Štěpán Kozub: Popularitu beru střízlivě. Uvědomuji si, že zítra může být všechno jinak

Štěpáne, poprvé jsem vás registroval na Janáčkově konzervatoři, kde jste se svými spolužáky hráli Ženitbu. Tenkrát jsem si říkal, že tenhle kluk všechny převyšuje a má neskutečný talent. Zajímá mě tedy, jak se zrodila myšlenka, že „tenhle kluk“ bude hercem?

Jednalo se o dlouhodobý proces, který byl řadu let vlastně nevědomý. Jsem kluk z vesnice, členové mojí rodiny patří do dělnické třídy, když to takhle řeknu. Nevím o nikom z rodiny, kdo by pracoval jinak než rukama. Chci tím říct, že jsem neměl vůbec vytvořené podhoubí k tomu, abych byl umělcem. Vrcholem v naší rodině vždycky bylo mít vysokoškolský titul v jakémkoliv oboru. Vůbec nechci shazovat období mého dětství a dospívání, ale vyrůstal jsem ve velmi upřímném prostředí, takže když si někdo myslel, že jste debil, tak vám to řekl a také se k vám tak choval, což je dvojznačné. Sice vás to drží nohama na zemi, ale zároveň vás takové okolí demotivuje. Vybavuji si, že zhruba od nějakých deseti let jsem si to celé v sobě nějak pojmenoval, že mě baví být ve společnosti mnoha lidí a baví mě, když se ti lidé baví. A ještě více mě baví, když mohu jakkoliv přispět k tomu, aby se bavili. Tohle vědomí mě provázelo celým dětstvím. Moc rád jsem už jako dítě spoluvytvářel nějaké situace, které mohly dospěláky kolem mě pobavit. Vnímám to jako takový předvoj toho, co dělám teď. Postupem času jsem byl často konfrontován s otázkou „Co ze mě bude?“. Tuto otázku jsem si nekladl jen já, ale hlavně si ji kladli moji učitelé na základní škole, protože jsem se špatně učil. Učil jsem se špatně na žáka základní školy na maloměstě, kde se drží nějaké rodové tradice. Chci tím říct, že tlak v tomto ohledu byl větší, protože se tam všichni navzájem znali. Spousta učitelů, kteří učili mě, učili i mého otce. Někteří učili dokonce i mého dědu. Bylo mi často předhazováno, že toho asi moc dělat nebudu, že vlastně budu rád, když v životě vůbec najdu nějaké to uplatnění. Seznámil jsem se potom s jednou paní učitelkou češtiny, která mě navedla k tomu, abych se zkusil zapojit do divadelního kroužku. Tenkrát jsem si ale ještě nemyslel, že bych mohl být profesionálním hercem. Až potom jsem se dozvěděl o Janáčkově konzervatoři. V Ostravě jsem měl rodinu z maminčiny strany, tak jsem si říkal, že to zkusím. Dostal jsem se tam a vlastně i proto si spolu dneska povídáme.

O vašich eskapádách se spolužáky na konzervatoři a námluvách s vaší paní toho bylo namluveno a napsáno dost a dost. Zajímá mě jiná věc. jaké jste měl sny coby student herectví na konzervatoři?

Myslím si, že každý, kdo přichází na konzervatoř, má svoje sny a představy do jisté míry pokřivené. Pravdou ale je, že se nyní vracím takovým obloukem do svých patnácti. Najednou jsem byl na konzervatoři, kde vám všichni vykají, jednají s vámi jako s dospělým člověkem, což je vlastně dobře, ale nebyl jsem na to vůbec zvyklý a mám pocit, že jsem tím přišel o část své puberty. Byl jsem postaven před hotovou věc. Buď rychle dospěješ, nebo třeba taky ne, ale pokud ne, tak na téhle škole asi neobstojíš. Studium na konzervatoři pro mě bylo něčím tak výjimečným, že jsem tuto výzvu přijal. Studium herectví by mělo být velmi komplexní. Díkybohu za to, že mě vedl v rámci hlavního oboru herectví pedagog Václav Klemens, který mě formoval takovým způsobem, že ve mně viděl potenciál a dokázal ho ve mně přetavit v něco produktivního. Tenkrát jsem si právě řekl, že bych chtěl být komikem a bavit statisíce, možná miliony lidí a tento sen si alespoň částečně nyní plním, ale musel jsem k tomu dozrát. Trvalo to bezmála deset let.

