„Milujem Parník!“ Peter Lipa exceloval v ostravském klubu, který před 26 lety otevíral

Peter Lipa je zvláštní úkaz československé hudební scény. Sám tvrdí, že se už nesluší ani říkat, jak dlouho je v branži, každopádně naskočil v době toho největšího uměleckého a hudebního kvasu – v šedesátých letech, kdy mu bylo přes dvacet. Je tedy na scéně téměř 60 let. To je neuvěřitelné především proto, že setkání s ním je vším, jen ne důstojným, retrospektivním nebo hodně bolestným zážitkem, jak už to někdy u starších generací umělců bohužel bývá.

V Parníku se Lipa představil se svou kapelou, kterou tvoří Peter Lipa mladší (klávesy), Michal Šimko (baskytara), Radovan Tariška (saxofon) a Michal Fedor (bicí nástroje). Vesměs o generace mladší muzikanti, kteří však už dávno patří k naprosté špičce ve svém nástrojovém oboru. Od počátku do konce bylo evidentní, jak je tento kvintet báječně sehraný a jak dokáže komunikovat vlastní řečí, jen prostřednictvím tónů a jemných nonverbálních náznaků. Vyloženými lahůdkami byla masakrózní sóla saxofonisty Tarišky, který do svých třeskutých a šílených improvizací dává expresivní herecký projev a v pomlkách popotahuje z elektronické cigarety. Vyladěn v modrém sáčku a s černými brýlemi, vyhlíží, jako by vypadnul z obálky elitního časopisu nejlepších hráčů světa. Klidně by tam mohl patřit.

Radovan Tariška. (Foto: Aleš Honus)

To jeho spoluhráči si nepotrpí na nějakou extravaganci. Na druhé straně pódia najdete jeho absolutní protiklad – Peter Lipa mladší, který má s Tariškou jen jedinou shodu – černé brýle. Jinak je jeho hráčský projev introvertní, komorní, ponořený do jemně cizelovaného zvuku a decentních harmonií. Během koncertu dal k dobrému jen jedno jediné ostýchavé sólo, ale stydět se rozhodně za nic nemusí.

Kapela Petera Lipy má bezvadně vyladěnou rytmickou sekci, které dominuje fantastická souhra Michala Fedora a Michala Šimka. První zmíněný je bubeník, který své krásné červené bicí reprezentuje i podobně zbarvenou košilí, jinak jeho hra vyniká přesností, nádhernou barevností hry a citem pro dynamiku. Jeho nejbližším kolegou v hudební zbrani je právě zmíněný baskytarista Šimko, který s ním nejvíc hudebně i vizuálně komunikuje a jejich linky se navzájem opájejí rytmickou noblesou a spontánností jazzových groovů.

Klávesista Peter Lipa mladší. (Foto: Aleš Honus)

A samotný otec slovenské bluesové a jazzové muziky? Peter Lipa starší má zvláštní dar. Jeho hlas místy zní jako vokál třicetiletého mladého muže, jindy je odřený a bluesově zprohýbaný tíhou let, využívá široký výrazový rejstřík a dokáže s ním mnohotvárně pracovat, měnit barvu a spektrum nálad, až se vážně nechce věřit, že mu bude za rok osmdesát! Lipa je vždy připraven, intonačně i textově ukazuje, jak zpívá a vystupuje absolutní profesionál. Po moderátorské stránce provází koncertem jako kultivovaný a zasvěcený vypravěč. Ví, co se sluší a patří. Kdy zavtipkovat, kdy zvážnět, kdy to pořádně rozjet a kdy zase zapojit do zpěvu publikum, aby mělo pocit, že jazz není akademická záležitost pro snoby. Rytíř hudby i slova. Skutečný matador, který dělá čest svému příjmení.

Peter Lipa v Parníku. (Foto: Aleš Honus)

Osazenstvo Parníku si také s Lipou velmi ochotně a kolektivně několikrát zazpívalo a známku by dostalo určitě velmi dobrou. Na výbornou ovšem musím hodnotit zvuk, který měl na starosti Lipův dvorní ostravský zvukař Libor alias Colombo. Právě jeho zásluhou zněl koncert jako by Lipa hrál u vás doma v obýváku. Krásná srozumitelnost každého slova i dynamická rovnováha všech nástrojů byla velmi příjemná a vedla ke komfortnímu poslechu.

Vidíte, ani jsem nezmínil, jaké písně mistr ze své košaté tvorby zvolil. Nejčastěji sáhl do repertoáru svého drahého kolegy a dlouholetého spolupracovníka Milana Lasici. Právě jeho texty Lipa už dlouho s oblibou zpívá a já se mu vůbec nedivím. Jsou totiž naprosto geniální. S vtipem a šarmem nazývají věci a události a potěší často nečekaným rozuzlením. Nejvíc songů pochopitelně zaznělo z posledního alba Dobré meno, z něhož Lipa zazpíval Problémy s problémami, Podozrivý, 120/80 a další. Z alba Podobnost čistě náhodná nechyběly písně U doktora a Sťahovaví vtáci s famózním instrumentálním duetem baskytary a saxofonu. Co písnička, to moudrá, hladce vyhlazená perla, která v sobě nese nějakou okřídlenou myšlenku.

Z koncertu Petera Lipy. (Foto: Aleš Honus)

Publikum Parníku bylo nadšené, Lipa je nejen rozezpíval, ale i roztleskal. Nechyběl ani přídavek, po kterém otec slovenského jazzu a blues spontánně prohlásil, že se do ostravského klubu vrací moc rád. Však byl i u jeho otevření před 26 lety. „Milujem Parník,“ pozradil Lipa a také dodal takový klub je jenom jeden a Ostrava na něj může být hrdá. Jeho slova můžu do písmene potvrdit. Parník je jenom jeden a Peter Lipa je také jenom jeden. Obojí je nenahraditelné.