Téměř nadpřirozený úkaz. Michal Pavlíček v Parníku ukázal, že je stále v neuvěřitelné formě

Bylo nějakých osmnáct, když jsem objevil Stromboli a Pražský výběr. Na tu bídu, co se v tuzemských vodách osmdesátých let převalovala to bylo a dodnes je pro mne zjevení. Od té doby je Michal Pavlíček ztělesněním kytarového mága, jehož bezprecedentní technika a kreativita dalece překročily hranice České republiky. Pavlíček vyryl v rockové muzice nesmazatelnou stopu a je stále obdivuhodně aktivní, o čemž svědčí jeho alba z nedávné doby, které natočil ve spolupráci s progresivním souborem Pavel Bořkovec Quartet a Monikou Načevou (Na svahu) a dalšími mladými talenty (Pošli to tam!).

Ve známém ostravském klubu Parník Pavlíček vystoupil v rozšířené sestavě svého tria, které aktuálně tvoří baskytarista Martin Ivan, bubeník Michal Daněk a klávesista Jan Andr. Ten nahradil původně avizovaného Michala Nejtka, který je novopečeným otcem rodiny a bylo ho zapotřebí jinde. Kytarová legenda si nepotrpí na dlouhé řeči. Na úvod Pavlíček zahrál s kapelou jednu instrumentální vypalovačku, pak krátce pozdravil publikum a svěřil se mimo jiné, jak je pro něho těžké hrát v této šílené době. Následně věnoval svůj koncert „všem, na které padají ty bomby“.

Zazněly kompozice z posledního alba, jako třeba úchvatný Anděl s dechberoucí klenutou melodií a taky píseň Jen ten, kdo zbloudí, najde cestu, kterou si zazpívala mladá zpěvačka Milly Honsová. Její dráždivý, půvabně prokreslený hlas zazněl během večera několikrát, nechyběl ani v kultovním Morgensternově Velikém Lalulá v nezapomenutelném překladu Josefa Hiršala.

Dvě hodiny jsem nevěřícně sledoval, jak tento kytarový velmistr tvoří a sochá ten nejšťavnatější kytarový tón, jaký lze slyšet, jak jeho prsty kloužou elegantně po hmatníku, jak se něžně dotýkají strun jako by byly z pavučin, aby z nich vzápětí vyždímaly největší emoce a rozdrásaly je maximálním feelingem. Pavlíček svůj koncert odehrál bez přestávky a v záplavě spektakulární sólové ekvilibristiky si nestačil ani odpočinout. Únava však na jeho hře nebyla vůbec znát. Vrcholným bodem koncertu byla nejdelší kompozice, v jejíž prostřední části Pavlíček kouzlil se zvukem vyloženě experimentálním způsobem. Mistr jí dal pracovní název „raketa“ a poslal jí symbolicky přímo na Putina.

Precizní muzikantské výkony byly k slyšení také u jeho spoluhráčů. Basák Martin Ivan hraje s Pavlíčkem už řadu let a jeho bublající i práskavé riffy rozvibrovaly Parník jako rozbouřené moře. Skvělou rytmickou sekci od bicích jistil neomylný Michal Daněk, jehož rockový drajv je výmluvný v každého úderu. O největší překvápko se postaral mladý klávesák Jan Andr, kterého zřejmě nikdo nečekal. Andr se postaral o epické sólové linky a skvělé improvizační kaskády kořeněné jazzem, které zapustily do rockového soundu velmi osvěžující výhonky.

Během koncertu mě napadla absurdní otázka, proč Pavlíčka nikdo neoslovil do kytarového VIP projektu G3. Je přece nad slunce jasné, že tento kytarista je nadpřirozený úkaz i na mezinárodní hudební scéně a jistě by se v elitní společnosti neztratil… Nicméně, i bez G3 je pro mne Michal Pavlíček největší kytarový mág. Obecenstvo do posledního místa zaplněného Parníku si toho bylo zatraceně dobře vědomo, ovace propukly vskutku velkolepé a někteří svou euforii dali najevo i povstáním. Přední ostravský hudební klub si znamenitě poradil i se zvukem, jemuž nechyběla srozumitelnost a vyváženost.

A čeho si na Pavlíčkovi cením stejně jako jeho bezprecedentního kytarového umění? Toho, že není jen jedním z nejlepších muzikantů, kteří se u nás kdy narodili, ale také laskavým a báječným člověkem se srdcem na správném místě. Během koncertu se kytarista ještě jednou vrátil k aktuálnímu politickému dění slovy, za které sklidil velký potlesk: „Nemůžeme nikdy tyto věci přehlížet nebo v sobě potlačovat, protože to rve jako dýka do duše, když vidí člověk ženy s dětmi, jak padají na pozadí bombových úderů. Putin je zabiják“. Netřeba už nic dodávat.