Markéta Haroková: Když jsem se dozvěděla, že mám hrát ve Venuši v kožichu, byla jsem trochu v šoku

Na co v téhle chvíli myslíte nejvíce?

Samozřejmě na aktuální události, které nás asi všechny pohltily. Je hrozně těžké se z toho vymanit a nějakým způsobem to odfiltrovat. Nejde to. Protože se nás to dotýká všech. Snažím se nějakým způsobem vcítit, i když to není jednoduché, a taky pomáhat, co to jde. Tady v divadle jsme rozjeli myslím velice hezké akce, jednak se odehrálo benefiční představení pro Ukrajinu, jednak se kolegové zapojili do skupin Českého červeného kříže a i přes další charitativní organizace pomáhají uprchlíkům. Další kolegové nedávno odjeli s auty na ukrajinsko-polskou hranici a převáželi uprchlíky sem do Ostravy. Pomáháme finančně, materiálně. To jsou věci, které nás teď zaměstnávají mimo divadlo a naši práci.

Jste herečka. Herci a herečky, to jsou obvykle velmi emocionální lidé s velkou schopností empatie. Silně prožívají veškeré emoce. Daří se vám v té hrůzné atmosféře posledních dnů plné strašlivého utrpení v televizních záběrech z Ukrajiny potlačit tohle všechno v mysli a věnovat se například zkouškám další připravované inscenace?

Je to opravdu těžké. Teď jsme se ale pustili do nové látky, do divadelní adaptace knížky Karin Lednické Šikmý kostel. Procházeli jsme s ní oblast někdejší, dnes už neexistující části Karviné. Ona je neuvěřitelně zapálená pro tu věc. Roky strávila v archivech, má velké množství informací o někdejší podobě města. Ta látka je krásná, spoustu věcí jsme vůbec netušili. Takže nás to pohltilo natolik, že aspoň v době zkoušky zapomeneme na to, co se venku děje. Ale pak, když skončíme, přijdu domů a pustím si zprávy. Dělám to proto, abych byla v obraze. Chci vědět, co se děje, protože si myslím, že se nedá od toho úplně odstřihnout. To se nás tak bytostně týká a tak nás to bytostně ovlivňuje –  všechny, kteří žijeme v Evropě. A obzvlášť nás Čechy, kteří máme za sebou rok 1968 a tehdejší ruskou agresi a následnou dvacetiletou okupaci Československa.

Šikmý kostel je zcela jistě silné téma. Určitě jste se byli podívat nejen na nakloněnou budovu na břehu rybníka, ale asi i na místa, kde kdysi stála stará Karviná …

Ano.  Absolvovali jsme celou tu procházku s paní Lednickou. Je úžasná vypravěčka. Naprosto nás vtáhla do příběhu lidí, kteří tam kdysi žili. Měli jsme asi tří a půl hodinovou procházku. Ona je neuvěřitelná! Měla s sebou historické fotografie a provázela nás tímto způsobem: Tady stojíme na jedné z nejluxusnějších ulic někdejší Karviné. Ukáže na kolem rostoucí houštiny a křoví: tady vidíte německou školu, tady vidíte českou školu. Před námi v dálce vidíte legendární sídlo majitelů karvinských dolů, stavbu věhlasného vídeňského architekta…, a takovým způsobem pokračuje dál. Vypráví neuvěřitelně poutavě. Nejen o stavbách, které už dávno nestojí, ale i o lidech, kteří už dávno nežijí.

Budete mít v inscenaci Šikmý kostel větší roli?

Dvě menší role. A pak budu i v davových scénách, ve kterých budeme představovat karvinské ženy a hornické vdovy.

Ty menší role, to jsou jaké postavy?

Hraju Mokrošku …

Hostinskou Mokrošku? Tu jsem si vždycky představoval jako ženu spíše korpulentní, se silnými pažemi a vyhrnutými rukávy, které se i havíři báli …

Já také (smích)… A moc mě baví. A pak dělám Šalerku, Sofii Schallerovou, majitelku vyhlášeného hampejzu.

