Igor Františák na dvou komorních albech oživuje další pozoruhodné klenoty hudební historie

Až donedávna jsem o Nové Horce nevěděl zhola nic. Na tento půvabný zámeček, který se nachází nedaleko Studénky a který je přezdívaný „malá Vídeň“, jsem zavítal v roce 2020 jako účastník koncertu Svatováclavského hudebního festivalu. Malá kaple Nalezení sv. Kříže pojme jen dvě desítky posluchačů, ale velikost zážitku nelze poměřovat kapacitou interiéru. Bennewitzovo kvarteto s dalšími umělci tehdy provedlo dvě výjimečné kompozice, s nimiž se lze setkat v živé podobě a autentické interpretaci jen ojediněle.

Septet Ludwiga van Beethovena a Oktet Franze Schuberta jsou skladby duchovně propojené, propracované do nejjemnějších nástrojových nuancí. Oprávněně u nich můžeme hovořit jako o koncertech pro sedm a osm nástrojů, podle významných sólových příležitostí, jež jednotlivé party hráčům skýtají. Unikátní provedení všech hráčů by vlastně zůstalo v paměti několika málo účastníků koncertu. Naštěstí však byl koncert nahráván a tak tento „velký zázrak z malé Vídně“ může putovat i k lidem.

Nahrávka s názvem Beethoven – Schubert s podtitulem Septet / Oktet vznikla společnou iniciativou Bennewitzova kvarteta s Petrem Riesem (kontrabas), Igorem Františákem (klarinet), Ondřejem Vrabcem (lesní roh) a Martinem Petrákem (fagot). Každá kompozice se nachází na samostatném disku, jejich časový rozsah ostatně uvedení na jedno album vylučuje. Dvojalbum má příjemný krabičkový obal, který obsahuje oba disky v klasickém pouzdře na zacvaknutí. Žádné našité kapsy, z kterých často cédéčka vypadávají a nedrží, nebo naopak nejdou vytáhnout. Praktické a funkční řešení. Booklet obsahuje detailní informace ke kompozicím i interpretům.

Možnost poslouchat kontextuálně Beethovenův Septet i Schubertův Oktet je skvělá. V obou případech se jedná o hudbu neuvěřitelně bohatou na emoce a výraz. Konkrétně u Franze Schuberta mne překvapily meditativní pasáže, které zní nadčasově a chtělo by se říci s minimalistickou úsporností. Beethovenův Septet pro změnu naznačuje, jak ošidné je tvrzení, že skladatel neoplýval nějak zvlášť výraznou melodickou invencí. Na parametry živé nahrávky obě alba disponují vytříbeným zvukem, ovšem to podstatné přináší instrumentální výkony, jež jsou skutečně elitní. Na nahrávce se sešel výkvět české klasické interpretační scény. Jednotlivé sólové linky jsou hrány s muzikální jiskrou a empatií, takže je radost je poslouchat. Zvuková paleta obou kompozic hýří barvami, až má člověk dojem, že poslouchá symfonii. Je to však „symfonie“, v níž má každý part úkol hodný sólisty.

Umění být spolu, neokázale vyniknout a „vyhmátnout“ z hudební matérie esenciálně to podstatné je jednotícím principem všech protagonistů nahrávky. Dvojalbum s mistrovskými komorními díly Beethovena a Schuberta je počin mimořádných kvalit.

Klarinetistu Igora Františáka můžeme slyšet také na jiném počinu, který vyšel v loňském roce. Tentokrát ovšem jako člena souboru Lotz Trio, jenž tvoří společně se slovenskými kolegy a hráči na basetový roh Róbertem a Ronaldem Šebestovými. Ojedinělost počinu můžeme spatřovat právě ve zvukové stránce. Trio basetových rohů je fenomén, který patří minulosti. Nástroj basetový roh byl na vrcholu slávy v polovině 18. století, kdy si jej velmi oblíbil Wolfgang Amadeus Mozart. Lotz Trio navazuje na tuto graciézní éru a na své nahrávce přináší objevný notový materiál, který se zachoval v ruinách hradu Seisenburg.

Sbírka Mozartových tercetů je velkou vzácností a možnost, slyšet ji v autenticky uvěřitelné podobě, je hozenou rukavicí. Pánové z Lotz Tria k interpretaci přistoupili s empirickou rozvážností, jíž ovšem nechybí nefalšovaná muzikantská radost. Spojením těchto dvou principů zní jejich provedení s elegantní lehkostí a brilantním šarmem, pozorný posluchač přitom postřehne jemná specifika v artikulaci, frázování a rafinovaných melodických ozdobách.

Benefitem nahrávky je opět i akustická stránka – nahrávalo se v historickém prostředí kostela Velký Biel nedaleko Bratislavy. Album neprošlo žádnou postprodukční úpravou zvuku a vše, co posluchač vnímá, je přirozenou akustikou prostoru. Jedinečně sametový, šelestivý zvuk basetových rohů a Mozartova hravá, vždy překvapivá hudba otevírají bránu do jiného času. Nahrávka sice patří jiné historické epoše, ale dokáže zasáhnout srdce otevřeného posluchače. Zajímavá je její vyloženě muzikoterapeutická dimenze.

Na hudbě je nejkrásnější, když díky ní můžeme objevit nové, netušené možnosti. Tak jako jsem neznal dříve zámeček Nová Horka, může se docela dobře stát, že i vás poznávání hudby přivede někam, kde to neznáte. Pokud se to přihodí, pak události a věci dostávají nový smysl.

Obě loňské nahrávky Igora Františáka mají objevitelskou dimenzi, vůbec přitom nezáleží na tom, že se jedná o hudbu starších historických slohů. Potěšit se něčím krásným, ať už minulým, nebo současným, se můžeme kdykoli. Spoluvytváříme tím novou kvalitu a možná i díky hudbě můžeme prožívat život s větší radostí.