Herečka Eliška Adamovská: Ráda spolupracuji s režiséry, kteří mají o inscenaci jasnou představu

Narodila jste se v Ostravě, jste absolventkou Janáčkovy konzervatoře tamtéž, hostování v ostravských divadlech na sebe nenechala dlouho čekat, stejně tak první angažmá v Českém Těšíně. Považujete se za regionální patriotku?

Ostravu miluju, o tom není pochyb, ale rozhodně to není tak, že bych si neuměla představit žít jinde. Dokonce jsem uvažovala nad tím, že po konzervatoři odjedu na čas do zahraničí, ale pandemie tuto myšlenku zhatila. Nikdy jsem se nebránila na Ostravsku zůstat, stejně tak si ale umím představit, že bych odešla někam dál.

Před prvním angažmá v Českém Těšíně jste byla v kurzu už coby studentka konzervatoře, pokud se nemýlím…

…ano, bylo to velké štěstí. Poprvé jsem dostala šanci právě v Českém Těšíně v inscenaci Čarodějky ze Salemu. Tenkrát si mě na konzervatoři pro roli Marry Warrenové vybral tehdejší ředitel Těšínského divadla Karol Suszka. V Českém Těšíně jsem ještě hrála v inscenaci Slepice. Následovala nabídka na přezkoušení Baala v Komorní scéně Aréna, kde jsem se v jedné z rolí objevila místo mé tehdejší spolužačky. Potom jsem se teprve ocitla jako host v Národním divadle moravskoslezském, ale to už bylo ve chvíli, kdy jsem byla prakticky jednou nohou v českotěšínském angažmá.

Po boku Miroslava Lišky ve své první velké roli Rity.. (Foto: Karin Dziadková)

Vnímáte jako herečka specifika divadla v Českém Těšíně? Myslím tím, že je zde česká i polská scéna. Zajímá mě, jestli nějak spolupracujete s kolegy z polské scény a podobně.

V zásadě u nás v divadle fungují tři základní scény, protože kromě české a polské scény je tady i loutková Bajka. Ta je bilingvní, takže s lidmi z Bajky není vůbec problém v komunikaci. Co se týče kolegů z polské scény, tak u nás je taková krásná tradice, že se navzájem chodíme dívat na naše premiéry, takže když má polská scéna premiéru, jsme v hledišti a naopak. Musím uznat, že zejména ze začátku, když na mě nějaký polský kolega promluvil, tak jsem se moc nechytala, ale to jsou maličkosti. V Českém Těšíně působí spousta lidí, kteří jsou z tohoto regionu, a provázanost češtiny a polštiny tady je, takže jazyková bariéra není nijak zásadním problémem. Co se týče společných projektů, tak se při práci neprotneme. Jsou to dvě samostatné scény. Najde se výjimka jako třeba v minulosti Prodaná nevěsta, ale jinak se nepotkáváme a myslím si, že to ani není v plánu.

Rita v inscenaci Výchova slečny Rity nebo Kate v inscenaci Láska, sex a finančák, trefil jsem se, když řeknu, že jsou to zatím vaše stěžejní role v Českém Těšíně?

Každá role je pro mě důležitá, protože díky každé se něco nového naučím. Výchova slečny Rity byla obrovská herecká i životní zkušenost. Ona už je to tedy starší inscenace, premiéra byla v roce 2017 a už je po derniéře, takže jsem dostala takovou velkou věc jako totálně nezkušená herečka. Jednalo se o divadlo dvou herců. Byla to úžasná práce s kolegou Miroslavem Liškou a pod vedením režiséra Pavla Ondrucha. Myslím si, že jsme tam nechali s Mirkem Liškou kus sebe. Pamatuji si, že jsme na zkoušení měli strašně málo času, ale přesto šlo o úžasnou zkušenost. Jen samotný text jsem se učila hrozně dlouho. Když pak hodinu a půl neslezete z jeviště, je to nápor na soustředění i fyzičku

Připomínám, že jsem tehdy končila konzervatoř, takže pro mě to bylo něco neskutečného. Láska, sex a finančák je bláznivá konverzační komedie, se kterou jsem se dosud nesetkala. Představení je také náročné na fyzičku i na soustředění, ale zase se u něj máme možnost s kolegy „vyřádit“. Obě role mám moc ráda a jsou pro mě stěžejní.

V roli Kate v inscenaci Láska, sex a finančák. (Foto: Karin Dziadková)

Teď z jiného soudku. V českotěšínském divadle se blíží premiéra Višňového sadu, kde ztvárníte postavu Varji. To je zase trochu jiná herecká práce. Jak se těšíte na premiéru?