Ke komičnu jako takovému se ještě určitě dostaneme, ale oklikou se vrátím k vašim začátkům. Po Ženitbě na konzervatoři jste se mi trošku vytratil a začal jsem vás zase registrovat až v Komorní scéně Aréna, kde jste ztvárnil například knížete Vincentia v Shakespearově díle Něco za něco. Něco úplně jiného zase byla inscenace Top Dogs, kde jste hrál vyhořelého manažera, po kterém nikdo ani nevzdechne. Co vám je na jevišti bližší? Klasika, nebo moderna?

Nevím, jestli mám v sobě tohle nějak rozkastované. Primárně mám rád výzvy. Mému naturelu je určitě nejbližší poloha komika. Zároveň bych byl nerad, abych se v této rovině natolik zabednil, že bych nebyl schopen dalšího posunu. V angažmá repertoárového divadla, jakým KSA je, herec nemá takzvané právo první noci, zpravidla si v takovém angažmá nemůžete vybírat, co budete hrát. Práce je vám přiřazována bez ohledu na to, co si o tom myslíte. Někomu to vyhovuje a někomu méně. Tehdy jsem za roli Vincentia byl neskutečně vděčný. Byla to moje první takto velká role. Shakespeara mám zároveň moc rád. Svým způsobem klasiku miluji, ale nevím, jestli by mohla být mým denním hereckým chlebem. Shakespeare je vážná věc, je to velká filozofie, ale v herectví mám rád sarkasmus, nadsázku, odstup a sebeironii, což s klasikou, jakou je Shakespeare, úplně nekoresponduje. Každopádně dodám, že pokud je přede mě postavena nějaká herecká výzva, kde musím překonávat svou zónu komfortu, tak do toho moc rád jdu, abych se mohl posouvat.

Tři Tygři. (Foto: Jan Lipovský)

Přejděme na Tři Tygry. To je projekt, který vás zatím nejvíce proslavil. Jde o fenomén dneška. Nebývá úplně zvykem, aby například někde na Plzeňsku lidé pravidelně sledovali, co se děje na umělecké scéně v Ostravě. Co pro vás znamenají Tři Tygři?

Je to něco podobného jako dítě, záchrana a kotva jistoty. Když se zrodil nápad na Tři Tygry, tak jsme vůbec nečekali, že to bude mít takový dosah. Před šesti lety, když Tři Tygři vznikali, se mělo jednat v první řadě o jakýsi ventil. Všichni jsme tenkrát byli v angažmá a chtěli jsme nějak okysličit hereckou rutinu, kdy nám byla práce jen přidělována. Tři Tygři byli relax. Víte, ono se někdy stane, že každodenní provoz v divadle vás může po čase zadupat do země. Nechtěl jsem dopadnout tak, že budu po třiceti letech někde u divadla, budu si říkat, jak si tady pěkně hovím a mám na tom malém písečku pěkné bábovky. Vždycky jsem chtěl mít obzor možného vidění co možná nejširší. Popularitu Třem Tygrům v dnešním měřítku přinesla pandemie, která nám v Divadle Mír znemožnila hrát divadlo. Myslím si, že tehdy zvítězila ta divadla, která měla nějakou autorskou tvorbu. Nemůžete jako soukromé divadlo streamovat třeba něco od Sébastiena Thiéryho, respektive můžete, ale je to drahé. Tři Tygři byli a jsou naší autorskou tvorbou, kdy nám nikdo nemůže nic přikazovat a zakazovat. Zjistili jsme, že je to pro nás obrovská tvůrčí svoboda a Tři Tygři se pro nás stali hlavní obživou. Mluvil jsem o nějaké kotvě jistoty, ale ta zákonitě časem vyčpí, proto se teď snažíme Tři Tygry divákům servírovat úsporněji, aby to stále bavilo nás a nezabředli jsme do zmíněné rutiny.

