Kracikova Maryša v Těšínském divadle potřebuje ještě nějaký čas k dozrání

Publikovat recenzi z představení, které je odehráno poprvé na zájezdu mimo domácí jeviště, na kterém bylo nazkoušeno, není příliš korektní. Jelikož se ale slavnostní premiéra musela několikrát zrušit z důvodu pozitivního testu herce a uskuteční se až po několika pohostinských představeních odehraných na zájezdech pro předplatitele z různých měst Moravskoslezského kraje, je zveřejněna již nyní.

Podle vyjádření režiséra se však jednalo spíše o veřejnou generální zkoušku, a jak je zvykem v divadlech, po takové ještě režisér s s herci i zástupci dalších divadelních profesích celek před skutečnou premiérou upřesňuje.

Maryša bratří Mrštíků je realistické drama, které patří mezi nejznámější české divadelní hry. Příběh dívky provdané proti své vůli za o mnoho let staršího vdovce se třemi dětmi již téměř sto třicet let dojímá diváky.

Způsobů, jak Maryšu inscenovat, bylo od jejího prvního uvedení v roce 1894 bezpočet. Režisér Petr Kracik nepatří zrovna mezi experimentující režiséry, ctí klasické žánry i divadelní tradici, a co se realisticko-psychologického dramatu (nejen) týká, má za sebou pěknou řádku režijních úspěchů. Jeho režijní rukopis je známý zejména důrazem ne emocionální a existenciální rozměr jednajících postav. Tentokrát však nabídl milovníkům divadla a všem, kteří hru Maryša kladou na samotný vrchol české dramatické tvorby, výklad a pojetí svým způsobem originální.

Z inscenace Maryša. (Foto: Karin Dziadková)

Na jevišti se nachází rozlehlý prázdný prostor, v jehož středu je umístěno úzké a nízké kovové zábradlí. Na zadní stěně hracího prostoru visí velký černý kříž, pod ním je po celé šířce molo s třístupňovým schodištěm.

Postupně přicházejí jednotliví herci, mezi nimi i tři malé děti. K notovým pultům usedá kapela. Zhasne světlo v hledišti a nasvítí se jeviště. Do popředí přichází četník v uniformě a vede ke kovovému zábradlíčku Maryšu s pouty na rukou. Druhý četník zaujme místo vzadu. Po krátké pauze vyplněné jen tichem a a nešťastným pohledem Maryši upřeným do tváří publika, odemkne četník pouta na jejích rukou a pouští ji do akce. Hra začíná.

Ale co vlastně začíná? Diváci sedí v pomyslné soudní síni, ve které se právě rozbíhá rekonstrukce celého Maryšina tragického životního příběhu, na jehož konci je hrnek černé kávy s jedem podaný nechtěnému, vnucenému a nemilovanému manželovi? Taková myšlenka se totiž díky stále přítomné dvojici četníků nabízí. Jenže příběh Maryši a její vražedný čin je notoricky znám. Stejně jako mnoho životních příběhů žen, které byly přinuceny ke sňatku proti své vůli, občas doslova prodány za peníze.

Markéta Slowiková jako Maryša. (Foto: Karin Dziadková)

Postupně však záměr režiséra vychází na povrch. Publikum totiž sleduje řetěz situací, ve kterých spolu jednají lidé způsobem velmi agresívním a vzteklým. Zde asi mohla nastat skutečnost poznamenaná snahou odehrát hned napoprvé silné představení. Některé výkony, které působily jako přehrané, možná budou režisérem korigovány. Nicméně téměř všechny hlavní postavy se na jevišti chovají vztekle a jako lidé, kteří neznají lásku, lidé, v jejichž duších vládne touha po penězích, zloba pramenící ve vlastním nešťastném osudu, bezcitnost, necitelnost a nelidskost. Kracik jinými slovy říká: Vládnou-li v lidském životě jen tyto a další zlé vlastnosti, nelze se divit, že to končí tragicky, v Maryšině případu vraždou. A představení dostává ráz její obhajoby.

Režisér vede herce k velmi expresívnímu hereckému projevu. Vzteklého křiku postav je tu tolik, až brní uši. Násilí, bití, rvačky. Zlo, samé zlo. Jako by se Maryša ocitla ve světě, kde lidé ani nejsou spolu schopní komunikovat bez řevu a násilí nejen v hlase. Pochmurnou atmosféru dokreslují černé kostýmy postav i fakt, že na zadní stěnu s velkým křížem se promítají obrazy vesnické architektury a krajiny, jako by i samo prostředí bylo břemenem tížícím nejen šíji člověka, ale i duši.

