PSMU v Ostravě předvedlo, že je fenoménem tuzemské sborové tradice a nepatří do starého železa

Uspořádat v covidové době velký koncert pro několik desítek účinkujících chce slušnou dávku odvahy a štěstí, ale zázraky se naštěstí ještě dějí. V neděli o půl jedenácté stálo na pódiu minimálně o deset členů PSMU méně než je v Ostravě běžné. Řeč čísel ale někdy nic neznamená. Vždy záleží na tom, kdo stojí na pódiu a co má na srdci. Pěvecké sdružení moravských učitelů pod vedením sbormistra Jiřího Šimáčka zpívalo, co se do lidí vešlo. Nasazení bylo snad i z důvodu fatálních ztrát na soupisce enormní.

Bedřich Smetana a jeho energičtí Tři jezdci koncert zahájili. Oráč a Svatý Václave klasika české sborové kultury Josefa Bohuslava Foerstera niterně připomněli, jak znamenité skladby tento dlouhověký mistr v tomto oboru vytvořil. Pokaždé se moravským učitelům zdařilo vystihnout charakteristické znaky konkrétních děl, zpívali zapáleně, ale s čistou intonací a nepřehnaným výrazem.

Milou připomínkou málo známé tvorby byla skladba Horské růže Jaroslava Kvapila na text Jiřího Wolkera. Dílo plné něhy, janáčkovské rafinovanosti a melodické svěžesti. Na samotného hukvaldského bouřliváka pochopitelně také došlo. Vždyť také své mužské sbory psal takříkajíc „u zdroje“ a v přímém kontaktu s legendárním zakladatelem PSMU Ferdinandem Vachem a jeho sborem. Z Janáčkova díla zazněly dva vrcholné sbory Kantor Halfar a Maryčka Magdonova na slova Petra Bezruče. Vždy mě znovu překvapí, kolik spalujícího neklidu a vášnivé spoluúčasti na nezaviněném utrpení z těchto děl vyvěrá.

Aleš Svěrák z PSMU v sólové úloze. (Foto: Milan Bátor)

Vyvážení interpretačně náročných Janáčkových sborů přinesly tři úpravy lidových písní z pera Oldřicha Halmy, v kterých se představili tři členové PSMU v sólových rolích. Jednalo se o tenoristu Aleše Svěráka, basistu Ivana Stejskala a tenoristu Václava Curyla, kteří jeden za všechny a všichni za jednoho ukázali, v čem spočívá kouzlo „jejich“ PSMU: odhodlání, pramenící z železných zákonitostí sborového umění, individuální přístup a specifické pěvecké i osobnostní vybavení nabývá na základní prioritě. Všechno akademické, nepřirozené, afektované je těmto pánům cizí.

Po přestávce došlo k provedení jedné z nejslavnějších kompozic 20. století. Nechce se věřit, že Carmina Burana spatřila světlo světa už v roce 1936. Její hudba je totiž neuvěřitelně aktuální a má nestárnoucí kouzlo. Naložit si takový prubířský kámen není vůbec legrace a mohlo to dopadnout všelijak. Proto je mi velkým potěšením napsat, že Carmina Burana v podání PSMU, posíleného o ženské hlasy Moravského komorního sboru, sboru Chorus Ostrava a sólisty Jakuba Tolaše, Annu Začalovou a Jana Rychtáře, bylo nad očekávání vynikající!

Orffova kompozice byla nastudována ve verzi pro dva klavíry a bicí nástroje. Za zvukově noblesními nástroji z fondu Janáčkovy filharmonie účinkovali pánové Michal Bárta a Alexandr Starý. Dvojice zkušených korepetitorů nemohla být vybrána vhodněji. Oba hráli přesně, výstižně a byli sboristům skvělou oporou. Totéž platí o pětici hráčů na perkuse ve složení Lenka Škrlová, František Škrla, Martin Hrček, Jiří Smrčka a Rostislav Mikeška. Jejich precizní, barevná hra provázela od začátku do konce něžné i dramatické partie svou rozšířenou baterií bicích nástrojů.

Z provedení kantáty Carmina Burana (Foto: Milan Bátor)

Ze sólistů podal excelentní výkon zkušený barytonista Jakub Tolaš. Opavský rodák po pěvecké stránce ukázal, proč je vítanou oporou všech významných operních domů v České republice. Jeho herecky výstižné pojetí bylo v tom nejlepším slova smyslu lidové. Pro ilustraci pijácké poezie se Tolaš na pódium vyzbrojil dokonce malinkou placatkou a opilého studenta sehrál tak věrohodně, až postarší pán v řadě za mnou dostal záchvat smíchu a nebyl k utišení. Tolašovo všestranné pojetí se zařadilo k nejzdařilejším výkonům, které jsem v této sólové úloze dosud slyšel.

Vybranou intonací a jistotou výrazu za Tolašem nijak neztrácela ani mladá naděje pěveckého umění Anna Začalová. Její soprán se ukázal nejen jako intonačně spolehlivý v prekérních výškách, ale hlavně zahřál a potěšil stříbřitě sametovou barevností a perlivou lehkostí. Sestavu sólistů vhodně doplnil ještě člen PSMU Jan Rychtář, který svou píseň o labuti zazpíval velmi procítěně.

Z koncertu PSMU. V popředí pianista Michal Bárta (Foto: Milan Bátor)

Slyšel jsem Carminu Buranu živě v orchestrální verzi mnohokrát, ale nikdy mě provedení nepřipadalo tak zajímavé a blízké literární předloze jako na koncertě PSMU. Obrovskou zásluhu na celkově zdařilém vyznění koncertu má především sbormistr Jiří Šimáček, který do svého pojetí vložil veškeré své muzikální cítění. Jako dirigent rovněž ukázal samozřejmý přehled v partituře a pevná, názorná gesta. Atmosféru koncertu mnohokrát okořenil člen sboru Tomáš Navrátil, jehož průvodní slovo spojilo nenucené bonmoty s patriotickým směřováním sboru do příjemně funkční symbiózy.

Pěvecké sdružení moravských učitelů je skutečný, autentický fenomén českého sborového umění. Pokud někomu patří uznání za šíření odkazu velkých českých skladatelů a v širším slova smyslu i za péči o českou pospolitost a národní sebeuvědomění, jsou to tito skvělí pánové. Hlavně by mne nikdy nenapadlo, že nejzajímavější provedení kantáty Carmina Burana zažiju prostřednictvím tohoto sboru a spřízněných těles! Několikrát během koncertu jsem měl slzy na krajíčku, naposledy u přídavku Moravě od Josefa Nešvery, během kterého jsem si znovu uvědomil, že svět nemusí být vždy nehostinné místo. Záleží, čím se obklopíme a máme-li vůli něco ve svém životě změnit.