Komediant každým coulem. Asi takto vás vnímá drtivá většina fanoušků Tří Tygrů. Když jsem vás ale párkrát potkal v Ostravě, tak jste na mě naopak působil takovým zádumčivým a přemýšlivým dojmem. Toho s prominutím blbečka ze Tří Tygrů bych v tu chvíli ve vás nehledal ani omylem. Jaký je tedy Štěpán Kozub v reálném životě?

Na to by vám asi lépe odpověděli lidé, se kterými trávím hodně času. Je pravdou, že lidem zprostředkovávám komedii a mým primárním cílem je, aby se divák bavil. To ale ještě neznamená, že já jako Štěpán Kozub jsem zábavným člověkem každým coulem. Řekl bych, že jste to pojmenoval přesně. V zásadě jsem velmi introvertní typ člověka. O věcech obecně docela hodně hloubám a trvá mi, než se doberu k něčemu, za čím bych si stál. Ono to před kamerou nebo na jevišti nesmí být poznat. Nemám za úkol ukazovat divákům, jak jsem hloubavý, to by nikoho nebavilo. O komedii totiž přemýšlím jako o filozofii. Vnímám ji jako materiál a vědeckou záležitost. Komedii pitvám až do těch nejspodnějších pater. Možná právě proto pak ten celek vypadá tak moc jistě a sebevědomě. Nepřichází to ale automaticky. Je za tím velký kus práce. Spousta výjimečných komiků minulosti byla takhle nastavena a já si to moc dobře uvědomuji. Být komikem neznamená být šaškem na každém rohu. Komedie je přece o tom, že se vysmíváme vlastnímu strachu a vlastním bolestem. Komedie je vlastně pláč zahalený smíchem.

Štěpán Kozub jako člen Tří Tygrů. (Foto: Jan Lipovský)

Tři Tygři jsou nesmírně populární, ale zeptám se také za diváckou menšinu, jestli vám nepřipadá, že je někdy humor Tří Tygrů nevkusný. Nestane se vám někdy třeba po vystoupení, že si v zákulisí řeknete „Tak tohle jsme už asi přepískli.“?

Jsme čtyři a musím říct, že se stává, že různé situace každý vnímáme trochu jinak, což je logické. Dojít k nějakému kompromisu je někdy složité, ale myslím, že jsme se ještě nedostali nikdy do stavu, že bychom si museli vážně v zákulisí říct, že jsme něco přepískli. Domnívám se, že v humoru by neměly být nastavené vůbec žádné hranice. Netuším, kdo by měl být generátorem toho všeho a říkat, co ještě je vkusné a co není. Obecně mám problém s tím, že někteří lidé hledají pomyslnou hranici, co je ještě snesitelné a co už je za hranou. Když se někdo takhle ptá a očekává ode mě odpovědi, tak říkám, že nevím, protože já nevymyslel smích, neobjevil jsem vtip a nejsem zakladatelem humoru.

Můžete jmenovat některé komiky, kteří jsou pro vás inspirací a vážíte si jich?

Velikánem komiků je pro mě Ricky Gervais, který taky jako jeden ze skvělých komiků tvrdí, že vysmívat se vlastnímu strachu znamená neprůstřelnost, s čímž souhlasím. Ž české kotliny bych určitě jmenoval Vladimíra Menšíka. Z dnešního pohledu je humor pana Menšíka brán jako klasika, ale když si vezmete, v jakých letech tvořil, tak zjistíte, že byl sice milován davy, ale zároveň byl pro mnohé nepohodlný kvůli své nadčasovosti, protože si dělal legraci z věcí, které tehdy byly nevhodné. Tenkrát taky mohly vznikat otázky typu „Vláďo, není to už moc?“. Myslím si, že je to takhle správně, proto ho dneska milujeme. Ano, můžeme říct, že je to už staré, ale snažím se na jeho humor dívat optikou doby, ve které žil. Odvaha je v humoru extrémně důležitá.