Je to něco úplně jiného než třeba Láska, sex a finančák, což je jasné a přiznám se, že Varja pro mě byla od začátku velikou výzvou. Jsou role, které si přečtete a máte představu, jak k nim chcete přistoupit, ale po přečtení Višňového sadu jsem měla pocit, že Varje vůbec nerozumím. Dlouho jsem k ní hledala cestu a přicházela na to, jak postavu uchopit. Navíc se inscenace musela „zaledovat“ kvůli koronaviru, takže premiéra se bude konat až 19. února. Takže teď mám pocit, že na všechno budu muset přijít znova (smích)…

Ze zkoušky inscenace Višňový sad v roli Varji. (Foto: Karin Dziadková)

Máte za sebou také roli Berušky ve Ferdovi Mravencovi nebo Sněhurky. Patříte mezi herečky, které mají rády představení pro děti?

Kolegové z dětských a loutkových divadel mají můj velký obdiv, protože si myslím, že hrát pro dětského diváka je ještě o poznání náročnější, ale zároveň krásné v tom, že děti dávají mnohem více zpětnou vazbu herci svou spontánností. Jednou za čas je fajn si něco takového střihnout, ale já mám trošku problém, a mezi kolegy herci v tom asi nebudu sama, že začínám naplno fungovat až po třetí dopolední kávě. Přitom dětská představení bývají hlavně dopoledne, ale jak už jsem zmínila, občasnou změnu a představení pro děti vítám.

Jaké upřednostňujete režiséry? Pracuje se vám lépe s těmi klidnějšími, nebo živelnějšími?

Ráda spolupracuji s režiséry, kteří mají jasnou představu o tom, co se bude hrát a jak. Patřím mezi herce, kteří raději následují vizi daného režiséra. Nemám ráda, když na mě režisér křičí nebo když zesměšňuje herce. S tím nesouhlasím. Od toho přece v divadle nejsme. Naštěstí jsem se zatím téměř s nikým takovým nesetkala, ale třeba to přijde. Více mi vyhovuje, když je vztah mezi režisérem a herci na kolegiální úrovni, ale režisér zároveň musí být tou vůdcovskou silou, hybatelem celé inscenace.

Kromě herecké kariéry se ale dále vzděláváte. Studujete kulturní dramaturgii na Slezské univerzitě v Opavě. Proč jste si vybrala tento obor?

Po dokončení konzervatoře jsem měla pocit, že bych se ráda dál vzdělávala. Chtěla jsem si rozšířit obzory v oblastech propagace kultury nebo kulturního managementu, což se mi od daného oboru zase tolik nedostává, abych byla upřímná, ale zase jsem se naučila spoustu jiných věcí. Reálně uvažuji o tom, že po dokončení bakalářského studia budu pokračovat ještě jinam, právě abych získala vzdělání a povědomí o těch složkách umělecké sféry, o kterých jsem už mluvila

Pracujete třeba na nějakých dalších projektech i mimo Těšínské divadlo?

Momentálně ne, i když před časem jsem byla oslovena, abych se stala modelkou jedné regionální značky Tašenka, pro kterou jsem fotila kolekci spodního prádla. Fotky jsem sdílela i na svých sociálních sítích, pro mě to není žádné tabu, proto to také zmiňuji tady. Byla to super zkušenost. Mám pocit, že „elkových“ modelek je pořád strašně málo a nechápu proč, tomu tak je!

Kým by byla Eliška Adamovská, kdyby nebyla herečkou?

Asi psychoterapeutkou a pak taky princeznou samozřejmě. (smích) Začnu od té princezny, abych to uvedla na pravou míru. Každá malá holčička jí asi někdy chce být, tak mně se to splnilo alespoň tak, že jsem si princeznu mohla zahrát. Jinak jsem studovala gymnázium, kde jsem byla docela spokojená, a herectví nebyla první varianta. Začala jsem s kamarádkou chodit do dramaťáku, kde jsem zjistila, že za půl roku jsou přijímačky na herectví. Právě tato kamarádka tam chtěla jít a vedoucí dramaťáku mi říkala, ať tam jdu s ní, ať to zkusím taky. Nijak jsem to neprožívala, ale došlo mi, že asi chci být herečkou, protože jsem měla pocit, že jsem druhé kolo přijímaček pokazila, a najednou mi začalo vadit, že bych se tam nedostala, ale já se dostala, od té doby začal můj herecký příběh.

Co nesmí chybět dobrému herci?

Odvaha a pokora.

Teď máte šanci promluvit k divákům, kteří se chystají do Těšínského divadla. Na co byste je pozvala?

Rozhodně zvu na všechna naše představení. Myslím tím i představení polské scény a Bajky, protože Český Těšín není tak daleko, jak si někteří myslí!