Bužma: Být šťastný je otázka rozhodnutí a riziko, že dostanu do držky, k němu patří

Člověk, který organizuje každoročně benefiční koncerty, musí mít rád lidi. Co tě k této pravidelné aktivitě vede, Bužmo?

I mě by se lépe četlo, že Bužma je nesobecký, empatický a již jako malý chlapec chtěl být lékařem, aby pomáhal lidem. Jenže takhle to není. Já jsem chtěl už dlouho udělat svůj koncert pro své spoluobčany, protože jsem hrával po celé ČR a zajížděl i do Polska a na Slovensko, a doma mě přitom nikdo neznal. Pořád se mě ptali, kam jdu s tou kytarou, tak jsem jim chtěl zahrát. A při tom mě napadlo vybrat prachy pro sousedova kluka a jeho finančně náročnou léčbu. A když jsem viděl, jak byla akce úspěšná, bylo mi líto nepokračovat.

V minulých letech jsi zval mladé i zavedené interprety. Letos vystoupíš sám. Přitom by se právě letos nabízela přirozenější participace umělců, nemyslíš?

Umělci přirozeně participují na mnoha jiných akcích, které se teď pořádají. Je to dobře a já z toho mám radost, že je takový zájem podílet se na pomoci. Můj pořad má dramaturgickou formu recitálu a tak doplňuje pestrost nabídky publiku.

Jak bude tvé vystoupení koncipováno? Zahraješ ryze autorské, nebo i převzaté písně, kterých máš v repertoáru přehršel?

Zahraji především svoje prajzské písničky, abych publikum pobavil, a vedle toho i gospely, které jsou mými verzemi tradicionálů s mými texty. Určitě do programu zařadím i  novinky. V současné době je mým velkým vzorem Blind Lemon Jefferson, tak to budou moje volné překlady jeho písniček z dvacátých let minulého století.

Jak bys svou autorskou tvorbu popsal lidem, kteří prajzské nářečí neznají a nebudou třeba dobře rozumět? O čem jsou tvé písně?

Já na Prajzské až na vzácné výjimky nekoncertuji. Vystupuji hodně v Čechách, občas zájezdu do Polska, na Slovensko a v poslední době je to i Francie. A všude tam mají ty prajzské songy úspěch. Součástí programu je něco o každé písni říct a „přeložit“ klíčové výrazy do jazyka publika. Potom to funguje. Zvu všechny, ať se přijedou přesvědčit.

Proč ses rozhodl zasvětit letošní benefici právě Ukrajině? Určitě sis všiml jistého spektra české populace, která už nyní hlasitě vyřvává, že pro pomoc uprchlíkům před válkou prý zapomínáme na pomoc našim spoluobčanům?

Křikloun křičí, to je normální. Toho já si nevšímám, zvláště když vím, že to jsou lidé, kteří chtějí pouze brát z výdobytků svobody a západoevropského blahobytu, ke kterému sami nijak nepřispěli. Já jsem tu benefici plánoval téměř rok dopředu a maminka chlapce s vážným zdravotním problémem a velmi nákladnou léčbou mi sama navrhla, abychom udělali koncert pro Ukrajinu sužovanou válečnými útrapami a nedostatkem základních potřeb. Nastal čas zaplatit pár drobných za předchozí přepych. Nastal také čas přestat nadužívat pohodlí a začít se vzdělávat, kulturně a duchovně kultivovat. Křiklouni to mají jednodušší. Ti mají pořád jen jedno období – čas křiku.

Hezky řečeno. Máš pocit, že jako Češi žijeme v relativním bezpečí a klidu?

Touha po klidu a bezpečí je přirozená. Myslím si však, že pro nás, tedy západní civilizaci, se tato přirozená touha stala touhou chorobnou, protože jsme dlouhodobě přehlíželi srozumitelné signály hrozícího nebezpečí. To se netýká pouze vojenské agrese.

Můžeš to rozvést?

Když jsem chodil na základní školu, měli jsme ve třídě spolužáka, který si vynucovat své uznání fyzickou silou. Byl to výtečný rváč a v tomto neměl ve třídě konkurenci. Díky touze ostatních spolužáků ve třídě po klidu a bezpečí si mohl dělat, co se mu zachtělo. Jednou už jsem mu nechtěl trpět, že si bere moje věci, a tak jsme se poprali. I když jsem nevyhrál a on mě nakonec přepral, nechal mě jednou pro vždy na pokoji. Klidu a pokoje jsem nakonec dokázal pouze díky ochotě riskovat, že dostanu do držky. A já dostal a bolelo mě to. No a?

Jak se díváš na aktuální kauzu Jaromíra Nohavici, kterému Polsko zrušilo koncerty?

Aha, tak o tom nevím. Nohavicu respektuji jako velkého profíka. Když loni vydal album, tak jsem si k němu s velkým zájmem sednul a opět mě přesvědčil o své obrovské profesionalitě. Už jenom kvůli tomu bych jej chtěl mít v oblibě. Je to možná moje chyba, že od básníků očekávám věrohodnost. Profesionalita a úspěch Jaromíra Nohavici na mých názorech ani v nejmenším neleží, tak věřím, že mu svou upřímností nijak neškodím.

Kam poputuje výtěžek koncertu, na kterém se bude prodávat také tvoje „alkoholické“ CD Holčovice? Můžeš být konkrétní?

Přestože jsem pevně přesvědčen, že Ukrajina potřebuje urgentně moderní zbraně, výtěžek z této benefice bude použit na humanitární účely. Voda, pleny, dětská výživa, potraviny, přikrývky, léky… ten seznam je obrovský. Zajištění nákupu a dopravy na místo potřeby chceme svěřit profíkům v tomto oboru. Definitivní rozhodnutí zatím nepadlo, ale velkým favoritem je Člověk v tísni.

Hudebně aktivní jsou také tví tři synové. Sleduješ jejich progres zpovzdálí, nebo jim aktivně radíš a pomáháš?

My jsme spolu hráli v rodinném bandu v době, kdy byli Přemek a Vašek ještě na prvním stupni základní školy a Honza taky ještě na základce. To bylo období, kdy jsem je vedl a mentoroval. Dnes jsme již dávno partnery, kteří si radí navzájem. Pomáháme si technicky i radami při natáčení, sdělujeme si důležité postřehy z vystoupení apod. Pokaždé když natočím něco nového, dostane to Vašek ke kritice. Jeho postřehů si vážím, protože v mnoha případech posouvají moji práci dál.

Co bys chtěl svou beneficí za Ukrajinu poslat do světa? Jaké myšlenky jsou pro tebe podstatné?

Přišel čas. Nebojme se. Strach je náš nejsilnější nepřítel. Mysleme více srdcem. Být šťastný je otázka rozhodnutí a riziko, že dostanu do držky, k němu patří.