Expedice Apalucha a její Seveřan: Poctivá muzika jak se sluší a patří

Dokud se v Opavě neobjevil Jura Bosák a jeho kapely, byla v tomto městě celkem nuda. Samozřejmě zde vyrostla jedna z klíčových kapel alternativní scény Ladě, ale ta odjakživa pěstovala trochu jiný žánr pro jiné publikum. Hudba a texty Jury Bosáka, ať už to bylo v kapelách Sonyk Bel, Dobrozdání nebo aktuálně Expedice Apalucha, nikdy neměla potřebu opouštět rokenrolové kořeny.

Posledně jmenovaná Expedice Apalucha je na novém EP pojmenována lapidární zkratkou EA. Novinka nese název Seveřan. Inspirace je to samosebou metaforická, sever jako symbol chladu a zimy. Drsného podnebí, ale přeneseně i odcizení, samoty a obezdění mezi lidmi navzájem. Každý se někdy může cítit jako Seveřan, záleží na životní situaci a okolnostech.

Album je z výše popsaných důvodů koncepční záležitostí. Vstupní píseň Seveřan svou pulzující basou nezastírá charakter introdukce. Iniciační záležitost je deklarována opakujícím se refrénem Přitáhni štěstí, který je hudebně manifestován stoupající melodickou figurou o pěti tónech, které vzápětí klesají k základnímu tónu. Nechybí ani improvizované sólo na foukačku a další aranžérské vychytávky (např. v efektech elektrické kytary).

Jestliže píseň Seveřan má za úkol naladit, následující Kdo jsi to je od začátku napěchována hitovým potenciálem o síle trhaviny. Když se Bosák něžně rozezpívá ve sloce, je v tom cosi osobního a neodolatelně chlapského. Posléze přidává na intenzitě a graduje svůj hlas z původního sametu do bluesového chrapláku, s nímž bičuje dynamiku výčtem verbálních situací: že mě napojíš, že mě nasytíš, že mě obejmeš, a že nepustíš, že mě zahřeješ, trochu povedeš, že já nesejdu… a ty nesejdeš. Expedice Apalucha touto písní vynesla svou tvorbu do úplně nových dálek. Po instrumentální mezihře s kytarovým sólem přichází okouzlující refrén, který se vzápětí opakuje v transpozici do vyšší tóniny. Parádní vyústění, které se vrací k úvodní baladické hladkosti. Mazlivá tečka.

Na standardním bluesovém riffu stojí sloka následující písně Pod věčný led, která se může pochlubit také charismatickým refrénem s báječným textem „Než přijde spasení, co všechno ještě musím, než vysvobození zalepí dech pod věčný led.” Písnička sice není po melodické stránce tolik zajímavá jako předchozí, ale střední pasáž pozoruhodně rozvolňuje tempo a stoptimy umocňují napětí, kterému pomáhají také sborové vokály. Bosák v této písni předvádí fantastický feeling, v závěru jeho hlas doslova kouzlí s melodickými kudrlinkami a ukazuje své drápky.

Píseň Falešným sluncím je další peckou, která je nemilosrdně ryzí, sevřená mezi melodiku harmoniky a elektrické kytary. Úzká harmonie líně osciluje na tónice a když už se vydá někam dál, není to moc velký skok. Proto refrén na subdominantě působí jako záblesk slunce, které jako poznaná faleš vzápětí zapadá zpět do monotónní sloky.

Rafinovanou aranží s odvážnější harmonickou pružností se může pochlubit následující song Stačí. I on je sice složen z bluesrockového těsta, ovšem je to těsto zajímavé vůně a ingrediencí. Mezihra na basové prodlevě je zvukově hodně progresivní a evokuje téměř nu-metalovou estetiku. Je to ovšem jen hra, neboť hra je principem tvorby Expedice Apalucha. Zbývá už jenom instrumentální outro a je konec. Možná až příliš brzy, posteskli byste si, ale to je osud.

Expedice Apalucha se na své novince Seveřan obligátně vrací ke kořenům, ale dělá to po svém. Je pravdou, že kapela je silně ovlivněna tradicí, ale na tomto modelu staví z úcty, nikoli z plagiátorství. Taky neznám nikoho, kdo by tvrdil, že se této kapele a Bosákovi nedostává invence, která by v jeho případě stačila na kariéru několika slušných kapel. Na konkrétním albu Seveřan se otiskl výrazný autorský přínos Toma Havranka i dalších členů kapely. Zvuk Marka Hoblíka vetknul nahrávce profesionální kvalitu a čitelnost. Je to prostě poctivá muzika, tak jak se sluší a patří.

Trochu je mi líto, že Apalucha bude i po tomto albu vnímána jako dobrá regionální kapela. Nic víc, nic míň. Za Bosákem nestojí žádný vlivný producent ani nahrávací společnost, protože si tento samorost dělá vždycky všechno sám a po svém. Říkám si, kde by asi mohl být, kdyby tomu bylo trochu jinak. Ale třeba to je jeho osudem, být takovým malým velkým Seveřanem, zázrakem jen pro zasvěcené a ty, kteří umí dobře hledat a správně naslouchat