Petr Hanousek: Na některé tvůrčí výzvy možná ještě odpovím, ale nikam se už neženu

Milý Petře, s potěšením jsem si přečetl tvou nádhernou vzpomínkovou knížku Co se stalo, přihodilo. Jedná se vlastně o tři vzpomínkové eseje, které se týkají tvých uměleckých aktivit. Psaly se ti snadno? Jak dlouho kniha vznikala?

Dal jsem se do sepisování vzpomínek proto, že o ně stáli konkrétní lidé, kterých si vážím. Probíral jsem se během posledních dvou let podklady z šuplíků a krabic, které zaplňovaly náš malý byt. Rozeslal jsem pak přátelům všechny výtisky takto vzniklé knížečky. Atraktivní podobu jí vtiskla grafička Dáša Hlubučková.

Každou ze tří kapitol jsi nazval výmluvně jako Svědectví. Co je jejich náplní a obsahem?

Stál jsem shodou okolností u zrodu umělecké rady ZUŠ, byl u prvních ročníků klavírních kurzů v Mikulově a měl to štěstí, že mne požádali, abych zajistil pokračování Beethovenova Hradce. Je skvělé, že díky podobně naladěným nadšencům nic z toho nezaniklo a naopak ještě krásně košatí.

Čtenáře určitě zaujme tvůj literární styl, který je elegantní, pružný a poetický. Trochu mi připomíná brilantní knihy Jiřího Pilky, ale jistě máš své oblíbené vzory…

Texty Jiřího Pilky mne provázely od dětství, učím se ale psát i od tebe, Milane.

Nech na hlavě, Petře, to já se od tebe můžu inspirovat. Na tvém vyprávění se mi zamlouvá kombinace terminologické přesnosti a určitého nadhledu, jímž vyvažuješ faktografické údaje společenskými úvahami. V těch zaznívá něco, co je hlavním přínosem tvé knihy, a sice laskavé a mírumilovné vnímání světa…

Pocit, že dějinné kyvadlo pracuje zcela nemilosrdně, vede k určité pokoře. Bohužel mám pocit, že ti nahoře to neradi slyší.

V závěru kapitoly o klavírních kurzech v Mikulově zaznívá také tvá myšlenka: Není lehké přijmout, že průvodním jevem stárnutí bývá vysychání zdrojů radosti. Jak se dá s takovými procesy vlastně smířit a jak se jim dá vzdorovat?

Nesnažím se něčemu vzdorovat, naopak vnímám, že mi múzy našeptávají nové příležitosti. Trochu jsem se obával, že ukončení pracovního zápřahu přinese určité prázdno, ale když má žena začala zpívat v chrámovém sboru, pokouším se o zhudebnění poezie opavského pana děkana.

Ilustrace Petra Hanouska z jeho knihy.

Velmi oceňuji také momenty sebereflexe, kdy vědomě hodnotíš své dřívější postoje jako ne vždy přiměřené. Ty se nebojíš podívat se na své vlastní činy kritickým pohledem, že?

No, chyby si připouštím až zpětně, když to tak vidím. Dříve jsem si byl jistý svou pravdou. Trvalo to dlouho, dnes už se nemusím přetvařovat.

Stejně tak se nebojíš napsat pravdu o jednání a prožívání některých tvých kolegů, které jsi zaznamenal velmi ohleduplně a korektně. Nebude to přesto někomu připadat jako vyřizování účtů?

Doufám, že ne. Možná, že stejným bilančním procesem prošli i oni. Život se s nikým nemazlí.

Když si tvou knihu přečte člověk, který tě nezná, získá dojem, že jsi celý život strávil usilovnou prací v hudební a pedagogické branži. Ale hlavně získá pocit, že jsi vše dělal s obrovskou vnitřní i vnější radostí. Kde jsi tak mohutnou euforii k umělecké aktivitě čerpal?

Dnes mám opravdu radost z toho, že všechny směry mého konání pokračují. To puzení k tomu, abych energii věnovat potřebným věcem jsem podědil po rodičích, po tatínkovi, který zrovna včera zaklepal na nebeskou bránu. Šel jsem do toho, protože to bylo třeba.

„Nemohu opomenout ani tatínkův tvůrčí odkaz. Jeho způsob výuky hudební výchovy byl ve své době unikátní. Celý život mnou prostupovala touha, abych se mu jako kantor a člověk přiblížil. Zásadní vliv měl rovněž na mé dva mladší bratry. Jen těžko se smiřuji s tím, že improvizačně nadaný Pavel nás nedávno opustil. Mezi živými již bohužel není ani pedagog dějin hudby a estetiky Miloš Navrátil. To on mi během studií přibližoval nové obzory poznání a činil tak ještě pár let poté, co z Ostravy odešel na odpočinek. Není lehké přijmout, že průvodním jevem stárnutí bývá vysychání zdrojů radosti.“ (Z knihy Petra Hanouska Co se stalo, přihodilo…)

Upřímnou soustrast. V knížce se ohlížíš za vlastním životem a ptáš se, co bylo správné a co se podařilo. V posledních letech ses s většinou profesních aktivit rozloučil. Vím však, že ses hudebního života úplně nevzdal… Jak trávíš své dny v této době?

Beru své dny jako dar. Na některé tvůrčí výzvy možná ještě odpovím, ale nikam se už neženu.

Ilustrace Petra Hanouska z jeho knihy.

Máš dar zaznamenat z reálných událostí to podstatné, a ještě vyhmátnout z přítomnosti něco, co ji vymaňuje do nadčasové sféry. Můžeme se od tebe těšit na další knížky? Třeba na tvé hudební eseje? 

Udělal jsem si knížečkou radost a reakce čtenářů mne potěšily. Ale chtěl bych hlavně, aby se mnou sdílela radost z žití i má žena Naďa.

Co bys popřál náhodnému čtenáři své publikace Co se stalo, přihodilo…?

Ocitoval bych slova pana děkana Veselého – aby na lidských křižovatkách našel semafor lásky.

„Když procházíme kolem stěn pseudogotického Červeného zámku, míjíme umně skryté šklebící se tváře pekelníků a nasloucháme soše archanděla smrti Asraela nad štítem hotelu. Nabádá nás k pokoře. V duchu pak máváme mystickému „zelenému“ muži, jehož hlavy nás vítají z obou stran lomeného oblouku vstupní brány. Možná se v představách architekta nového hospodářského traktu z režného zdiva snoubila „středověká“ gotika s vizí samotného pekla. Bílý empírový zámek by pak mohl být jakýmsi obrazem nebe. A tím se pradávný přemyslovský hrad svými uměleckými poklady pro mne skutečně stal. Dvojvládí červené a bílé, pekla a nebe…“ (Z poslední kapitoly knihy Petra Hanouska Co se stalo, přihodilo…)