Cyrano ve Slezském divadle rozhodně stojí za zhlédnutí. A to z několika důvodů

Světově proslavenou novoromantickou hru uchopil režisér Jiří Seydler v podstatě tradičním způsobem, přesto však osobitě a v některých pasážích originálně. Zpočátku se zdá, že publikum uvidí jemnou až něžnou parodii na dávno časem odvanuté romantické myšlení a chování, podanou skrze slavné dílo. Postavy na jevišti vytvářejí dojem, že si na Cyrana z Bergeracu spíše hrají, než že drama, které je veršované v trocheji, hrají. Tento dojem ale vyprchá po uplynutí několika málo minut. Začne totiž v jednotlivých hereckých projevech po kapkách přibývat opravdového a věrohodného, byť romantického chování.

I když celý herecký tým není důsledně stylově dokonale vyladěn a někdo hraje tu a tam více civilněji, posléze pak stále důsledněji psychologicko-realisticky, na jevišti roste romantické drama jaksepatří. Seydler se klasiky drží. Zároveň se nebojí například pro mnohé inscenátory problematickou pasáž válečné bitvy v závěru druhého dějství hry originálně ozvláštnit využitím plechových sudů, které představují jak opevnění, tak bicí nástroje a nakonec i pevnostní děla, ze kterých se střílí. Samotný závěr představení s prázdnou, opuštěnou, ale stále ještě se houpající lavičkou, ze které odchází Cyrano do věčnosti, je také originálním režijním gestem.

Autor hudby J. Š. Svěrák se nechal inspirovat hudbou 17. století, z reproduktorů však zní scénická hudba ryze současná, velmi účinně vytvářející žádoucí atmosféru. Scénograf M. Hejmovský vytvořil jednoduchou kovovou konstrukci se schody a horní plochou nad jevištěm, postavil ji na točnu a jen jejím pootočením srozumitelně mění místa děje. Kostýmy T. Kypty jsou důsledně historické.

Z inscenace Cyrano z Bergeracu. (Foto: R. Šťastný)

Titulní postavu Cyrana svěřil režisér Martinu Valouchovi. Herec se s jednou z největších rolí světového divadelního repertoáru vyrovnal se ctí. I když je Valouch zpočátku poněkud toporný, velmi brzy se rozehraje do přirozené a věrohodné herecké kreace. A když pak v závěrečném Cyranově monologu vyhlašuje osobní válku ústupkům, hlouposti, lžím, přetvářce a zbabělostí, pronese slavný verš Vím, že mně uštvete, že nedáte mi klid. / Dokud však nepadnu, budu vás bít a bít! s dokonalou přesvědčivostí, na jevišti v této chvíli nestojí hrdina novoromantického dramatu, stojí před publikem chlap, kterého není radno naštvat nejen kterýmkoliv z vyslovených lidských poklesků. Postava Cyrana patří k tomu nejlepšímu, co Valouch na své domovské scéně vytvořil.

Role Roxany Andree Zatloukalové velice sluší. Jevištní pohyb prozrazuje Roxaninu přirozenou kultivovanost, a zejména ve třetím dějství i postupné podléhání lásce k Cyranovi. Absolventka dramatického oboru Janáčkovy konzervatoře Ostrava nejlépe ze všech účinkujících zvládá jevištní mluvu. Veršovaný text plyne z jejích úst naprosto přirozeně, plynule, a přitom je žádoucně rytmizován, takže se stává hudbou slov. Janáčkova konzervatoř může být po právu na tuto svou absolventku hrdá. Ostatně podobně lze pochválit i všechny další účinkující, kteří ještě nedávno procházeli studiem. Na rozdíl od svých starších kolegů nemají s veršovaným textem větší problémy.

Hraběte de Guiche hraje René Šmotek. Herec výrazného projevu, který už před několika lety odešel po dlouholetém angažmá z Komorní scény Aréna na volnou nohu, hraje de Guiche srozumitelně jak v pasážích, kdy dává najevo okouzlení Roxanou, tak v těch částech hry, kdy veden žárlivostí se mstí za to, že Roxana nemiluje jeho, ale někoho jiného. Způsobem pohybu jasně prozrazuje de Guichovu duševní omezenost.

Z inscenace Cyrano z Bergeracu. (Foto: R. Šťastný)

Čtveřici nejvýraznějších postav doplňuje Daniel Volný v roli do Roxany zamilovaného Kristiána de Neuvilette. Volný, který po celou dobu svého angažmá v opavském divadle snad neodvedl jinou než téměř dokonalou práci, tu opět potvrzuje své kvality. Chvíle, kdy při Roxanině návštěvě bojiště zjišťuje, že jeho milovaná de facto nemiluje jeho, ale skutečného autora jím podepsaných milostných dopisů, patří také k nejsilnějším okamžikům představení. Zdařilé jsou ale i pasáže, ve kterých zamilovaný mladík spolu se Cyranem ukrývajícím se ve stínu vyznává Roxaně lásku slovy jemu napovídanými. Publikum se baví jako při vydařené komedii.

Mezi ostatními účinkujícími je zapotřebí vyzdvihnout Michala Stalmacha v roli De Valverta, Jakuba Georgieva hrajícího Ragueneaua, Sabinu Muchovou v roli prodavačky a Kostase Zerdaloglu coby Bellerose.

Rezervy představení jsou v jinak dobře nastudovaných šermířských scénách, které potřebují jen větší zažití a tím zrychlení, a hlavně v mluvní složce. Větším důrazem na artikulaci a důsledné využívání vokálů jako nositelů krásy hlasu i síly vnitřního prožitku, dodržováním rytmu a dokonalým frázováním verše lze dosáhnout ještě většího účinku jedné z nejkrásnějších her na publikum. I navzdory těmto nedostatkům je opavský Cyrano de Bergerac v souhrnu dobrou divadelní prací.