Teď se ale musím zeptat na něco, o čem mluví ženská část publika, která vás viděla ve Venuši v kožichu, ve vaší zatím poslední postavě u Bezručů.  Ptají se: Znáš tu Harokovou? Mohl by ses jí zeptat, jak to dělá, že vypadá pořád na třicet? Podívej se na mě, mám padesát, a jak vypadám… Jak to ta Haroková dělá, že je pořád tak štíhlá a ohebná, jako mladá… Klidně se tam svleče do negližé!

(hlasitý smích)… Asi vděčím zčásti nějakým genům. A kolegyně, které mě znají, by mi dosvědčily, že jsem na sebe poměrně přísná. Celý život pravidelně cvičím. A co si budeme povídat, strava je také důležitá – prostě si hlídám, co jím. Kolegyně už vědí, že když se vybalí nějaké dortíčky, říkají: Markétě nenabídneme, stejně si nevezme. Ne že bych si něco extra odpírala, ale v mládí jsem poměrně hodně bojovala s kily navíc a naučila jsem se hlídat natolik, že mi to dnes přijde absolutně přirozené. Každopádně děkuji za poklonu. A od žen si jí cením o to více.

Pochvalně se vyjadřují i muži, to víte, ale dávají si pozor v přítomnosti svých manželek…

(smích) Ale i já mám své limity… je to i o dobrém kostýmu. Ten jsem si také korigovala podle toho, abych se v něm cítila dobře. Vím, kam můžu zajít. V přípravě na postavu Vandy ve Venuši v kožichu hrála roli i moje přirozená stydlivost. Mnoho věcí, které k Vandě patří, mi není vůbec vlastní. Strašně jsem s nimi bojovala. Měla jsem zpočátku i tendence, že tu roli asi vrátím, že tohle nejde, že se takhle svlékat nemůžu. No, a nakonec jsme se přece jen dopracovali k nějakému rámci, ve kterém se já ještě dokážu pohybovat a který je snad i pro diváka koukatelný.

Z inscenace Venuše v kožichu. (Foto: Martin Špelda)

Psal jsem recenzi z premiéry Venuše a neměl jsem důvod zmínit jediný okamžik, ve kterém by bylo vidět, že se vám nehraje dobře, v každém okamžiku působíte naprosto přirozeně a věrohodně.

To jsem ráda. Děkuji.

Kdo přišel na nápad udělat v Divadle Petra Bezruče zrovna tuhle hru?

Myslím si, že je to dílo naší dramaturgyně Aničky Smrčkové. Asi společně i s naším uměleckým šéfem Honzou Holcem. Ten mi při pohovoru řekl, že by pro mě chtěl najít nějakou větší roli. Takovou, jakých se mi nedostávalo v několika uplynulých sezonách. Když ovšem vyšlo obsazení, byla jsem trochu v šoku. Napřed se mluvilo o titulu a já si říkala, že tento asi bude pro nějakou mladší herečku, že to nebude pro mě…. Takže jsem se na začátku trochu prala sama se sebou. Teď jsem ale za tuhle práci moc vděčná. A samozřejmě i za ten výsledek. Bylo to od něj moc hezké, že na mě myslel a že společně s Aničkou našli tuhle hru.

Zhlédla jste film?

Ano.

Před začátkem zkoušek?

Ano, ale ne bezprostředně, už před nějakým časem. Tehdy mě ani nenapadlo, že bych v tom mohla hrát. Chtěla jsem se podívat na práci pana Polanského, protože mám ráda jeho filmy. Pak jsem si říkala, jak tohle asi uděláme na divadle? Naše prostředky a možnosti jsou úplně odlišné. Ale pan režisér Jiří Pokorný měl jasnou představu, jak to bude vypadat. Zkoušení bylo náročné, bylo potřeba se naučit obrovské množství textu, ale zároveň musím říct, že to byla krásná, inspirativní a výjimečná spolupráce.

