Premiéru nového nastudování Rigoletta se v Opavě podařilo odehrát až na druhý pokus

Verdiho opery jsou neodmyslitelnou součástí evropské kultury a Rigoletto patří k jeho nejlepším dílům. Je to opera napsaná pro krásné hlasy, klade však také značné nároky na sugestivní herecké podání. Rigoletto je dílo, které prověří kvalitu každého inscenačního týmu do nejmenších detailů. A je také nestárnoucím hitem, k němuž se znovu a znovu operní domy vrací.

Premiéra nové opavské inscenace měla proběhnout již v neděli 20. února, ale zabránilo tomu fatální selhání techniky. Spuštěná opona nešla ani po intervenci zodpovědného technika vytáhnout, a tak se překvapenému publiku představili pěvci pouze v několika áriích a duetech z bočních lóží divadla. Náhradní termín premiéry se uskutečnil v úterý 22. února, ovšem v mírně obměněném obsazení (Gildu místo Lucie Kaňkové zpívala sopranistka Barbora Čechová). Nehoda s oponou byla poznat na mírném úbytku diváků, kteří zřejmě nemohli bezezbytku dorazit. Nicméně po technické stránce už bylo v úterý všechno v pořádku.

Režie nového nastudování Rigoletta se ujala zkušená Jana Andělová Pletichová. Paní režisérka má nepochybně pro klasické tituly cit a dokáže vyprávět příběh věrohodným způsobem. I tentokrát připravila určité osvěžení v podobě videosekvence v zadní části jeviště, která místy spoluutvářela operní naraci. V celkovém pohledu však zůstalo u pouhého vnějškového aranžmá, aniž by byla srozumitelně vystižena podstata příběhu. Rigoletto je především tragédií sociální nerovnosti, obdivuhodně přesnou analýzou lidských vztahů, které jsou vykresleny geniální hudbou.

Režie však pracovala více s dekorativními symboly a zdá se, že rezignovala na výstižnou psychologickou kresbu, která by se odrazila v přesvědčivých hereckých výkonech. Nevadilo ani tolik, že se hned v úvodu marnotratně vyzradí pointa (mrtvé tělo Gildy je ukázáno publiku), jako spíš představitelsky bezradné, odchozené a odzpívané pojetí. Podobný dojem divák nabude z vizuálně nevkusné scény smontované ze schodiště, které bylo poměrně krkolomnou „hrací plochou“. Také to bylo z nejistého pohybu účinkujících místy znát. Hlavně však nebylo často zřejmé, kde se právě příběh odehrává. Scéna prostě nekomunikovala s dějovou linií, rozporuplnému dojmu nahrával i žebřík nelogicky opřený o schodiště.

Kostýmy výtvarnice Michaely Savovové jsou ukázkou historizujícího přístupu, který neurazí, ale stylově ani volbou barevných prostředků rozhodně nenadchne. Příjemná je ovšem choreografie Martina Tomsy, jenž dokázal matné inscenační tempo rozpohybovat zdařilými  a dynamickými prvky.

Nejvíc konzistentní výkon v úterý zazněl v podání sboru Slezského divadla, který připravila sbormistryně Kremena Pešakova. Sboristé zpívali zodpovědně, čitelně a intonačně pěkně. Tím výčet plusů opavské inscenace nekončí, jen má svou druhou stranu mince. Sólové výkony byly po herecké nebo pěvecké stránce rozporné, nehotové nebo nad momentální síly interpretů.

Viktor Bezkorovainyi, který ztělesnil Vévodu z Mantovy, zvládl part pěvecky precizně a zpíval nejpřesvědčivěji ze všech. Nechybí mu technická brilance, belcantová podmanivost ani lahodná barva. Bohužel svou postavu „jen“ odzpíval a po herecké stránce šarmantního, svůdného Vévodu nevyjádřil téměř jediným gestem.

Kontrastní vyznění má Rigoletto Pavla Klečky, který je naopak herecky výborně disponován. Jeho podání šaška, jehož úkolem je obracet vše v žert, absurdno a grotesku, vyznělo přesvědčivě. Klečka ovládá široký výrazový rejstřík, který mu umožňuje dobře vystihnout emoce beznaděje, vzteku, marnosti i něžného citu. Co by se slušelo příště víc korigovat, je hlasová dynamika, kterou tento barytonista občas přepínal na úkor kultivovaného projevu.

Rigolettovu dceru Gildu v úterý ztvárnila Barbora Čechová. Její herecké podání bylo sympatické, chování odůvodněné a psychologicky výstižné. Bohužel napoprvé neměla sopranistka oporu ve svém hlase. Její zpěv byl barevně příjemný, ale intonačně často nejistý a dynamicky plochý. Možná je jistější v jiných žánrech, ale s touto rolí se musí ještě sžít. S intonací se mírně potýkal i Michael Kubečka, jehož Sparafucile byl ovšem sehrán věrohodným způsobem. Velmi hezky se představili Petr Urbánek jako Monterone a Dominika Škrabalová v postavě Maddaleny, sestry nájemného vraha Sparafucila. V obou případech se jednalo o pěvecky i představitelsky vyrovnané výkony.

Své kouzlo měli i další protagonisté, například solidně odvedený Marullo Tomasze Suchanka, hrabě Ceprano Romana Cimbála či Giovanna Terezy Kavecké, od níž bychom s přihlédnutím k jejím nepochybným uměleckým kvalitám čekali spíš významnější úlohu.

Potíží opavské inscenace Rigoletta je hudební nastudování. Dirigent Vojtěch Spurný podobně jako již dříve vycházel z nového kritického vydání partitury, které „přihlíží k dobovým provozovacím zvyklostem“. Přihlížet by ovšem nemělo znamenat totéž co absolutně uplatňovat tuto praxi plošně na celou hudbu. Spurného vymýcení vibrata u smyčcových nástrojů, podobně jako rozvolnění recitativů, se ukázalo zcela nevhodným prostředkem k docílení adekvátní romantické zvukovosti a dramatického výrazu. Výsledek byl dynamicky odměřený, studený, tempově rozkolísaný (buď příliš rychle nebo zoufale pomalu) a nekorespondoval s povahou příběhu. Interpretům z orchestru i pěveckým sólistům zvolená strategie šéfa opery zjevně nevyhovovala. Do jaké míry Spurný svůj striktní záměr konzultoval a přizpůsobil specifickým podmínkám instrumentalistů a pěvců je nabíledni.

Opera se dělá pro publikum, nikoli pro historické elaboráty. Mám pocit, že tak krásná opera, jakou je Verdiho Rigoletto, by si zasloužil větší péči a citlivější přístup, než jaký aktuální nastudování opavského divadla přineslo. Věřme, že je vůle některé věci změnit, jiné dopilovat a dotáhnout vše do zdárného konce. Zaslouží si to jak opera sama a její interpreti, tak i její diváci.