Tomáš Kočko & Orchestr naplnili opavský klub Art radostí z hudby, která stírá žánrové hranice

Tomáše Kočka jsem slyšel poprvé jako předskokana na koncertě Fleretu v Kobeřicích. Psal se nějaký rok 1997, bylo mi slastných šestnáct a vlasatý, vyšňořený bard na mne tehdy svou vitální písní Ej, Ondráš silně zapůsobil. Od té doby uplynulo hodně vody. Kočko se mezitím etabloval jako jeden z nejzásadnějších interpretů tuzemské world music, který reprezentuje její dobrou pověst ve světovém kontextu. Rozsáhlá diskografie a mnohostrannost jeho tvorby by si ostatně zasloužila samostatnou publikaci.

Jedna věc je nahrávka, druhá její živé ztvárnění. Koncerty Tomáše Kočka mají sílu strhujícího zážitku, který člověka dokáže uhranout krásou lidové poezie a dionýskou oslavou přírody a lidství. Do Opavy písničkář se svým Orchestrem zavítal po delší době způsobené pandemií. Mezitím nijak nelenil, stačil zhudebnit, upravit a zrežírovat půvabnou pohádku Smrt na hrušce a vydat dvě vynikající alba – Sadné zrno a aktuální kolekci Ona, věnovanou ženě v mnoha podobách a kontextech.

Hlad po muzice je opravdu velký. Opavský Art byl naplněný po okraj. A když krátce po sedmé hodině přišli muzikanti na pódium, přivítal je srdečný potlesk. Ten rostl a mohutněl po každé písni. Ve skutečnosti to vypadlo tak, že pauzy mezi jednotlivými písněmi vděčné opavské publikum bez nadsázky protleskalo!

Však nebylo divu! Kočko vtrhnul na Opavany jako uragán. Jeho set byl umně sestaven z pomalých náladových balad, které bard kořenil rychlými tanečními vypalovačkami. Zazněli Formani, Už sa slunko, Máš, máš a především písně z aktuálního znamenitého alba Ona: tklivá píseň Matulu moja uchvátila nádhernými vokály Libušky Jelénkové a Tomáše Kočka, song Stojí v poli broskviňa písničkář uvedl skvělým bonmotem na téma Čechy versus Morava…

Nevím, co mám na Tomášovi raději. Zda to, že je nesmírně charismatický zpěvák a šikovný kytarista s parádním citem pro dynamiku, nebo jeho vyprávěnky. Průvodní slovo bylo tak milé, zábavné, humorné i poučné, že by si Kočka člověk dokázal představit i v roli moderátora. Tomáš se moudře vypořádal také s písní Ruská, jejíž folklorní původ okomentoval přesně, jak bylo zapotřebí. Aby se nikoho nedotknul, ale současně aby bylo jasné, že ještě existují lidé, kteří mají zdravý rozum.

Libuše Jelénková. (Foto: Milan Bátor)

Kapela kolem Tomáše Kočka svým rozsahem orchestr zdánlivě nepřipomíná. Vždyť jde o pouhé čtyři muzikanty, přesto název Orchestr má své opodstatnění. Každý člen totiž ovládá tolik variabilních nástrojů, že jim to dohromady zní skutečně jako orchestr. Helenka Vyvozilová zahrála skvěle na nejrůznější dechové nástroje, z nichž mne svým zvukem nejvíc fascinoval šalmaj. Libuška Jelénková je nejen skvělá violistka, ale čím dál lepší zpěvačka.  Ve zpěvu je rovnocenná Tomášovi a její hlas za léta rozkvetl a zezlátl do podoby, která není jinde k slyšení. Zaměřte se i na ni, je to opravdu jedna z nejlepších českých zpěvaček současnosti.

Smíškem kapely a zároveň velkým tahounem je Pavel Bongo Plch, který obsluhoval cimbál, perkuse a přidal se i doprovodnými vokály. Sestavu odzdola jistil kontrabasista Roman Plaširyba a opavskou sestavu rozšířil i perkusista a bubeník Tomáš Melichar. Právě rytmická složka písní Tomáše Kočka má neuvěřitelnou energii a drajv, jenž člověka doslova vybízí k reakci. Muzikanti si své vystoupení opravdu užívali, zazněly nádherné instrumentální kreace, letěly úsměvy, gestické ztvárnění písní obou dam bylo půvabné a obecenstvo vše vděčně přijímalo s rozzářenými obličeji. Takovou pohodu a okamžiky absolutního štěstí a radosti člověk vidí a slyší jen málokdy.

Tomáš Kočko a Helena Vyvozilová. (Foto: Milan Bátor)

Tomáš Kočko je zkrátka a dobře vynikající umělec a kdo chce zažít něco hlubokého, krásného a přitom tak samozřejmého a přirozeného, může si být jist, že to nalezne na koncertech a v jeho muzice. To, že jde o hudbu stylově košatou, která se rozpíná od folkloru k rocku, je jedině plus. Tito muzikanti jsou ve všech crossoverových přesazích jako ryby ve vodě. Využití samplů pro rozšířené sborové vokály a rytmické prvky bylo perfektně zvládnuté, vkusné a poukázalo na skutečnou profesionalitu.

Koncert provázel od začátku do konce vynikající zvuk, který si ohlídal s pomocí ochotného opavského kolegy Mikeše Oslance osobní zvukař Tomáše Kočka a Orchestru Michal Tuček. Tolik spokojených, rozesmátých a uvolněných lidí jsem pohromadě na jednom místě dlouho neviděl. Opavané vyprovodili Tomáše Kočka po posledním přídavku Povidali, že som umreu euforickým potleskem na který se sborově postavil celý Art na nohy. Vy, kteří jste dočetli až sem a ještě jste neslyšeli Tomášovo nové album Ona, už víte, co máte dělat.