Sopranistka Barbora Čechová: V životě mám ráda šťastné konce. Tím spíše, že se setkávám s lidmi, kteří štěstí nemají

Veřejnost vás vnímá především jako operní a operetní pěvkyni. V jakém oboru je vám profesně nejlépe?

Vždy jsem se považovala více za operní zpěvačku, měla jsem i období, kdy jsem říkala, že operety nikdy dělat nebudu. Pěvecky a interpretačně mám v hudbě raději tklivost a melancholii než lehkost a veselí. Nicméně jsem šťastná, že jsem začala působit také v operetních rolích, které mě moc baví, a poznala jsem díky nim kouzlo spontánního smíchu publika. Opereta je leckdy fyzicky náročnější než opera, množství energie, které musíte na jevišti vynaložit, je obrovské. Opera zase poskytuje prostor pro hluboké prožitky, jež může zpěvák promítat nejen v hlase, mnohdy jde dějově o extrémní emocionální situace. Zkušenosti z opery využívám v operetách při práci s hlasem, opereta mě pak obohacuje v otázce herecké přirozenosti. Mám-li použít metaforu, opera a opereta jsou pro mě dvě strany jedné mince, každá úplně jiná, a přesto tvořící jeden celek.

Překvapila mě vaše nahrávka postních písní, kterou jste pořídila v loňském roce s kolegou Adamem Grygarem. Prozradíte k tomu projektu víc?

V loňském roce se blížily druhé Velikonoce, které poznamenala pandemie. Někteří věřící se dostali na mši jednou, dvakrát za postní dobu a taktéž na Velikonoce. Představila jsem si, jak lidem doma, kteří do kostelů nemohou, písně z kancionálu chybí. Hledala jsem na Youtube nahrávky postních písní, ale našla jsem jen pár nejznámějších. V tu chvíli přišel nápad nazpívat tyto písně, aby si je mohli lidé ve svých domovech pustit, zazpívat si je s námi a prožít postní dobu. Kolega Adam se rád zapojil a postaral se nejen o varhanní doprovod, ale také o technické záležitosti.

Kde se dá vaše nahrávka postních písní poslechnout?

Nahrávka je umístěna na Youtube, obsahuje 22 písní a vizuálně je doplněna křížovou cestou, pietou a dalšími sochami z kostela Sv. Jakuba staršího v Ostravě – Plesné.

S Adamem Grygarem se objevujete na koncertních pódiích i soutěžích. Není to tak dávno, co jste získali slovní uznání jednoho současného amerického skladatele, je to pravda?

Zhruba před dvěma lety jsme s Adamem hledali na soutěž nový duet pro soprán a baryton. Skvosty v podobě duetů z Verdiho Rigoletta nebo Donizettiho Lucie di Lamermoor už jsme měli nastudované a potřebovali jsme něco efektního, nového. Adam našel nahrávku skladatele Jamese Nathaniela Hollanda z opery Menkaure z roku 2015, požádal ho o noty a velmi brzy přišla vstřícná odpověď. Když jsme poté za tento duet získali na soutěži cenu Klemense Slowioczka a vznikla živá nahrávka, poslali jsme ji jako poděkování autorovi. On nám vyjádřil uznání, jak jste zmínil, ale také nám nabídl, že pro nás dva napíše operu. Opera už je na světě, jmenuje se The Banshee a vychází z irské legendy a díky námětu, instrumentaci a lyrice ji soukromně nazývám „Irskou Rusalkou“. Velmi se na ni s Adamem těšíme, ještě předtím ale zpracováváme jinou Hollandovu jednoaktovku, a to Zoufalou manželku, kterou jsem opatřila českým textem. Je to komická opera, kterou natáčíme v audiovizuální verzi, aby připomínala televizní záznam inscenace, ovšem v reálných interiérech a exteriérech. Podobně bychom chtěli zpracovat také Banshee.

Na operních scénách vás znají hlavně diváci Slezského divadla v Opavě, kde patříte k hostujícím umělcům. V jakých inscenacích vás můžeme aktuálně vidět a slyšet?

Po koronavirové pauze se některé inscenace na jeviště už nevrátily, aktuálně tedy ztvárňuji Mamzelle Nitouche, připravuji Gildu v Rigolettovi, což bude moje desátá inscenace v Opavě a hned poté budu nastudovávat Helenu v Polské krvi.

Technika s výrazem by měla jít ruku v ruce, zmínila jste v jednom rozhovoru. Jak byste svůj výrok vysvětlila tak, aby byl srozumitelný všem?

Doby, kdy pěvci stáli na forbíně jako sochy a dávali na odiv svou pěveckou virtuozitu v honosných šatech, ať už zpívali role hraběnek, či pastýřek, jsou dávnou minulostí. Dnes chce divák zažít příběh, z nějž by jej neměla vytrhovat žádná nekonzistence. Interpret by měl v ideálním případě ovládat svůj hlas, jít na hranu prožitku, stát se postavou, kterou ztvárňuje. Pokud člověk rozumí svému hlasu, může se o svou techniku opřít, výraz může předat prostřednictvím celého svého těla. Technika by se měla s výrazem snoubit, nikoli se negativně ovlivňovat.

Technika ruku v ruce s výrazem je bezpochyby nezbytná pro interpretaci Verdiho oper. Jeho Rigoletta nyní připravuje Slezské divadlo v Opavě. Ztvárníte v něm roli Gildy. Jak tuto postavu vykreslil libretista Francesco Maria Piave? Je pro vás snadné najít s ní nějaké souznění?

