Premiéra Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy nenaplnila všechna očekávání

Ostrava může být jen vděčná za to, že existuje toto literární dílo o velmi podstatné části její historie. Filipův román je tvůrčím počinem silně nedoceněným. Filip vidí Ostravu jen jako smradlavé město přikryté stále mrakem popílku a kouře (kterým jistě v době Filipova dětství byla) a titulní postava žije bez nadsázky vskutku posraný život. Je to však jen jeden z mnoha dalších možných úhlů pohledu. Tato recenze se však má zabývat divadelním představením, ne jeho předlohou.

Vůjtkova jevištní adaptace je bohužel spíše argumentem pro tvrzení, že existují literární díla, která se divadelnímu zpracování vzpírají, a Filipův román je jedním z nich. Tomáši Vůjtkovi nelze upřít snahu dostat do tří a půl hodinového představení (včetně přestávky) vše podstatné z románu. Otázkou je, zdali je to ku prospěchu inscenace. Po premiéře se zdá, že ne tak docela.

Na jevišti před očima diváků probíhají klíčové dějové situace knihy, jejíž čtení v čtenářově duši probouzí velmi silné emoce, ale v průběhu představení se adekvátní pocity odehrávají sporadicky. Ota Filip poněkud příliš subjektivně říká, že Ostrava není a nikdy nebyla ocelovým srdcem, ale jen prdelí plnou uhlí, a tím končí celá její historie. Na dalším místě říká: Kdysi to byla vesnice, potom se zde našlo uhlí.  A to je všechno. I tato dvě tvrzení lze zajisté proměnit ve sled velmi silných a poutavých jevištních obrazů a situací, které divák bude sledovat se zatajeným dechem a zapomene přitom na čas. Přesto není představení patřičně divácky záživné. A nemohou za to herci. První část před přestávkou se kvůli velké míře vyprávění vleče, po přestávce naštěstí přijde alespoň nějaké oživení. Ke konci se sem tam někdo v hledišti divá na hodinky na ruce nebo na ukazatel času v mobilním telefonu.

Z Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka. (Foto: Martin Kusyn)

Mezi nejzáživnější okamžiky představení patří metafyzické scény Lojzkova létání nad prvorepublikovou Ostravou i jeho rozhovory s mrtvými, které dosvědčují, jak bohatá je představivost, fantazie a tvůrčí invence Oty Filipa, i jak dobře hraje Lojzka jeho představitel Robert Finta. Silné jsou scény o soužití Čechů, Němců, Poláků a Židů, které pravdivě popisují atmosféru meziválečné Ostravy jak v románu, tak na jevišti. Zmínky o fotbalovém klubu FC Slezská Ostrava jsou díky autorovi adaptace po zásluze méně časté než v předloze, kde je Ota Filip spíše používá jen k oživení čtenářského zážitku – o žádnou fundovanou a z faktů vycházející historii ostravského profesionálního fotbalu se nejedná. Filipův román je místy idylickým vyprávěním o starých časech se stopami hořkého humoru a ironie, ale Vůjtek dobře ví, že pod tím částečně úsměvným obrazem předválečné Ostravy doutná a místy vybuchuje lidská, rasová, národnostní, ideologická i náboženská nesnášenlivost. A právě chvíle, kdy tohle všechno je na jevišti ukazováno v jednání postav a ne v jejich vyprávění, jsou nejsilnější ze všech.

Režisér Janusz Klimsza je mistrem práce s detailem, umí skvěle vystavět jevištní situace vedoucí k jasné a srozumitelné, vypovídající pointě. Neporadil si však s jedním zásadním problémem: jak vyvážit míru literatury a popisnosti ve výchozím Vůjtkově textu jazykem ryze scénickým a divadelním. Chvíle, kdy některá z postav hraje emoci a komentuje ji vyprávěním o tom, co právě prožívá, jdou samy proti sobě i proti divákovým emocím souznění s osudem postavy. To literární vyprávění někdy až příliš ruší. Výsledkem je ne zcela naplněné divákovou vtažení do osudu Lojzka Lapáčka, Ostravy i světa, ve kterém žijeme, vtažení, které lze zažít spíše při čtení Filipova románu, nikoliv při sledování představení.

Z Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka. (Foto: Martin Kusyn)

Scénograf David Bazika vytvořil jednoduchou scénu připomínající prkenné oplocení a ve scénografické metafoře odkazující k plotům v duši mezi námi a veškerou jinakostí. Kostýmní výtvarnice Marcela Lysáčková svými kostýmy neupozorňuje na vlastní tvůrčí invenci a její kostýmy ve všech případech velmi dobře slouží inscenaci i představení a jeho výslednému dojmu v té pozitivní rovině.

Autor hudby Ivan Acher tu potvrzuje svůj vlastní imperativ, který před časem v médiích prozradil, když řekl: „Jde o to, aby hudba nebyla popisná, aby i divadelní hudba fungovala sama o sobě. Chci vytvořit ke každému představení originální a důstojný hudební přístup, nejen emocionální vycpávky.“ Povedlo se. Acherova hudba vůbec nevyčnívá a sama se neprosazuje a spíše by jí mohlo být více.

Co se hereckých výkonů týká, nelze nikomu z účinkujících v celém třiadvacetičlenném hereckém týmu upřít maximální nasazení a snahu o přesvědčivý výkon. Představitel Lojzka Lapáčka Robert Finta je na jevišti skoro celé tři hodiny a téměř si nemá kdy vydechnout. Navíc hraje z velké části svého hereckého partu v emočně velmi vypjatých situacích. Fintovi se daří vykreslit složitost Lapáčkova charakteru, jeho povahu místy nesnesitelnou. Lojzkův téměř stále přítomný zoufalý křik vyjadřující otázku, proč právě já žiju tenhle život, slyší divák ještě dlouho po odchodu z divadla.

Z Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka. (Foto: Martin Kusyn)

V divácké paměti zanechají silnou stopu i další. Jan Fišar jako Lojzkův táta, Lada Bělašková v roli nevlastní Lojzkovy matky. Výborná je Anna Cónová jako bába von Zabalská, Lojzkova babička, i Vladimír Čapka coby Lojzkův dávno zemřelý děda von Zabalski. Také Kamila Janovičová, která hraje do Lojzka zamilovanou Anku Kocifajovou, má v některých pasážích svého vystupování velmi silné okamžiky. Tomáš Jirman poutavě hraje jednu z významných postav, krejčího Kocifaje, silně posedlého náboženským cítěním a divadelní ochotničením zároveň. Ve druhé části představení se téměř nezapomenutelně vryjí do divácké paměti scény, ve kterých Petr Panzenberger, František Večeřa, František Strnad (v roli Hyneše), David Viktora jako funkcionář poúnorového režimu Jurzena soudí Lojzka Lapáčka za to, že jako jedenáctiletý kluk přijal a snědl kremroli od německého vojáka, vraženou mu do úst fackou od komunistického odbojáře. Velmi dobrou hereckou práci odvádějí i Petra Kocmanová v roli Preisové, Petr Houska jako Ludva i Ondřej Brett ztělesňující hraběte Medessyho. Miroslav Rataj vytvořil magistra Votočka jako téměř komickou postavu, čímž velmi zdárně posílil Votočkovu nelidskost.

Nebýt přílišného zatížení literaturou a předimenzované délky představení, mohla být premiéra Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy událostí sezony. Bohužel není.