S výtvarnicí a básnířkou Vladanou Fuchs o hledání vnitřní svobody a jistoty

Paradise Lost. Název tvé výstavy neevokuje úplně příznivé významy. Co to znamená pro tebe? Je to konstatování? Něco, co se již odehrálo, nebo se to teprve chystá? Děje se to právě teď?

Ztracený ráj může být vnímán ve více rovinách, nemusí mít za každou cenu negativní význam. Já to beru tak, že ráj může být klidně i nějaká „zlatá klec“, omezený konstrukt, v životní praxi třeba naivita, nezkušenost, forma nesvobody, neotevření se poznání… Naše duše je podle mě schopna poznat svůj potenciál pouze v těle. V těle však získáme možnost (nebo musíme) kousnout do toho zakázaného jablka, plodu poznání, které nám přinese určitě mnoho zklamání, bolesti – ztratíme ráj, ale pokud budeme chtít, jsme schopni získat skrze poznání a zkušenosti moudrost, která nám pomůže vystavět třeba ráj nový, určitý balanc. Ráj nemusí být jen jeden, některé jsou chiméry, zlaté klece, které se dřív nebo později zbortí. Pro mě je ráj možnost naplnit svůj kreativní potenciál, cítit vnitřní i vnější svobodu. Někdy se to může jevit ztracené, ale po té ztrátě se vyjeví další možnosti růstu. V obecné rovině se může zdát ráj jako nějaký ideál, avšak chtěli bychom to opravdu? Není lepší projít si poznáním? Je fajn mít svobodnou vůli a možnost tvořit svou jsoucnost.

Z výstavy v opavském Domě umění. (Foto: V. Fuchs)

Nemohu se ubránit (post)apokalyptickým asociacím. Je to pro tebe téma? A vidíš ten ztracený ráj spíše v celospolečenské, nebo individuální rovině?

Ano, vlastně to souvisí s jednou skupinou obrazů, které jsem začala tvořit na základě výletů do kůrovcem (vlastně spíš lidmi) zdevastovaných Jeseníků. Monokultura již nebyla únosná a příroda se s tím popasovala po svém. Mnoho stromů se pak muselo pokácet, a jak jsem tam tak chodila a koukala na tu spoušť, nejen že mě to zaujalo vizuálně, ale byla v té destrukci cítit síla v růstu něčeho lepšího, nový potenciál. Tu krajinu znám od dětství a je to obrovský šok vidět najednou holé kopce, hektary půdy s vyvrácenými pařezy, sem tam trčící osamocené stromy jako kříže nad hrobem. Ale věřím, že se poučíme a necháme vyrůst lesy silnější.

Nejsem si jistá, jestli můžu oddělit celospolečenskou rovinu od té individuální. V mých očích se to v mnoha sférách prostupuje, ovlivňuje. Ale chápu, jak to myslíš. Ztracení ráje vnímám v rovinách obou. Ten určitý pocit svobody, který jsme zažili v posledních třiceti letech… No, je to prostě velice křehké. Ale naopak zájem více lidí o spirituální cesty, odklon od materialismu, důraz na ekologičtější hospodaření, to mě těší, i když jsem samozřejmě v nějaké sociální bublině.

Z výstavy v Domě umění. (Foto: Renáta Foltysová)

Vyjadřuješ se svou tvorbou k nejrůznějším obsahům, jakou roli v tom hrají vztahy k lidem, zvířatům nebo přírodě?

Příroda a zvířata hrají v mém životě zásadní roli. Umožňují mi skrze primární linku propojit se sama se sebou a cítit jejich sílu. S lidmi je to složitější. Nemám přirozenou důvěru v bezpečnost světa a lidí. Někdy se cítím odděleně, jako kdybych nebyla součástí celku. Naopak v přírodě a se zvířaty se součástí cítím. I když se před tou přímostí a drsností přírody chodím schovat mezi zdi, tak jsem si pro každodenní kontakt pořídila velkou zahradu, na které využívám principů přírodního zahradničení. A můj pes mi dává zažít pocit absolutního přijetí a bezprostřední lásky. Určitě to znáš. (smích)

Ve tvé práci osobně vnímám důraz na jakousi estetiku pomíjivosti, vážnost symbolů se rozpouští v určitém nadhledu, možná trochu posmutnělém. Je to jen můj pocit, nebo s tím nějak vědomě pracuješ?

Krásně řečeno, díky. Tvé vyjádření hezky popisuje můj pohled na svět, a proto je ho možné cítit skrze mé dílo. Je mi také blízké dekadentní umění, myšlenka uvědomění si vlastního úpadku, jak to řekl v nějakém rozhovoru Otto M. Urban. Po těžkých tématech, nad kterými přemýšlím a objevují se v mé tvorbě, zároveň ráda do svého umění promítám i krásu a hravost. V mých obrazech se často objevují mrtvá zvířata, která však vypadají, že spí. Nebo zdecimovaná krajina, která může působit velmi esteticky. Samozřejmě se mě dotýkají zlé věci, které se ve světě dějí, nějakou dobu jsem inklinovala k aktivismu. Avšak postupně jsem zjistila, že pozorovat a pak to umělecky ztvárnit je mi bližší. Už jen poznání, že nic není jen černé a bílé, mi otevřelo mysl a je pro mě důležité pozorovat svět skrze své nitro, otočit ten pohled dovnitř a tam hledat odpovědi. Ne jen venku.

Z výstavy v Domě umění. (Foto: Renáta Foltysová)

Věnuješ se výtvarnému umění a poezii, nakolik existují tyto dvě roviny tvé tvorby oddělně? Je možné jasně říct, kde začíná báseň a končí obraz?