Gilda je velmi mladá dívka, žijící ve světě odtrženém od reality. Rigoletto ji drží zcela mimo svět, v němž sám není ani trochu spokojen a zanechává její mysl plnou nezodpovězených otázek. Neuvědomuje si, že čím více svou dceru chrání, tím více se stává zranitelnou vůči všemu, co před ní skrývá. Gilda projde během krátké doby poměrně velkou životní zkušeností – od naivní dívky, která neví o okolním světě takřka nic, přes první zamilovanost a lásku, v níž je podvedena a zneužita, až po fatální rozhodnutí položit svůj život za toho, kdo jí tuto zradu způsobil. Její počínání není vždy snadné dnešní optikou uchopit. Je zapotřebí vnímat dobu, v níž postava figuruje, a okolnosti, které z ní učinily takovou osobnost, jíž je.

V Rigolettovi Verdi po mnoha politicky motivovaných námětech zacílil na osud rozporuplného hrdiny. Říká se, že to je opera o vztazích, zejména o mateřské lásce otce a dcery. Souhlasíte s takovou charakteristikou?

Rozhodně. Otcovská láska k dceři je zde zásadním tématem. Jde samozřejmě o vztah Rigoletta a Gildy, není to však jediná dvojice v takovém vztahu, o které se opera zmiňuje. Je to právě Monterone, jehož otcovskému hněvu se Rigoletto vysměje, a on pak vyřkne kletbu, jež semele Rigoletta tím nejkrutějším způsobem.

Jaká je Verdiho hudba k této opeře?

Rigoletto je pro mě opera, která neobsahuje žádné hluché místo. Každá nota jako by vycházela z postav a situací. Verdi vložil do Rigoletta esence emocí, stačí nechat se vést hudbou a víte, co chce která postava říct, jak se cítí a lze i vytušit, jak se bude její osud vyvíjet dál. Hudba je průzračná, zpěváka nechá vyniknout. Řekla bych, a vidíme to i v komerčním využití v případě La donna è mobile, že je nesmírně melodická, zpěvná a každým coulem italská!

Vaše role je po pěvecké stránce velmi náročná. Jaká úskalí part Gildy obnáší a jak se přes ně dostáváte?

Part Gildy je opravdu náročný, vyžaduje legatové fráze i hodně staccata. Jak nás poučil pan dirigent Spurný, na Gildě se Verdi co do staccata vyřádil nejvíce ze všech svých postav a oper vůbec. Překrásná, ale velmi náročná árie Caro nome přichází v prvním dějství téměř na konci po dlouhých pěveckých scénách s Rigolettem a Vévodou. Finále opery, kdy Gilda umírá, je zase obtížné ve snoubení pianissim s exponovaným výrazem blížící se smrti. Jsem ráda, že jsem některé duety zpívala koncertně s orchestrem, a mám už tak s nimi zkušenost.

Rigoletto končí tragicky, život se s lidmi nemazlí. Tuším, že máte raději šťastné konce…

V životě mám určitě ráda šťastné konce, tím spíše, že jsem druhou profesí psycholožka, a tak se setkávám převážně s lidmi, kteří štěstí neprožívají. Ale co se týče jeviště, musím přiznat, že jedním z mých interpretačních snů bylo ztvárnit postavu, která skončí tragicky.

Co vás láká na tragických rolích? Snad nepsané pravidlo, že bývají lépe napsány?

Myslím, že převážně poskytují širší paletu přenesených emocí. Chvíle, kdy se divák nad obsahem dojme, nabízí okamžik k promítnutí vlastních životních cest, hodnot, vztahů. Je to přesah, s nímž může z divadla odcházet. Stát se prostředníkem tak silného okamžiku je neskutečné. Zároveň souhlasím s vámi, že tragické postavy bývají mistrně propracované. Snad proto, že se v jejich partu zrcadlí soucit samotného autora.

To jste řekla hezky. Mimochodem, o vaší druhé profesi jsem vůbec neměl tušení. Povězte nám o tom něco, prosím…

Psychologii jsem vystudovala na Masarykově univerzitě souběžně s operním zpěvem na JAMU v Brně. Budovy byly pět minut od sebe (smích). Rozhodla jsem se věnovat psychologii profesně, protože úspěch v umění je nestálý, zdraví máme jenom jedno a také si myslím, že pokud je pro mě umění více záliba než povinnost, mohu do něj dát mnohem více energie a elánu. Psychologická práce je také velice inspirující a podnětná. Mám dva poloviční úvazky jako psycholožka ve školách, kde řeším nejrůznější problematiku dětí a jejich rodičů. Jednou měsíčně působím v poradně pro oběti trestných činů. Poloviční úvazky mi poskytují jeden den volna v týdnu, což se při nastudování hodí, navíc mám na obou školách skvělé vedení a kolegy, kteří mě podporují, chápou mé časové vytížení a rádi navštěvují má divadelní představení.

To je skutečně obdivuhodné, jak to zvládáte. A jak se díváte na otázku svobody uměleckého projevu? Konkrétně u Rigoletta vadilo panovníkovi Františku I., že byl vykreslen jako zpustlík, navíc ohrožovaný vražedným útokem…

V době Verdiho a Piava bychom mohli chápat umění také jako prostředek komunikace s širokou veřejností, proto z něj mělo mnoho vysoce postavených lidí strach a dělali vše proto, aby je nikdo nemohl s postavou, natož nelichotivou, ztotožnit. Co se týče současnosti, respektuji sebevyjádření umělců, ale konkrétně v otázce divadla se domnívám, že by tato svoboda neměla popírat autora a někdy až násilně šroubovat jeho původní dílo do nového, odcizeného tvaru, což je dnes ve světě poměrně běžným trendem.

Kam až člověk může podle vás dojít při jejím naplňování?

Člověk je osobitá bytost, ale i sociální tvor. Žijeme ve společnosti, a proto zastávám názor, že má svoboda začíná a končí u svobody těch druhých.