Jak to myslíte, že odvaha je v humoru důležitá?

Vladimír Menšík žil v jiné době, ale když si vezmu dnešní poměry, tak vy si třeba v současnosti úplně nemůžete dovolit dělat si srandu jen tak v televizi z toho, že existuje nějakých 62 pohlaví. Nechci se nikoho dotknout, ale zároveň nechci, aby mi někdo zakazoval dělat si z toho legraci. Ve chvíli, kdy je mi něco zakázáno nebo mi někdo říká „uber“, tak naopak je to voda na můj mlýn. Jde o jakousi vnitřní svobodu. Když vám někdo říká, že o něčem už nemáte mluvit, je to přece smutné. Zároveň ale platí, že když skutečně něco přeženu, tak si to sám vyžeru. To je v naprostém pořádku.

Více a více pronikáte také před kameru. Jednou z vašich úplně prvních zkušeností byla epizodní role v krimiseriálu Případy I. oddělení, kde jste ztvárnil postavu skina, který zavraždil studenta tmavé pleti. V tom díle se objevíte až ke konci, přesto jste svým výkonem ohromil řadu diváků včetně mě. Nikdy předtím ani potom jsem necítil takovou úzkost při sledování výslechu v krimiseriálu. Jak se vám při závěrečném výslechu povedlo do postavy Jakuba Šindeláře vměstnat ten vnitřní neklid, strach, stres a obavy z něčeho, co přijde?

V tomto případě se potkala spousta věcí. Tou dobou, kdy se seriál natáčel, jsem byl ještě na konzervatoři. Ta role byla velmi lákavá. Mohl jsem se dostat před kameru, obsahově mě to přitahovalo a samotný seriál má určité kvality. Roli sehrál i fakt, že jsem se tam potkal s Ondřejem Vetchým, kterého obdivuji nejen jako herce, ale vážím si ho také jako člověka. Když se všechno tohle spojilo, měl jsem při cestě na natáčení pocit, že jedu na nějaké herecké zkoušky. Chtěl jsem obstát, proto jsem nad svou postavou hodně přemýšlel. Ještě jsem tou dobou nevěděl, co mi k tomu poví režisér. Tím byl Dan Wlodarczyk. Když jsem dorazil, tak mi řekl, že mají v seriálu takovou tradici, že ke konci se pachatel při výslechu nějakým způsobem sesype, ale že to nechá na mně. Tím mi dal volnou ruku. Pamatuji si, že se scéna, kde jsem vyslýchán, jela mockrát. Bylo to velmi vyčerpávající a mám dojem, že pak stejně byla v seriálu použita druhá verze. Tehdy jsem si vůbec nepřipouštěl, že to dopadne špatně. Zároveň jsem ale tuto roli nebral jako možnost se zviditelnit, skutečně jsem to bral jako svou osobní zkoušku. Pamatuji si, že hned po odvysílání tohoto dílu jsem měl zaspamovaný e-mail. Prostě to vyšlo a jsem tomu rád.