Patří k sobě. Sice když maluji, tak skládám básně minimálně a když hodně píšu, tak zase méně maluju. Na výstavě v Domě umění v Opavě se tyto dvě roviny propojily a sama jsem byla překvapena, jak moc se prostupují. To dobře ilustrují i poloprůhledné závěsy, na kterých jsou natištěny básně, skrze které jde vidět na obrazy. Propojení, které sice vzniká odděleně, je tam rozhodně hmatatelné, řeším často stejná témata.

Není to jen malba a psaní, je to také socha, fotografie či grafika. Je to vše provázané, nebo jsou pro tebe jednotlivé prostředky a techniky různě důležité?

Jsem básnířka autodidakt, jestli se to tak vůbec dá pojmenovat, a proto je pro mě tato forma vyjádření nejsvobodnější. Nemůžu mluvit obecně, ale myslím, že poezie je velmi intimní a niterná záležitost, naopak výtvarné umění je z mého pohledu více performativní, chce být viděno. Poezie podle mě nemá tak egoistické tendence. Ale tím vůbec neříkám, že výtvarno nemůže být niterné a intimní. Jen to prostě v té poezii cítím více. A naopak nemůžu říct, že poezie nechce být čtena. Ona by spíš měla být čtena mnohem více. Často jedna dobrá báseň řekne mnohem víc než román.

Výtvarné umění jsem studovala, ale poslední roky mám potřebu se vrátit do dětství, k té lehkosti, se kterou děti tvoří. K tomu mi skvěle sedí technika odkrývací rezerváže. Odkrývání (nacházení) má samo o sobě pro mě velkou symboliku. Navíc mám ráda spojení černé barvy jako základní s ostatními barvami. Pro mě je nyní důležité najít znovu ve výtvarné tvorbě lehkost a hravost. Z dospívání mám vryto do paměti, že výtvarno je hrozně těžká práce. Proto, když jsem tvořila s lehkostí, hned mi naskakovalo, že je to špatně a paradoxně jsem se jí bránila. Podle toho to pak vypadalo (smích)… Tyto zažité „klíny“ však postupně odbourávám, protože mě brzdí. Fotografii používám hlavně jako záznam něčeho, co mě zaujme a z čeho třeba vycházím ve své tvorbě. Používám ji při hledání nápadů, inspirace. Sochařství je úžasné. V poslední době však dávám větší prostor kresbě, malbě a psaní.

Z výstavy v Domě umění. (Foto: Renáta Foltysová)

Tuším, že toho je ještě víc, je možné to sledovat ve tvé tvorbě i tematicky. Co tě ovlivňuje v duševní rovině a jak s tím pracuješ?

Zajímám se o psychologii, duševno, víru… K psychologii jsem se dostala skrze vlastní bariéry, traumata, která mě dostala do opravdu hodně nepříjemných situací. Dlouho jsem hledala samu sebe a vyzkoušela si cestu skrze mimořádné stavy vědomí, např. ayahuascu, holotropní dýchání nebo cestu jógy. Ta je mi velmi blízká. Jako dítě jsem hodně času trávila u babičky, která byla silně věřící katolička. V neděli jsme chodily do kostela, kde mě to velmi nebavilo, na základní škole jsem pak navštěvovala náboženství, ale do dospělosti jsem si odnesla určitou erudici, také možnost vnímat sílu víry, tušit duši a s tím pak pracovat ve své tvorbě. Je mi smutno, když vidím plochost ve vnímání, dogmatismus a bigotnost, zvláště v tak křehkých záležitostech. Tvorba je pak jakýmsi katalyzátorem mého pohledu na svět, prostorem k vyjádření mých myšlenek a pocitů.

Umění jsi studovala, pracuješ v kultuře, ale není ti cizí ani punk či underground. Kde se to setkává?

Svoboda, nezávislost, kreativita, otevřenost, nelacinost, nekonzumnost. Jsem idealista, takže takto bych to chtěla (smích)… Lidé jsou však i v těchto sférách různí, ale snad je tohle aspoň trochu ještě spojuje.

Z výstavy v Domě umění. (Foto: Renáta Foltysová)

Odkud přichází inspirace? Hledáš víc venku, nebo uvnitř, dá se to vůbec říct?

Asi úplně všude. V prostředí, které mě obklopuje – hodně v přírodě, v zahradě, ve svém nitru, v knihách, které čtu, ve snech, v zážitcích… Všechno se tak nějak prolíná.

Máš v současnosti nějaký silný záměr? Na čem pracuješ?

Na sobě (smích)... Na tom dovolit si uvolnit se, nechat věci být. Člověk hledá právě to, co mu chybí. Přeji si tuhle znovunalezenou vnitřní svobodu, ale zároveň jistotu promítnout více do své tvorby, do svého života. Také bych ráda vydala svoji druhou básnickou sbírku, na které pracuji.

Pokud by bylo možné nějaký ráj znovu objevit, jaký by byl podle Vladany Fuchs?

Zrovna teď je pro mě důležitější ta cesta ke znovunalezení skrze poznání a zkušenost. Vysněnou ideou je umět žít teď a tady a podle toho tvořit své zítřky, umět se oprostit od balastu, nalézt vnitřní nezávislost.

V textu k výstavě píše Marcela Mrózková Heříková, že se ti občas podaří promítnout do svých děl jadrnou tečku, za níž je možno spatřit tvůj spiklenecký úsměv. Co ty na to? Je to tam?

Myslím, že ano. Kdo výstavu v opavském Domě umění navštíví, možná porozumí, všimne si. Jde spíš o určité střípky na první pohled nezřejmého obsahu a možná čtveráctví. Spiklenecký, v angličtině conspiratorial, to není zrovna dnes populární slovo (smích)… Ráda nechávám ve své tvorbě prostor pro nadhled či vtip. Není však snad prvoplánový..