoníku – s pracovním názvem z Karviné až do Carnegie Hall. To ona a pan Ivan Šeiner nám všem prošlapali cestičku. Pro toho, kdo neví, trochu historie – Permoník byl v New Yorku počtvrté a pokaždé se vrátil se zlatem. Poprvé v roce 2010 se soutěžilo v Alice Tully Hall a poté opakovaně v roce 2013 a 2016. Také proto jsme rádi, že jsme našli odvahu a vydali se na cestu, protože budeme mít díky Martinovi krásná fota a videa nejen pro dokument, ale i na památku, a navíc rodiče věděli, že každý den díky Facebooku uvidí, jak se dětem daří, co zažívají, a také díky Martinovým fotkám byli v duchu s námi. Martin se kromě svého uměleckého působení pohybuje a s vášní sleduje a komentuje prostředí sportovního závodění a bylo krásné si s ním povídat o zpívání, o sborovém životě, neskrýval nadšení a dával najevo, jak se mu zpívání líbí. Občas si s námi zazpíval, je nositelem dobré nálady, nejvyšším členem výpravy, dobrý orientační bod v liduplných ulicích New Yorku a spolu s Michalem Žáčkem úžasným zdrojem humoru a dobré nálady. Tento týden vyjde v Reflexu o naší cestě velký článek. Věřím, že zase kus pozitivních informací o Karviné.

Dále vás doprovázel také prezident Permoníku Petr Kazík. Byla to pro vás důležitá morální opora?

Tak troufám si říct, že nebýt Petra, tak nikam nejedeme. Ono to není jednoduché: do Ameriky je potřeba hodně peněz. Petr je neúnavný propagátor talentovaných dětí a mladých lidí, má výborné nápady, je odvážný, sám dětství a mládí prožil v Permoníku. V krizových situacích zachovává klid, radím se s ním ve věcech, kdy si nejsem jistá, a on s velkorysým chlapským přístupem rozptýlí mé ženské pochybnosti a ujistí, že nic není problém a nic není nemožné. A ještě poradí, jak toho efektivně dosáhnout.  Dává mi volnost uměleckou a vymýšlí, jak nápady měnit ve skutečnost. Navíc řídí mediální agendu, granty, projekty…no není toho málo, Petře, moc děkuji!

Co si s sebou z Ameriky kromě úžasné první ceny a nezapomenutelných zážitků přivážíte?

Je to ujištění, že asi tak, jak to děláme, je ten správný směr. Víme, že naše zpívání osloví posluchače i na druhém konci světa, že stojí za to ukazovat mladým svět, aby časem pochopili, jakou krásu mají doma… ujištění, že máme ve sboru krásné, šikovné, ušlechtilé a nadané děti a mladé lidi, kteří se ve světě neztratí.

Neztratili se ani v New Yorku – protože nezbyly peníze na průvodce, tak mě děcka ujistila, že to vše zvládnou sami, rozdělili jsme si trasy, kterými budeme poznávat New York a Washington, všichni  členové si rozdělili 44 témat o různých pamětihodnostech a zajímavých místech New Yorku a Washingtonu, která jsme měli v plánu během našeho pobytu navštívit, každý ze zpěváků natočil doma podcast na dané téma a všichni jsme si je před zájezdem stáhli do svých mobilů … a při procházkách městem jsme si nasadili sluchátka a poslouchali  – povídání právě o tom, kde jsme se zrovna nacházeli… krásný nápad, krásná vzpomínka a ujištění, že máme neskutečně šikovné děti, které se ve světě a v životě neztratí.

Fantazie! Když jsme spolu naposledy mluvili, byla jsi na cestě za paní Evou Šeinerovou. Jak přijala legendární zakladatelka fenomenálního Permoníku váš úspěch?

Paní Eva Šeinerová byla i v době příprav s námi stále v kontaktu, konzultovali jsme spolu návrhy soutěžního programu, posílala jsem jí nahrávky ze zkoušek a pak jsme si o nich po nocích telefonicky povídali a umělecky je rozebírali. Během cesty vlastně byla celou dobu v duchu s námi, měla náš harmonogram, aby přesně věděla, co zrovna děláme a kde jsme. Posílali jsme jí fotky, komentáře, zprávy na whatsup … a než jsme odjeli, přišla za námi na zkoušku a popřála šťastnou cestu dětem a moc nám přála, ať si to po útrapách s neustálým odkládáním a překládáním termínu užijeme a ať nám to vyjde… přišla nás slavnostně uvítat po příjezdu a dnes jsme u ní s Petrem strávili krásné odpoledne povídáním, co vše krásného jsme viděli a zažili…

To muselo být krásné. Moc děkuji za rozhovor, Martino a věřím, že tu radost s vámi sdílí všichni, kteří o vašem úspěchu vědí.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.