Štěpán Kozub. (Foto: Jan Lipovský)

Pak následovalo zajímavé propojení s režisérem „samoukem“ Emilem Křižkou, díky kterému jste se dostal do úplné jiných sfér a velmi úspěšně se projevujete i jako herec mysteriózních a hororových snímků. Přitom se jedná o žánry, které nemají v ČR nijak valnou tradici. Jak vůbec došlo na vaše spojení? Pokud se nepletu, on vás oslovil sám…

Ano, oslovil mě sám a bylo to právě na základě Případů I. oddělení. Nechci si vymýšlet, ale myslím, že díl, kde jsem hrál, vidělo zhruba milion lidí a Emil Křižka patřil mezi ně. On je doteď rožnovský samouk, je vystudovaným kamenosochařem a grafikem. Dělá třeba potisky snad všech knih Stephena Kinga, které si u nás můžete koupit. Zároveň je to člověk, který píše a má ambice dělat své vlastní filmy. Jeho výtvarné cítění se zcela jednoznačně promítá i do jeho filmů. Tehdy mě oslovil s tím, že připravuje svůj režijní debut, kterým chce prorazit. Sešli jsme se v jedné ostravské kavárně a ukázal mi portfólio, kde měl spoustu mých fotek z různých představení, které byly nějakým způsobem zasazeny do příběhu jeho filmu. Byla to taková filmová kniha. Nadchlo mě, že nad tím strávil tolik času. Povídali jsme si o tomto chystaném snímku několik hodin. Všechno se to propojilo i s peripetiemi v osobním životě, protože mi tou dobou umíral tatínek a po rozhovoru s Emilem se mě zmocnil pocit, že na to musím kývnout, a nelituji, protože to pro mě bylo neskutečných sedm natáčecích dní.

Za hlavní roli v tomto krátkometrážním snímku Ruchoth Raoth jste získal ocenění za nejlepší herecký výkon na festivalu v Las Vegas. Další vážné role na sebe nenechaly dlouho čekat. Je tato část vaší práce do jisté míry třeba i odpovědí řadě kritiků, kteří hlásají, že komičnem marníte svůj talent?

Dalo by se to tak vnímat, ale takto nad tím úplně nepřemýšlím. Jsem totiž hrdý na to, že v Divadle Mír děláme převážně komedie. Mockrát jsem se setkal s tím, že kritická obec mě skoro až odsuzovala za to, co dělám. Na různých divadelních festivalech jsem několikrát slyšel od nejmenovaných divadelních kritiků, že se v něčem utápím. Dokonce někdo navrhl, aby mě vykoupili z Divadla Mír, jako bych tam snad ani nebyl dobrovolně. Absolutně jsem tehdy nepobral, co tím chtěl básník říci. Vůbec se takovými názory nenechám lámat a nevzbuzují ve mně pochybnosti. Nakonec hlavním kritikem je vždycky divák, alespoň já to takhle mám nastaveno, takže fakt, jestli se baví divák, je pro mě to nejdůležitější.

Ve filmu Volným pádem jste si také vyzkoušel pozici režiséra. Je filmová či divadelní režie něčím, kde vás v budoucnu budeme vídat častěji?

Režijní řemeslo mě určitě láká. Dokonce jsem uvažoval nad tím, že po dokončení konzervatoře budu pokračovat dál ve studiu režie, ale z této myšlenky sešlo, takže na to navazuji až teď. Čím jsem starší, tím více mě baví stát za kamerou.

Štěpán Kozub jako fotbalista. (Foto: Jan Lipovský)

Jak sleduji vaši kariéru, tak mám pocit, že divákovi odkrýváte svůj talent kousek po kousku. Nejprve jste se vyloupl jako herec, pak jste se začal profilovat jako komik. O režii už řeč byla, potom najednou zazpíváte a zase to má úspěch. Už jen čekám, kdy se dozvíme, že jste další celebritou v nové řadě StarDance, kde zvítězíte a zjistíme, že jste mj. také skvělý tanečník. Kde jsou vaše umělecké limity?

