Naši furianti jsou inscenací, kterou je třeba vidět. Navzdory jednomu šlápnutí vedle

Režisér Svojtka je vnukem Miroslava Macháčka, herce a režiséra, který se proslavil právě režií Našich furiantů uvedených v pražském Národním divadle v roce 1979 a hraných až do roku 1985 s počtem 161 repríz. Jestliže Svojtkův dědeček vedl v klasickém pojetí herce k vrcholnému psychologickému realismu, po takovém herectví není až na jednu výjimku ve Svojtkově inscenaci ani stopy.

K vidění je místy až groteskní stylizace, ve které herci předvádějí téměř parodie typického mužského a ženského chování a také komediálního zdůrazňování povahových a charakterových rysů každé postavy. Vše se děje s velkou humornou nadsázkou ve skoro zběsilém tempu. Časté jsou sborové zpěvy v muzikálovém pojetí s užitím skupinových choreografií, prováděných při maximálním nasazení, při kterém do diváckých řad prýští obrovský příval energie. Komediálnost je zde na prvním místě.

Divák vcházející do sálu, ve kterém hrací prostor sahá až k první řadě, uvidí prázdnou scénu s téměř celoplošným na podlaze položeným obdélníkem připomínajícím dřevěný taneční parket. Jednoduchou přestavbou se z části podlahy stanou dva velké hospodské stoly pro scénu venkovské zábavy. Kolem dokola jsou rozestavěny přepravky pivních lahví. Na ty se po úvodním sborovém zpěvu české hymny, ovšem s textem odkazujícím na prapůvodní Škroupovu píseň z Tylovy komedie Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka, rozesadí všichni aktéři hry. A ze svých míst herci následně sledují děj, občas jej i komentují, nastupují do situací, ve kterých hrají jednotlivé postavy, a zase se vracejí zpátky.

Z inscenace Naši furianti. (Foto: Roman Polášek)

Scénograf Michal Syrový vytvořil z pivních přepravek i celou zadní stěnu hracího prostoru, do jehož horního rohu umístil nápis Pozdrav z Čech. Vysoko do prostoru umístil na lanko ramínko s kožichem pro ponocného, na druhé straně pak klec pro zpěvného ptáka. Nahoře nad hracím prostorem visí jako v zarámovaném obraze list papíru popsaný drobným písmem, ze kterého se vyklube pověstný paličský list.  Na horní římse je také místo, kde se obchodnice Markýtka upravuje do svého kostýmu a list papíru v příhodné chvíli snímá a ukládá do svého živůtku, aby jej předala jako důkaz Bláhovy neviny.

Kostýmy Agnieszky Páté-Oldak jsou historizující a připomínají venkovské, potažmo vesnické oblečení. Hudba Petra Wajsara je interpretována bez živé kapely. Herci jsou zpěváky a muzikanty zároveň, vzadu v portále stojí jen piano sloužící k udání počátečního tónu písně. Rytmus určují herci sami skandováním slabik a výraznými rytmickými pohyby po celou dobu písní.

Zleva Marek Cisovský, Adadm Langer a Petr Houska. (Foto: R. Polášek)

Titulní postavy dvou hlavních furiantů hrají Marek Cisovský jako sedlák a starosta obce Filip Dubský a Petr Houska jako sedlák a první radní Jakub Bušek. Chování Dubského i Buška v jejich provedení vede publikum k salvám smíchu skoro po každé replice. Naparování, vytahování se jeden nad druhého, Buškův egoismus a Dubského tvrdohlavost jsou tu až zveličeny do podoby co nejsměšnější.

V milenecké dvojici, ve které Buškovu dceru Verunku hraje Viktória Pejková a Dubského syna Václava Adam Langer, předvádějí oba účinkující své postavy s důrazem na erotiku a vyjádření velké tělesné touhy jednoho po druhém. Nechybí tu však ani jasně sdělená touha po penězích a majetku.

Manželky a matky z obou rodin hrají Alena Sasínová-Polarczyk jako Marie Dubská a Zuzana Truplová coby Františka Bušková. Obě zdůrazňují nadřazenost nad svými muži a samolibost manželek místních celebrit.

Z inscenace Naši furianti. (Foto: Roman Polášek)

Dědečka Petra Dubského hraje Vladislav Georgiev. V jeho podání se po scéně pohybuje energií nabitý hybatel všech tanců a písním udává rytmus a švih.  Georgiev je dirigentem všech hudebních a pěveckých výstupů. Vede ostatní výrazným rytmickým pohybem všech čtyř končetin a celého těla. Jeho Petr Dubský je rtuťovitý stařík, který si za svoji muzikálnost, vitalitu a hravost vtělenou jak do sólových písní, tak do tance, vyslouží několikrát bouřlivý potlesk na otevřené scéně.

Nelze vyzdvihnout ani jednoho z účinkujících nad ostatní. Všichni tvoří naprosto dokonalý teamwork. Předvádějí špičkovou kolektivní práci ve všech sborových tanečních a pěveckých scénách, vystavěných pod vedením choreografa Martina Packa, se kterým režisér Svojtka nespolupracuje poprvé.

