Odešel jeden z nejvzácnějších českých textařů. Díky za všechny ty krásné písně, pane Wykrente!

„Začínali jsme v Přerově spolu s partou nadšených amatérů, nikdo z nás neuměl anglicky, a tak jsme zpívali česky. A stali jsme se jedněmi z pionýrů českého rocku nebo českého bigbítu. Ve Flamingu v Ostravě jsem se setkal s tím, že co jsme pracně objevovali v amatérské kapele, to ti profesionálové měli hotové za pár chvil. A lépe. Takže jsem držel hubu a krok a učil jsem se.

Pak přišla spolupráce se skvělými lidmi v ostravském rádiu. Drahoš Volejníček třeba přejmenoval písničku, která se původně jmenovala Ročník 26, na Agnes. A byl z toho šlágr. Bez toho by možná můj život vypadal úplně jinak. Bez množství báječných lidí bych prostě nebyl já.”

Jaroslav Wykrent. (Foto: Martin Kusyn)

Lepší shrnutí vlastního života nemohl napsat nikdo jiný než sám Jaroslav Wykrent. Narodil se v Přerově 10. září 1943 v době Protektorátu Čechy a Morava. V jiné, a přesto tolik podobné době, kdy se pro změnu na našem území roztahoval sousední národ, který se přestal chovat sousedsky. V šedesátých letech se stal Wykrent členem skupiny Synkopa, jedné z nejlepších big beatových kapel té doby.

Proslavil se jako dvorní textař a skladatel zpěvačky Marie Rottrové, pro kterou napsal řadu největší hitů, například písně Lásko, Večerem zhýčkaná, Skořápky ořechů nebo Řeka lásky. Wykrent byl skutečně znamenitý textař, mám za to, že opravdu jeden z nejlepších, které jsme kdy měli. Stačí si poslechnout píseň Jizva na dlani, kterou napsal také pro Marii Rottrovou a v níž se zpívá: „Když hodíš kámen do řeky, skryje ho voda navěky. Skryje ho dřív, než říční proud dovolí jinam kruhům plout.”

S Marií Rottrovou na snímku z roku 2011. (Foto: Aleš Honus)

Wykrent dovedl mistrně pracovat s češtinou, jeho texty jsou přirozené a košaté. Vyjadřoval se lehce, jasně a výstižně, pomocí přiléhavých rýmů a neotřelých metafor. Kromě psaní písniček pro Marii Rottrovou se prosadil i jako zpěvák s vlastní sofistikovanou tvorbou. Byť nepronikl do všeobecného povědomí jako někteří jeho známější kolegové, Wykrentovy písně mají možná víc života než produkty slavnějších interpretů. Některé jeho songy jsou nestárnoucí evergreeny, za všechny zmíním alespoň Agnes, v níž se zpívá:

Víno dál teď na jazyku válej,
starý víno, ročník dvacet šest.
Když ti chutná, tak si klidně nalej,
je v něm aspoň tisíc spadlejch hvězd. 

O životních bolech, lásce a věčném nedorozumění mezi mužem a ženou dokázal Wykrent zpívat bez obvyklých klišé, ale také bez kalichu hořkosti, příkladem může být třeba píseň Růžová pentle:

Tahle pentle růžová, ta se podobá
holce, co jí mám rád,
tou mi ruce svázala, když mi říkala,
že ji nesmím vážně brát.

Jaroslav Wykrent ve svých textech dokázal krásně využít i básnické prostředky. Vyzvednout je třeba dokonalé frázování, cit pro přirozený spád slova a rytmickou vynalézavost. Jeho texty se prostě báječně zpívají a jdou krásně do pusy, řekli by zpěváci.

Nesmírně půvabná je melodika Wykrentových písní, což si můžeme ilustrovat na již zmíněné Jizvě na dlani. Průběh její melodie je učebnicovým příkladem z intonace. Úvodní intervalový skok je vyrovnán stupnicovým sledem tónů, které působí jako hladce jako lidová zpívánka.

Wykrent také napsal a nazpíval nádhernou písničku Slunečnice, opět jasně zacílený hit, který inteligentně pracuje s metaforikou:

Jen buď jak ta slunečnice,
sluncem byl bych rád,
pak se na mne každé ráno
musíš pousmát.

A zase ta láska, o níž dokázal zpívat naprosto univerzálně a ve všech možných podobách, přestože sám byl více než půlstoletí šťastně ženat a milován svou drahou ženou:

Ty moje lásko pobledlá,
ty ses mi příliš nevyvedla,
jen, že se ti to bojím rovnou říct,
někdy i málo bývá víc.

Jaroslav Wykrent se nevzdal aktivní hudební dráhy ani po sérii mozkových příhod z roku 1999, neztrácel svůj osobitý smysl pro humor a dokud mu to zdraví dovolilo, pracoval na nových věcech. Ve svých jednasedmdesáti letech vydal album s všeříkajícím názvem Už to prostě není ono. Na něm zpíval se svým typickým šarmem: „Už se tak nehrnu do tance, po sexu už se mi nestýská.“

Během koncertu v klubu Parník. (Foto: Aleš Honus)

Na koncertě jsem tohoto báječného člověka zažil před osmi lety, když v roce 2014 křtil v ostravském Parníku svou novou desku. Když si na něj vzpomenu, mám pocit tepla, vlídného humoru a lásky. Jaroslav Wykrent dokázal zachytit běžný lidský život způsobem, který si zaslouží obrovský respekt. Psal báječné písně i v době, kdy se u nás normální populární hudba vytratila a vystřídal jí jakýsi servilní, šedý a neidentifikovatelný normalizační pop.

Jako jeden z obyčejných lidí si na nic nehrál a byl prostě dobrej. Závěr jeho života nebyl jednoduchý, zákeřná těžká nemoc mu urvala poslední zbytky sil. Sám to prorocky předpověděl v jednom ze svých famózních textů: Sotva jsme dosedli, hned začínáme hrát / pár tahů naslepo a připraven je mat.

Jaroslav Wykrent naplnil do posledního slova a tónu, co mu kdysi dávno prozradil jeden řidič ostravského rozhlasu: Synku, jak maš talent, tuž se něubraniš!

Díky za všechny ty krásné písně, v kterých zůstává vaše člověčenství živé, pane Wykrente.