Po představení si lidé například říkají, že je to všechno tak trochu metafyzické, že místy působíte jako ne zcela reálná postava, ale spíše jako nějaký démon…

S panem režisérem jsem o tom také mluvili. Že by se tam mohl objevit nějaký mefistofelský prvek. Postava Vandy má zajímavý vývoj a nečekaný závěr. Ze začátku se to může jevit jako komedie zdánlivě až lehká, ale postupně se ukazuje, že Vanda si na to všechno, co diváci vidí, tak trochu hraje. A postupně vychází na povrch ta její připravenost, ta promyšlenost všeho, co dělá. Že si řadu věcí nachystala: načetla si starý román, prostudovala si důkladně celý text divadelní hry z knihy vycházející, umí ho nazpaměť. To už divák začne přemýšlet, co je pravda a co je její mystifikace. A vychází najevo, že přišla s jasným záměrem.  Myslím si, že tam dochází k velkému oblouku a že konec by mohl být pro diváky hodně překvapivý.

Markéta Haroková a Lukáš Melník. (Foto: Martin Špelda)

Nebudeme prozrazovat, abychom příštím divákům neprozradili příliš mnoho. Popíšu teď čtenářům rozhovoru momentální situaci: Dívám se do tváře herečky Markéty Harokové a pozorně sleduji způsob, jakým vyslovuje jednotlivé slabiky a celá slova. Dělám to záměrně proto, že v inscenaci se střídají mluvní polohy řeči nedbalé, jakou mluví téměř pouliční žena Vanda, která se střihem v mžiku promění v herečku ucházející se o roli a mluví jako druhá divadelní postava krásně zřetelně, artikulovaně, je slyšet každé písmeno a každá slabika. Totéž dělá i její partner na jevišti. A ne všichni herci dnes v divadlech mají tak kultivovaný mluvní projev. Jak tohle děláte? Jakými prostředky si udržujete techniku řeči?

Děkuji za poklonu, ale myslím si, že v tomhle jsou v Ostravě i jinde mnohem lepší kolegové z naší herecké profese. Já za mnohé vděčím dabingu. Je to disciplína, které si strašně vážím. A jsem vděčná za to, že patřím do té malé hrstky herců, kteří to v Ostravě můžeme provozovat. Dabing je naše cvičiště.  Mikrofon odhalí každou chybičku. A pak s velkou rolí při velkém rozsahu textu se dostane i na tu jevištní mluvu a správnou dikci v každé situaci. Doma jsem si to mnohokrát memorovala, protože takovou spoustu textu se nenaučíte na zkouškách.

Co vás čeká do konce sezony?

Ještě přijde na řadu jeden projekt, jmenuje se Stará láska. Vymyslel to náš umělecký šéf Honza Holec v době covidové, kdy jsme nemohli hrát pro veřejnost a chodili jsme do různých domovů za seniory. Ti byli naprosto izolovaní a dopady covidu na ně byly citelné. Na to všechno navážeme a budeme pracovat na ztvárnění některých životních příběhů lidí žijících v seniorských domech, kde jsme je navštívili.

Nechtěl jsem se k tomu vracet, ale souboj s pandemií také mnozí nazvali válkou, sice s virem, ale použili slovo válka. A Bezruči se do všeho zapojili, vstoupili do veřejného dění mimo své divadlo. Šli pomáhat osamělým seniorům, jeli pomáhat uprchlíkům. Pro Ukrajinu jste zahráli benefici a byla to Havlova Audience. Politická hra Václava Havla. Jak vy se díváte na politickou a občanskou angažovanost herců?

Myslím si, že kultura a umění by měly reagovat a odrážet společenská, sociální i politická témata. Divadlo by nějakým způsobem mělo být odrazem tohoto života. A herci by se proto měli takto angažovat.