K dalším výrazným představitelům patří Tereza Cisovská ve dvojroli Markýtky, cestující obchodnice s dřevěným nádobím, a zároveň Terezky, ženy krejčího Fialy. Markýtka je vykreslena jako svůdná a půvaby překypující mladice, Terezka coby panovačná a peněz chtivá žena, matka sedmi dětí. Vlastimil Burda hraje Fialu jako nešťastného, životem zničeného slabocha, muže pod pantoflem své ženy. Řeč hercova těla je v jeho případě záměrně sdělnější než pronášená slova.

Děti manželů Fialových a zároveň členy obecního výboru hraje čtveřice Jan Chudý (jedenáctiletý Josífek a obecní výbor Šumbal), Petr Pěnkava j.h. (devítiletá Manča a obecní výbor Šmejkal), Kristýna Panzerberger-Krajíčková (sedmnáctiletá Kristýnka) a Milan Cimerák, který ztělesňuje nejmladšího pětiletého Filípka a také závodčího četníků, pátrajícího po pytlákovi Buškovi. Posledního obecního výbora a zároveň hospodského Ehrmanna hraje Jan Lefner. Všichni jmenovaní odvádějí vrcholnou hereckou komediální práci.

Josef Kaluža, Teraza Cisovská a V. Lipina. (Foto: Roman Polášek)

Postavu Valentina Bláhy, vysloužilého vojáka, svěřil režisér Josef Kalužovi, do role ševce Habršperka obsadil Vojtěcha Lipinu. Oba hned ve svém úvodním dialogu navazují velmi blízký kontakt s diváky a neztratí ho po celou dobu představení.

I když bylo řečeno, že lze jen těžko vyzdvihnout jednoho jednotlivce, Vladislav Georgiev v monologu dědečka Dubského, kterého se mnoho režisérů obává a rozsáhlý výstup raději škrtají, předvádí ve spolupráci s Markem Cisovským a Alenou Sasínovou-Polarczyk vrcholný klaunský výstup karikující stařeckou senilitu způsobem, při kterém se publikum doslova válí v sedadlech smíchy. Skvělý a originální režijní nápad a vynikající předvedení činí z tohoto výstupu herecký vrchol celého představení.

Z inscenace Naši furianti. (Foto: Roman Polášek)

Naši furianti by si hlasitě mohli říct o titul Inscenace roku, nebýt jednoho dramaturgického pochybení. Stroupežnického Naši furianti patří k nejhranějším českým komediím. Někteří o ní mluví jako o hře definující český národní charakter, jiní zase zmiňují i jistou hořkost, ba dokonce smutek této komedie, překrývaný smíchem. Nejsou výjimkou ani idylické inscenace zaměřené na mravní konflikt a sílu zdravého rozumu a moudrosti. K vidění bývají dokonce úpravy blížící se až ke komunální satiře zaměřené na typické projevy laické samosprávy obce, popřípadě amatérismus a egoismus zvolených členů městských rad a politiků vůbec. Se znalostí všech těchto výkladů se ostravští Naši furianti ambiciózně pokoušejí o výklad svůj, o jistý velmi hořký komentář české pivní idylky.

Upravovatelé původního textu Petr Svojtka a Tomáš Vůjtek akcentují postavu hospodského Ehrmanna. Zdůrazní účelově jeho židovství, aby pak v příhodnou chvíli českou pivní idylku národního sebezahledění postavili do konfliktu s odsuzováním Židů, skrytým nacionalismem a nežádoucím pseudovlastenectvím. Možná měla dvojice upravovatelů textu na mysli odsouzení všeho, co se do kýženého idylického národního charakteru nevejde. Tato dopsaná scéna ale do Stroupežnického čisté, průzračné a dokonale vybroušené komedie vnáší cizorodý prvek.

Je obecně známo, že Naši furianti se nejrůznějším aktualizacím a rádoby originálním textovým úpravám a výkladům vzpouzejí. Tento klenot české dramatické literatury je nadčasový a působivý i bez jakékoliv výrazné textové úpravy. Svojtka a Vůjtek to přesto zkusili, ovšem ke škodě inscenace i představení.

Z inscenace Naši furianti. (Foto: Roman Polášek)

Důkazem je ztráta tempa ve druhé části po přestávce, kdy si po příchodu četníka najednou zničehonic hospodský Ehrmann obléká kabát a balí kufr v domnění, že si četník přišel pro něj. Proč se tato věc děje, však neví v hledišti nikdo. Někteří se domnívají, že Ehrmann možná podnikal nekale a šidil zákazníky. Když pak ale zůstává na scéně kufr označený jménem majitele a Ehrmannova ležící postava, je to symbol příliš silný, připomínající obrovskou historickou tragédii lidstva spojenou s odvěkým údělem židovského národa. Mimořádně vydařené inscenaci v tom okamžiku řečeno divadelním slangem „padá řemen“ a už se jej nepodaří až do konce nahodit. Možná i z tohoto důvodu se při premiéře nakonec nekonal potlesk ve stoje, který byl o přestávce očekáván s jistotou naprostou většinou diváků.

Jen nepatrnou kaňkou na celku je pak pojetí postavy Marie Dubské, manželky starosty a matky Václava. Alena Sasínová-Polarczyk poněkud vypadává z teamworku, když Dubskou hraje bez onoho humorného nadhledu, který je ozdobou všech ostatních hereckých výkonů. Tato malá rezerva v hereckém výkonu se v průběhu repríz dá odstranit. Nenaplněný dramaturgický záměr ovšem bohužel zůstane.