Nová nahrávka opavského Dobrozdání: Artefakt pro fajnšmekry i muzika pro všechny 

Časosběrné album? Novinka opavské bluesrockové formace Dobrozdání má příznačný název 100 m za nimi. Však taky nejstarší píseň na nahrávce pochází z roku 2003 a nejnovější z předloňska. Značné časové rozpětí tvorby se však stylově nijak netříští. V každém ohledu jde o muziku, která má ve vínku blues a syrově krásné, neučesané i poeticky rozněžnělé texty.

„Na zápraží muž. Spíš jeho stín. Jen jeho tón, táhne se tmou,“ načrtne lehce příběh nezaměnitelný hlas Jury Bosáka. V průběhu úvodní písně mu odpovídají sborově další vokály. Písnička je dílem autorského kolektivu Oldřich Kutra, Jura Bosák, Kamil Quis a kromě toho, že jde o báječný start alba, má perfektně střiženou formu. Druhou píseň Už zase padá si musíte zamilovat už jen kvůli mezihře, která má neodolatelný basový drajv a unifikovaný bluesový riff, nad nímž levitují klávesy Petra Kašného. Autorem písně je Jura Bosák, který verši „Už zase padá” našel zajímavé poetické asociace.

Havranovraní je typická „bosákovština”. Hrátky se slovy v jeho výtvarné duši mají obraznou imaginaci. „Varhany dohrály, duši došel měch, krkavčí tóny, kavky v zádech.” Kolovrátková bluesová forma funguje jako dobře namazané soukolí i napotřetí, ale začínám si klást otázku, jestli další písnička nebude už trochu stereotypem. A ono přichází něco naprosto nečekaného.

Nádherná milostná balada Vstávej, má lásko, kterou by zřejmě nikdo nečekal. Má sice bluesový nádech, ale více si bere z country. Text je jako říkadlo prostinký, ale současně neodolatelný „Vstávej, má lásko, vstávej, je den, zdálky tě líbám, přeji ti pevnou zem, přeji ti pevnou zem“. S drobnými obměnami posledního dvojverší to na celou písničku stačí. Krásné jsou zde zdvojené unisono vokály a nejsilnější je intimní moment, kdy s Bosákovým hlasem osamí pouze basový groove.

Parádní kontrast k Bosákově lovesongu přináší Geronimo. Šamanská rituální záležitost, pro kterou je směrodatná rytmika. Neúprosně stejnosměrná, v souladu s textem „Teepee spálená, rodiny pobité” má v sobě něco osudového. Je zřejmé, že „Manitou se nedívá!” Geronimo je po zvukové stránce nejprogresivnějším songem alba.

K standardní bluesrockové tradici se hlásí skladba Lubno je mi, pod kterou je kromě Bosáka podepsán také bubeník kapely Jan Stejskal. Jedná se o jednu z nejnovějších písní alba s nebezpečně nakažlivým refrénem „O ha – le O – ha – le“. Ten se brzy přistihnete broukat i v těch nejméně vhodných chvílích. Natolik je chytlavý a jaksi samozřejmý. Zcela správně je v polovině písně, natruc bluesové harmonii, transponován do vyšší tóniny, což mu ještě dodá na významu. Na konci přichází ztištění něžně osobní: „Tady lubno je mi, hej, tak posvátno, tak milo, obloha už se čistí…” Ale šamanské bubnování a charismatický refrén se ještě jednou navrátí, tentokrát v africkém závanu tropického horka a roztančené nahoty.

Píseň Netopýr W. se vrací k bluesovým kolovrátkům. Skladba Jury Bosáka toho má hodně na srdci: „Davidův prak. Damoklův meč. Pandořina skříň. Wu-chanský netopýr.“ Dobrá recese. Eponymní 100 m za nimi zaujme pochodovým rytmem a country refrénem s báječnými vokály. A ještě něco – sóla na harmoniku Toma Havranka jsou naprosto parádní. Jinak je Bosákovo slovíčkaření v textech víceméně vynalézavé. Vždy se vyhne klišé, protože poctivě vyzpívává svůj vlastní solitérský příběh. Závěr s opakováním sloganu „100 m za nimi“ postupně celou kapelou překvapí legrační pointou.

Poslední písní je Nejsem, koho chceš, líně plynoucí závěr, který má dostatek sil a harmonicko-melodické svěžesti. Úplný konec potvrzuje mou praštěnou obsesi písní Lubno je mi. Ještě jednou, v modifikované verzi se rozezní skandovaný refrén O ha – le O ha – le…

Kapela Dobrozdání. (Foto: archiv kapely)

Teď vážně, deska 100 m za nimi opavské formace Dobrozodání může být hezkým mustrem, jak se má pořádně dělat album. Už vizuálně se jedná o filigránskou sběratelskou záležitost. Booklet rámují fotografie Kamila Quise s různými přírodními scenériemi a faunou. Cover design Jury Bosáka je vymazlený puntičkářsky do posledního detailu. Nechybí texty a zevrubné informace ke každé písni, prostě přesné co, kdy, kdo.

Originální a chytré je samotné ukotvení disku v kruhovém průzoru, který je jakoby okem do drsné americké divočiny, kterou ilustruje obrovský skalní masiv s hustými lesy a portrétem losa. Ten už ale patří další fotografii, která je vidět v průzoru. Bookletem se dá listovat se zálibou, stejně jako se může cédéčko mnohokrát s rozkoší poslouchat. Dá se jím vyloženě kochat, jako dobrou knihou, protože v mapě života, když je psána upřímnou rukou, se nacházejí vždy ty nejzáživnější příběhy, které se ani vysnít nedají.

Jestli má deska nějaké slabší místo, jsou to pro mne osobně sborové vokály v písni Na zápraží muž, které proti Bosákovu chytlavému a postupně stále více explozivnímu zpěvu zní trochu neduživě a chybí jim větší hutnost a expresivita. V dalších písních už podobný pocit není. Všechno šlape znamenitě, ale především: kolektivní feeling a uvolněná atmosféra jsou důvodem k radosti. Nahrávka má velmi solidní zvukovou kvalitu, pod níž je podepsán Patrik Benek ze studia Patben v Kravařích. Kromě kapely si na desce zahostovalo také několik muzikantů, mezi nimiž nechybí regionální legendy František Komárek (kontrabas), Bužma (banjo) Ivo Samiec a jeho bubenický orchestr Boris (bubny, perkuse) a další.

Jisté je jedno. I kdyby už Bosák nenatočil s žádným ze svých projektů další desku, 100 m za nimi je sto mil, je opět parádní album plné silných i dojemných momentů. Stopa, kterou svou výtvarně-muzikální duší vyryl do kulturní mapy Opavska a celého kraje, se jen tak neztratí. Takového solitéra, bluesmana tělem i duší, hudebního i výtvarného všeuměla a všestranného tvůrce, aby člověk na tomto kousku světa pohledal. O ha – le, O ha – le!

Zaplať za něj a Dobrozdání Pánbůh nebo Manitou! Prostě kdokoli, pokud se někdo vůbec dívá…