Nové album Tomáše Kluse má pár dobrých písní, celkový dojem je ale rozporuplný

Nesdílím názor, že „věci politické” do umění nepatří. Proč by také měla vadit motivace Delacroixových obrazů, Beethovenovy Eroiky nebo textů Karla Kryla? Jenomže i angažované umění se prostě musí umět. Proto jsem rád, že Tomáš Klus na nové desce Cítím tutu seismicky aktivní oblast opustil. Nesourodé spojení se satirickými pamflety Jaroslava Kmenty, které nabídl na dřívější nahrávce ČauČesku, totiž nebylo příliš zdařilé.

Ačkoliv Klus na novém albu tentokrát prezentuje názory, které se týkají především jeho soukromého života, rodiny a citových hodnot, které uznává, nebylo jeho Cítím v médiích (nejostřeji pochopitelně v těch, které platí Babišův Agrofert) přijato pochopením. Položme si otázku, kde je vlastně pravda? Je novinka Tomáše Kluse opravdu tak špatná a nezvládnutá? Nebo je naopak příkladem nadčasové tvorby, která na své docenění teprve čeká?

Upřímně řečeno, pravda je někde uprostřed, rozhodně ji však nehledejme v žádném z obou názorových extrémů. Album Cítím zůstalo v půli cesty k cíli. Jsou věci, které se povedly. K těm patří úvodní song Zatím s nádhernou kytarou a v podstatě normálním frázováním a spisovnou artikulací Kluse. Tiché elektronické samply Jana Buriana citlivě kolorují atmosféru. Povedla se i sebezpytná píseň Cítím, ale asi největší „grády” má démonická Reflexe na znamenité verše básníka Františka Gellnera. Silnou atmosféru má i Fí, kterou Klus zbytečně zabíjí nesoudně hrubým textem. Angažovaná Udělám to samé a pocta svobodě Liberté patří rovněž k tomu lepšímu. Vůbec se mi zdá, že závěr alba je blízko tomu, co bychom od Kluse rádi slyšeli mnohem víc: Silná trojice posledních songů První báseň, vyznání Dalajlámovi Manasarovar a svátečně laděný Vánoční čas mají melodické charisma i texty, s kterými se lze bez výhrad ztotožnit.

Bohužel to neplatí zdaleka o všech písních alba Cítím, které působí trochu jako nesourodá směska diskotékového retra a kotlíkového folkaření. Komerčně podbízivé Tajemství zní jako nepovedená kopie mainstreamového popu. Závan trapnosti se nedaří vyvětrat vyznání Setkání s milou, jejíž šroubovaný text obsahuje vyložené nesmysly: „Otřel jsem si mléko z brady, z lamy tady zůstala jen mála, řekla jsi mi nestůj a jdi, a sama jako jedna z mála jsi šla”. Venkovskou zábavu evokuje bizarní Tamarotti, další otevřená citová inventura Kluse, které ovšem chybí jakékoliv kouzlo přenosné na posluchače.

Vyloženým omylem bylo zapojení Klusovy manželky Tamary do role zpěvačky. Rodinný podnik není vždy úplně nejlepší volbou, pokud vaše manželka není opravdu brilantní zpěvačkou. Svědčí o tom píseň Zázrak, která by určitě dopadla lépe, kdyby se duetu zhostil někdo jiný.

Často Klusovy texty začnou dobře, ale postupně se rozplynou do beztvaré a bezradné mlhavosti. Příkladem je například píseň Nedělat bordel. „My máme v co věřit, ale nevěříme v nic a venku se šeří,” začíná píseň poměrně silně, ale pokračování „Tím zve nás k večeři náš obr z popelnic” veškerou snahu porozumět hatí.

Zklamání se nutně dostaví z pěveckého projevu Kluse, který je zbytečně přepjatý a afektovaný. S výrazem to přehání a ohýbá svůj hlas do nehezkých deformací a nespisovných manýr. Větší přirozenost by opravdu neškodila. Po zvukové stránce se Klus s Burianem místy ještě hledají, některé elektronické prvky jsou konsekventní a zdařilé, jiné písním bohužel neprospívají.

Celkový dojem z nového alba Cítím je rozporuplný. V kolekci písní se dají objevit světlá místa, ale hledání je čím dál víc pracné a útrpné. Album prostě zůstalo někde v půli cesty.

Je dobře, že Tomáš Klus opustil své politické hudební ambice. Poněkud se ale vytratil jeho písničkářský talent, který tak pronikavě zasršel z jeho prvních nahrávek. Možná by mu prospělo dát si mezi deskami větší pauzu. Uvědomit si, že spoustu lidí nezajímají jeho rodinná pouta, ani politické názory, ale touží po jeho otevřené a svobodné imaginaci, pozorovacím talentu a schopnosti vtělit se do různých duší a příběhů. Od té doby, co se Tomáš Klus stal jakýmsi zvěstovatelem dobra a samozvaným ochráncem složitě definovaných hodnot, začala jeho tvorba povážlivě chřadnout.

Cítím, že to tento zpěvák myslí asi dobře, jenom by mu neškodilo více normálnosti, přirozenosti a sebereflexe. Na věci se musí vždy nahlížet z různých stran a úhlů. Pokud bych měl jeho nahrávku hodnotit v kontextu silných alb uplynulého roku, k nimž řadím novinky Nebe, Mirai, Ewy Farne, Doroty Barové apod., musím bohužel konstatovat, že na lepší počiny si u Tomáše Kluse budeme muset ještě počkat. Doufám, že počkat si má v případě tohoto umělce smysl.

Tomáš Klus: Cítím. 16 skladeb, celkový čas 52:55. Vydáno v roce 2021.