Markéta Slowiková jako Maryša. (Foto: Karin Dziadková)

Titulní roli svěřil režisér Markétě Slowikové. Její výkon je velmi výrazný, nicméně poněkud plochý. Slowikové Maryša je téměř od začátku, poté, co se dozví, že si má vzít Vávru, plná vzdoru. A není příliš jasné, zdali Vávru zabíjí ze vzdoru, nebo z důvodu, že Francka stále miluje. Na to je projevu lásky k Franckovi v jejím hereckém partu málo. Pokud připustíme, že podle samotného začátku upraveného režisérem jde o rekonstrukci vražedného příběhu probíhajícího před očima diváků, ale de facto se odehrávající v Maryšině duši, pak se Maryša chová hodně stejně jako ostatní. To poněkud bourá možnost soucítění diváka s jejím krutým osudem. Jen k dětem je, nutno přiznat, laskavější.

Francka, mladíka zamilovaného do Maryši, hraje čerstvý absolvent dramatického oboru Janáčkovy konzervatoře Ostrava Kryštof Malec. Dostat takovou roli skoro na začátku herecké kariéry může být příležitost i danajský dar. Tak si to představte: nazkoušíte náročnou roli na domácím jevišti, ale poprvé ji hrajete někde úplně jinde. Poradit si v takové situaci může být problém i pro velmi zkušené herce (a také i řadu ostatních, v tomto konkrétním případě tomu tak bylo). Malcův Francek je plný prudké mladistvé energie. To však k věrohodnosti postavy jako takové nestačí. Například v případě velmi vypjatých scén odehrávajících se v silných emocích byl Malcův mluvní projev příliš ukřičený a tím monotónní. Zároveň se projevila nedostatečná řemeslná zručnost v nezvládnuté artikulací, takže mnohé repliky v křičeném textu zanikly.

Z inscenace Maryša. (Foto: Karin Dziadková)

Výjimkou mezi ostatními byl někdejší dlouholetý šéf české scény TD Miloslav Čížek v roli Maryšina otce Lízala. Jeho projev, byť emočně vypjatý podle požadavku režiséra, byl odehrán přesně a naprosto srozumitelné zde bylo každé gesto i slovo. Ale i zde působí malá chvíle pochybností, zda přece jen nevytváří na dceru nemístný tlak, jen jako chvilková Lízalova slabost.

Mlynáře Vávru hrají v alternaci Zdeněk Klusák a Zdeněk Hrabal, na středečním uvedení to byl Klusák, který předvedl Vávru v podobě lidsky velmi odpudivé. Takového muže by skutečně snad žádná žena sedící v hledišti za manžela nechtěla. Až na rezervu v mluvním projevu to byl ovšem velmi výrazný výkon. Totéž platí o Šárce Hrabalové, která vystoupila v roli matky Lízalky. Hrabalová vypadala ne jako matka, ale jako zlá macecha z pohádky.

Party ostatních postav jsou zestručněny a představení díky škrtům trvá jen devadesát minut bez přestávky. Běží v rychlém tempu, ale jeho rytmus zásluhou převažující vypjaté atmosféry poněkud pokulhává. Celek rytmizují jen pěvecké a hudební vstupy.

Úlevně až idylicky působí sborové zpěvy rekrutů i ostatních. Znějí vesele a skutečně krásně. Také kapela hraje výborně a hudba v podání muzikantů Vlastimila Blažka, Jindřicha Mrázka, Arnošta Symanka a Jana Zielznika je skutečným balzámem na duši. Nakolik je ale na místě veselá lidová píseň zařazená režisérem na samotný konec představení do děkovačky, to je otázka. Zazní totiž velmi brzy po přitakání Maryši na otázku, zdali svého muže otrávila.

Bude velmi zajímavé, kam se představení dostane v průběhu následujících repríz, až se vše usadí v té rovině, kterou má inscenační tým ve své představě. Diváci herce po představení odměnili dlouho trvajícím potleskem. Kolik z nich ale odcházelo domů s pocitem katarze, je otázka.