Výstava Klaudie Hlavaté v Galerii Dole nabízí tak trochu jiný pohled na dětský svět

Co se týká formální analýzy závěsných prací Klaudie Hlavaté, je těžké určit, zdali se jedná o malbu, kresbu, asambláž, či koláž. Vlastně se jedná o všechny tyto postupy dohromady a žádná ze složek nehraje v celku dominantní roli. Mísení a vrstvení jsou synonyma tvorby Klaudie Hlavaté, přesto divák, který má bohatou vizuální zkušenost s koláží, bude při čtení autorčiných tvarových a barevných rébusu překvapen.

Především se jedná o znásobení prostorového aspektu. Autorka totiž užívá v obrazové struktuře plexisklo, někdy sololit, jindy MDF desku. Na první pohled, pokud vás přímo nekontaktuje odlesk světla galerijní bodovky, nejsou vrstvy plexiskla znatelné. O to více je pozorovatel překvapen při bližším ohledání.

Klaudie Hlavatá: Missing pieces of you.

Co se týká materiálu plexiskla, myslím, že je ve vztahu k obsahům autorčiných prací tak nějak symptomatický. Plexisklo je stejně jako sklo pevná matérie, zároveň je ale průhledná. Může tak posloužit jako přenesená symbolika lidské paměti. I když se vzpomínky zdají být živé, jasné, tedy průhledně čitelné, často jsou to spíše petrifikované zatuhlé krusty, kterými naše paměť zkresleně rámcuje to, co se doopravdy stalo.

Kromě plexiskla jsou ale v pracích Klaudie Hlavaté přítomny i další formální nástroje, kterými se může opisovat obraz lidské paměti. Mimo již zmíněné vrstvení, které je všudypřítomné, je to širokospektrální barevný rejstřík a kombinování mediální skladby kresby, malby, fotografie a materiální asambláže.

Klaudie Hlavatá: Po půlnoci

Vrstveny jsou také narativní komponenty. Povětšinou je pracováno s dětskou figurou, jednou vynášenou kresbou, jindy malbou nebo vlepovanými reprodukcemi fotografií. Dětský svět interpretovaný Klaudii Hlavatou ale není jakkoliv zidealizovaný. V lepším případě působí univerzálně. Ve velkém množství figurálních záznamů však nalézáme rozličné formy emocionálních deprivací přenesených do pláče, zmrzačení, zamračenosti, zádumčivosti… Najednou dětský svět, podobně jak to známe z tvorby Evy Koťátkové, není idylickým stavem, ke kterému se dospělí vztahují jako k bójce, na níž je napsáno bezstarostnost, smích a radost. V narativech Klaudie Hlavaté nacházíme povětšinou jiný druh energie a ta může být šokující.

Klaudie Hlavatá: Něco se musí stát

Pokud se nad dětským světem důkladněji a upřímněji zamyslíme, je pravdou, že je ve velké míře doprovázen pláčem, zraněním, přemýšlením, nepochopením nebo pocitem odcizení. Je to mimo jiné proto, že děti jsou nuceny žít s dospělými. U nich sedimentují starosti, strachy a deprivace z budoucnosti a minulosti, tedy nejistoty vyvěrající z nevědomého a nepřítomného života. Všechny tyto deprivující faktory mnoho rodičů přenáší na své děti a místo aby se nechali vést jejich lehkostí, zatahují je do svých temných kumbálů. Dětský pláč a určité formy smutku ale ukazují na další fakt, a tím je bezprostřednost a emocionální zdraví. Dítě ještě neumí a nechce potlačovat něco tak přirozeného jako je pláč. Dospělý často musí. Společnost nás obecně nutí skrývat mnoho přirozeného. Tyto tlaky se tu a tam vznítí a zapříčiní třeba bezhlavé střílení do lidí…

Klaudie Hlavatá: My heart broke (detail)

Figurální stafáže jsou doplněny nesčetnými tvary, povětšinou organické povahy. Objevují se i zvětšeniny podmořských organismů, rostliny, větve, stromy. Právě motivy stromů jsou tu a tam propojeny s figurou. Je to ovšem spojení spíše dvou autonomních entit a nepůsobí příliš harmonicky. Jakoby odrážely kořistnický či jiný invazivní druh vztahu. Nebezpečně působí i anatomické dutiny které jsou dosazovány v místech tváře či hrudi. Působí jako černé díry traumat, jako ložiska bolesti. Z tělesných partií často tryskají slzy, šlehají plameny nebo trčí zabodnuté trny. Dětství se v práci nazvané My heart broke  jeví jako nekonečný tok zraňujících momentů, jako příběh utrpení. Je to zneklidňující sondáž, ale v mnohém pravdivá. Jakoby se autorka chtěla oprostit od stále omílané představy dětství a dospívání jakožto bezstarostného, šťastného a ničím neohroženého období lidského života a utvářela radikálně inverzní narace.

Klaudie Hlavatá: Po půlnoci (detail)

Vizuální jazyk Klaudie Hlavaté jakoby zpřítomňoval a zesiloval aktuálně žitou situaci války na Ukrajině. Skrze děti totiž mnohem naléhavěji vnímáme iracionální a ukrutný rozměr lidského počínání, jehož výsledkem je rozklad a násilná smrt. Trpící dítě, jakožto čistá a bezelstná bytost, je vedle trpících zvířat a rostlin tou nejhorší vizitkou pro civilizaci. Vždy ale existuje vize lepší budoucnosti, k níž se může nejen dětská duše upnout. Možná jsme ji před konfliktem v sobě tak trochu uspali. Nyní je opět extrémně důležité vrátit světu mír a navázat na stejně podstatné snahy o klimatický obrat.

Klaudie Hlavatá: Vezmu si z tebe každý den trochu. Galerie Dole, Antikvariát a klub Fiducia, Ostrava. Výstava je k vidění do 26. dubna 2022.