Co by na to řekl Freddie? Ani Janáčkova filharmonie a Permoník nezamaskovali, že Queenie je jen bouře ve sklenici vody

Jistě je správné, připomínat legendu. Nepochybně je i příjemné založit si na tom živobytí, vyprodat O2 Arénu do posledního místa a prezentovat se větami typu „precizní ztvárnění písní legendy světového rocku živě v původních aranžích a tóninách“. Pražský revival Queenie se na svých stránkách holedbá podobnými charakteristikami poměrně často a jejich vystoupení v Ostravě proběhlo po koronavirové pauze hned ve dvou dnech. Je samozřejmé, že absolutní legenda Queen je kasovním tahákem – někteří přišli ze zvědavosti, jestli se Queenie opravdu originálu tak dokonale podobá, jiní z čisté lásky k tvorbě této geniální kapely.

Přidanou hodnotou koncertu byla účast ostravské Janáčkovy filharmonie a karvinského sboru Permoník. Sbormistryně Martina Juríková je v crossoverovém stylu jako doma a také tentokrát se díky Permoníku rozezněly epicky strhující sborové vokály, které jsou jedním z klíčových atributů Queen. Podání karvinského sboru bylo osvěžující, pěvecky spolehlivé, roztančené a choreograficky báječně připravené. Prostě na sebe přirozeně poutalo pozornost. Aranžmá pro symfonický orchestr a sbor připravil opět dvorní spolupracovník Janáčkovy filharmonie Jan Lstibůrek. A podařilo se mu vyjádřit to podstatné: velkolepost, dramatickou linku i lyrické pasáže jednotlivých songů podpořil správnou volbou sólových i doprovodných nástrojů. S citem pro barevnou zvukomalbu Janáčkova filharmonie zajistila velkoplošný zvuk plný dynamických turbulencí a melodických vyhrávek. Její výkon byl zárukou zkušenosti, jistoty a přesné souhry.

Z koncertu Queenie v ostravském Gongu.

Bohužel totéž nelze stoprocentně říci o revivalu Queenie. Vezmeme to od bicích, na které hrál Petr Baláš. Ten měl svou hru pod kontrolou, také po zvukové stránce se jednalo o slušnou evokaci původního soundu. Líbil se mi také baskytarista Martin Binhack, který sice používal slapovou techniku trochu nadmíru, ale hrál výborně. Totéž bohužel neplatí o klávesistovi Michalu Davidovi. Poplést úvodní akordy Bohemian Rhapsody je trochu svízel, i to se může stát. Jeho styl hry a způsob frázování ale byl trochu zvláštní. Jsme u brilantního kytaristy Rudyho Neumanna, který vypadá opravdu jako Brian May a také jeho sóla zahrál přesně a bezpečně. Co se mi příliš nelíbilo, byla zvuková stránka jeho hry, která postrádala šťavnatou barevnost, průraznost a místy i větší agresivitu.

Zpěvák Michael Kluch na mne zapůsobil jako charismatický muž, který umí navázat kontakt s publikem a má choreografii Mercuryho zmáknutou do posledního detailu. Po pohybové stránce byl Kluch naprosto vynikající, doslova věrná kopie Freddieho. Také vizuálně ho silně připomíná. Co však naprosto nestačí, je bohužel jeho zpěv. Zásadní problém je, že Kluch nemá rockový hlas. Jeho vokál je posazený výš, chybí mu hlasový fond v hloubkách a nedokázal jít ani do typické Mercuryho exprese v dynamice a výrazu.

Z koncertu Queenie a JFO v Gongu. (Foto: Ivan Korč)

V některých písních byl jeho zpěv sotva slyšet, což bychom mohli svést na nazvučení. To by však bylo nesprávné vyhodnocení, skutečností je, že Kluch prostě nezpívá dynamicky a dává větší prostor své vizuální a pohybové prezentaci. Mercuryho pěvecký projev je založen na expresivitě a přesném dynamickém odstínění každého slova. Stačí si poslechnout originál a je vlastně vymalováno. Nedostatek razance a absence rockového feelingu se projevily nejvíc v písních Who Wants To Live Forever, Show Must Go On a závěrečném přídavku We Are The Champions. To, že Mercury sám báječně ztvárnil klavírní party, raději ani nepřipomínám. Na druhou stranu oceňuji, že frontman Queenie zpíval s dobrou intonací (kromě písně You Take My Breath Away) a spolehlivostí v Another One Bites, The Dust Bicycle Race, A Kind Of Magic apod.

Z koncertu Queenie v ostravském Gongu.

Také výběr songů svědčil o dobré dramaturgii a solidním průřezu, který snad podchytil podstatné okamžiky. Vystoupení hostující sopranistky Petry Alvarez Šimkové v písni Barcelona zavánělo fiaskem. Spojení dvou tak nesourodých vokálů v songu, předpokládajícím velké operní hlasy, nevyznělo přesvědčivě.

Od kapely, která se živí převzatou tvorbou, bych také očekával nějaké vysvětlení své filozofie. Co je k tomu motivuje a jaký mají vztah ke svým „chlebodárcům“. Zajímaly by mne i nějaké perličky ze života slavné rockové ikony, citáty a postřehy, které by legendu důstojně připomněly. Nic takového se však návštěvník Gongu nedozvěděl. Informace, že si Queenie po tomto dvojkoncertu „měsíc nezahraje“ zaváněla trapností. Není těžké odhadnout honorář za dva vyprodané koncerty s ohledem na nemalou cenu vstupenek.

Z koncertu Queenie a JFO v Gongu. (Foto: Ivan Korč)

Fenomén kapely Queen je postaven na nenapodobitelném vokálu zpěváka Mercuryho. Ruku na srdce, pěvecký výkon Michaela Klucha prostě jeho spalující intenzitu a auru postrádá. Queenie pro mne byla navzdory dobré pověsti značným zklamáním, které vykompenzovala stabilně kvalitní hra Janáčkovy filharmonie a srdečné podání skvělého sboru Permoník. Abych nezapomněl, dirigent Jan Kučera byl nonšalantní pojistkou souhry.

Určitě není od věci, udělat si názor a zjistit, jak se věci mají. Chápu, že Queenie dokáže oslovit diváky, kteří nemají tak velké nároky. Ostrava měla odjakživa tolerantní obecenstvo. Svědčila o tom euforická koncovka a potlesk vestoje, do něhož se ovšem nezapojili všichni. Úspěch tomuto revivalu přejme, zaslouží si ho, protože dělají správnou věc. Ještě správnější by ovšem bylo, kdyby podobnou odměnu jako kapela dostal i každý hráč Janáčkovy filharmonie a všichni členové a členky sboru Permoník. Myslím, že by si to zasloužili stejnou mírou.

Queenie si může do portfolia napsat: hráli jsme se skvělou Janáčkovou filharmonií a úžasným sborem Permoník. Nevím, jestli tomu bude i naopak.

Co však vím naprosto jistě, je, že příště raději zůstanu doma a pustím si originál.