(Smích) To je moc dobrá otázka, protože v dětství jsem byl často vystavován názorům, že jsem pro společnost nepoužitelný. Nemyslím rodinu, ta za mnou vždycky stála, ale mám na mysli spolužáky, kamarády nebo učitele. Je to nebezpečné, protože tohle může člověka zničit. Znám mnohé lidi, kteří to měli v dětství podobně jako já a dneska z nich bohužel jsou nepoužitelní lidé. Je mi to líto, protože vím, že měli svou startovní čáru pošpiněnou. Je to jen důkaz toho, jak lidé kolem nás někdy dokážou být zlí a nepřejícní. Jako dítě jsem si prošel na maloměstě docela brutální šikanou. Takovou zkušenost má řada lidí, ale mně se povedlo potom vnutit v dospívání myšlenku, že tito lidé nesmí v budoucnu ovlivňovat můj život natolik, abych se před někým nebo něčím zablokoval. Od té doby mám také v sobě nastaveno, že když mi někdo říká, že něco nejde udělat, tak mám tendence dokázat, že to jde. Vím, že to může znít jako klišé, ale u mě to funguje. Zároveň jsem rád, když věci dotahuji do zdárného konce. Chystám teď třeba stand up tour, která má nabourat zažité stereotypy o tom, jak vypadá stand up comedy v České republice. Bojím se toho, ale zároveň se těším.

V poslední době jste se začal objevovat také v reklamě na jednu nejmenovanou banku. Zajímalo by mě proč. Reklama je formát, na který se řada herců dívá skrz prsty.

Byl jsem jeden z těch, kdo se na hraní v reklamě díval skrz prsty, to je důležité zmínit. Rozhodně to nebylo o penězích, protože ty bych si dokázal vydělat i jinde. Přicházely mi a stále přicházejí desítky nabídek, co se týče reklam. Nejvíce nabídek je asi na instagramovou spolupráci, ale vždycky jsem se tomu vyhýbal. Když mě oslovili lidé z této reklamy, kde teď hraju, tak jsem myslel, že budou jen další v pořadí, které odmítnu, ale ve chvíli, kdy jsem se potkal s kreativním týmem té reklamy, tak to byli kluci, kteří mi svým humorem byli strašně blízcí a byli otevření mým kreativním nápadům. Do té doby to bylo vždycky jen o tom, vezmi si produkt do ruky, něco o něm natoč a my ti pošleme prachy na účet. Tohle mě neoslovuje.

V necelých 26 letech se zdá, že jste na vrcholu. Budujete kariéru, vlastní značku, založil jste rodinu. Mám pocit, že jste za posledních pár let udělal obrovský progres. Jak se vám za poslední roky změnil život?

Naprosto zásadně. Taky mám pocit, že za posledních pět let se toho událo strašně moc, ale to je hodně spojeno i s mým osobním životem, kdy mi ve dvaceti zemřel otec na rakovinu, se kterou bojoval od mých osmnácti. Nemám problém o tom mluvit, protože se to děje spoustě lidí kolem nás. Můj táta byl neskutečný chlap, protože byl neuvěřitelně pracovitý a férový borec. Neříkám to jen kvůli tomu, že to byl můj tatínek, ale říkám to, protože znám samozřejmě spoustu dospělých mužů a dneska můžu srovnávat. Moc mi chybí, což je asi jasné. Mám pocit, že jsme si toho spoustu nestačili říct. Šílené na tom tehdy bylo, že jsem musel sledovat milovaného člověka, jak trpí a umírá. Paradoxní tak bylo, že ve chvíli, kdy se mi hroutil můj osobní život, tak pracovní život vzkvétal. Musím říct, že není dne, kdy bych si na otce nevzpomněl, takže nějaká ta míra popularity, kterou bych si v posledních letech mohl užívat, je sice příjemná, ale nijak si na tom neujíždím, protože pro mě není zase tak důležitá. Je to jen takové pozlátko. Popularita totiž může rychle stoupnout do hlavy, člověk pak může mít pocit, že je tak trochu nesmrtelný, čemuž se snažím bránit a právě vzpomínky na otce mě vždycky dokážou tak nějak uzemnit. Všechno to, co se kolem mě za poslední roky děje, beru velmi střízlivě, protože si uvědomuji, že zítra to může být jinak.

Štěpáne, mockrát děkuji za rozhovor.

Také děkuji a těším se, až si ho přečtu.