Černý třpyt Ostravy: Z nadšení a lásky k divadlu se zrodil kabaret plný poezie

Představení, na kterém se výrazně podepsal i samotný covid, mělo do poslední chvíle namále, ale herci se přeci jen ze dne na den rozhodli nakonec delší dobu odkládaný kus odehrát v premiéře. Ovšem bez Reného Šmotka, který nakonec jako jediný profesionál z týmu musel zůstat v karanténě. A právě jeho osoba měla být hmatatelnou spojnicí mezi legendárním scénickým kabaretem Průběžná O(s)trava krve v režii Radovana Lipuse.

Režisér a scénárista Černého třpytu Ladislav Vrchovský (jinak také divadelní kritik a nadšený ochotník) na tento kus rád odkazuje jako na významnou inspiraci. Tou druhou mu byla úspěšná antologie Briketa sestavená básníkem a novinářem Ivanem Motýlem.

Ladislav Vrchovský ve své univerzálnosti nakonec vystupuje i sám na scéně coby prvotní a klíčová postava Anděla-opilce, převzatá z novodobého urban folkloru nebo nějakého bizarního československého filmu s hláškou: „Ano, šéfe…“ a „Neříkej mi šéfe!“.

Ladislav Vrchovský v představení Černý třpyt Ostravy. (Foto: Stará aréna)

Jak víme, dříve Ostravu ovládali zejména fialoví ďábli, po těch ale v tomto kusu není ani vidu, ani slechu. (Tak aspoň opilci.) Chtějí se snad Ostraváci vidět raději jako zneuznaní andělé? – Právě on, taková bělostná mánička, dostane za úkol jít hlídat město na soutoku tří řek – Ostravu. Některé scénky uvádí, vstupuje do skečů, ale skutečnými průvodci jsou dvě naivisticky laděné postavy mladíka a dívenky (Daniel Hrabovský a Kateřina Pražáková), co spolu začínají chodit a postupně procházejí první zamilovaností i manželstvím.  A aby toho nebylo málo, vše ještě řídí další pár (opět titíž protagonisté), kouzelníci-dirigenti (podle programu Žoldnéři historie), vnášející do lokálních výjevů téměř meziplanetární kontext.

Představení je plné neuvěřitelně poskládaných veršů Ostraváků, ale i přespolních o Ostravě. Od Balabána až po Kunderu. Najdeme zde razantně zpívané kuplety, rozverný kabaret, ale i podmanivost hudebního divadla. Také pásmo řady až bizarně kýčovitých scének, dryáčnických pasáží s opilci i chytlavý rytmus skvělé živé kapely.

Zleva Kateřina Pražáková, Emil Kopčák a Daniel Hrabovský. (Foto: Stará aréna)

Poezie (v podstatě anonymní, bez uvádění autorů) je prošpikovaná narážkami na skutečné události, prolnuta citacemi z dobového tisku, osudy legendárních postav a také mýtů jako třeba Miloš (Emil) Sýkora nebo aspoň heslovitě zmíněný ikonický filmař Karel Reisz. Bohužel mnohdy to vyznívá až moc encyklopedicky.

Stejně tak zazní jména třeba básníka Petra Hrušky nebo výtvarníka Jiřího Surůvky. Bez nějakého doložení. Citován je naopak prozaický text Jana Balabána v sugestivní pasáži o kolonizátorech a hutích. Působivý Kozelkův kuplet  á la kramářská píseň s herci obracejícími obrazy jako velké hrací karty je pro změnu anonymní, stejně jako řada dalších stěžejních pasáží citovaných právě z Brikety není nijak označena.

Mezi nejzdařilejší části Černého třpytu patří ty s doprovodem živé hudby (Martina MCCullough a Daniel Hrabovský) a je věru škoda, že nemají ještě větší prostor. Kapela přitom působivě dokáže uplatnit elektrický klavír (Martina McCullough), bicí a kytaru (Antonín Růžička), saxofon (Adam Bártla v alternaci s Kryštofem Janáčkem) či ukulele  se zpívajícím Vítem Tittlerem.

Lukáš Adámek a Jitka Borovičková. (Foto: Stará aréna)

Z hereckých scének nepochybně zaujme konfrontace dvou nesourodých jazyků-nářečí. Třeba když si šohaj z Jablunkova (Lukáš Adámek) kupuje rožky u matky z Vyškova (Jitka Borovičková). Tedy z jejího pohledu jde o rohléky, protože rožky mají přece krávy. Dojde i na populární, nicméně zde zcela nevinné slůvko „kundá“. Jako řada jiných postav nakonec šohaj dostane nakládačku, přece od haviřa, no ni? Opilce si s gustem zahrál alternant Reného Šmotka Emil Kopčák.

Jednoduchá scéna Kateřiny Pražákové vychází z typických možností komorního sálku, kam se vejde kolem padesáti diváků. Je rozdělena primitivní červenou plentou na ruční zatahování. U stěn leží části plotu z těžní věže, na ně pak herci pověsí typické transparenty jak z nějaké dobové agitky. Využit je i boční vchod do hereckého zázemí, na němž příznačně visí poutač U mrtvoly. Odtud proudí na scénu velmi agresivní opilci, kteří se po vzoru němé grotesky dokážou dokonce pobít i sami se sebou. Posléze je do ilustrace děje zahrnuto i zadní plátno, s řadou dobových snímků, například i z období velké povodně z roku 1997. Tento kabaret je totiž skutečně natažen jako příslovečné lano přes most minulosti od počátků založení hutí až do jejich ovládnutí Mittalem.

Markéta Palowská. (Foto: Stará aréna)

Kostýmy jsou z větší části dobové, provokující sem tam dráždivějším retro-prvkem (košile s potiskem OKD, pruhované podkolenky atd.) Najdou se tady ale i bizarní úlety jako je ještěří čepice (hádejte pro koho, přece Starého ještěra alias Petra Bezruče) nebo sci-fi obleček mimozemšťana, z nějž se vyklube díky agresivnímu pobíhání nejaktuálnější postava celého pásma, zloduch Covid. Zdá se, že tvůrci v době karantény možná právě jemu věnovali tu největší péči. A není divu, dopad infekce na divadelní enklávu byl mnohde zdrcující.

Představení Černý třpyt Ostravy zatím působí spíše něco jako work in progres. Má své silné stránky i ty velmi chabé. Je tedy otázkou, jak se tvůrcům, kteří nepostrádají autentické nadšení a zapálení pro věc, podaří s tímto uhelným prachem dále naložit.