Spisovatelka a novinářka Danuta Chlupová o knize Jizva: V Životicích zastřelili snoubence mé babičky

Román Jizva, jehož námětem je životická tragédie, jste v češtině vydala až čtyři roky poté, co vyšel v Polsku. Proč tak dlouhá doba? A proč vlastně nevyšel nejprve česky, když se týká události, ke kterým došlo na území dnešního Havířova?

Když jsem román začínala psát, tak jsem chvíli zvažovala, zda to bude v polštině, nebo v češtině. Dějiště tragédie sice dnes leží na území České republiky, ale samozřejmě se týká Poláků, kteří za světové války žili v Životicích a kteří mezi oběťmi životického masakru převažovali. Polsky se mi píše lépe. V době, kdy byl román rozepsaný, jsem se navíc úplnou náhodou dozvěděla o soutěži o nejlepší prvotinu, která byla pořádána v Gdyni a do které jsem rukopis zaslala. Podařilo se mi soutěž vyhrát a román byl tedy nakonec vydán v Polsku, protože jeho vydání byla hlavní cenou. Až poté jsem oslovila dvě česká nakladatelství, zda by neměla zájem knihu vydat, a ozvalo se mi pražské nakladatelství Vyšehrad, kam jsem poslala mnou přeložené ukázky do češtiny a následně jsme se domluvili na spolupráci.

Jaké byly ohlasy na polské vydání a jaké jsou nyní na vydání české? Jsou podobné, nebo se nějak liší? Předpokládám, že knihu četli i potomci aktérů.

Jak v polštině, tak v češtině tu knihu četli samozřejmě nejen lidé, kteří o popisovaných událostech mnoho nevěděli, ale četlo ji i hodně lidí, kteří k nim mají určitý vztah nebo v Životicích dokonce žijí. V řadě případů jde také, jak říkáte, o potomky aktérů. Jejich reakce jsou vesměs dost podobné. Vítají, že téma bylo románově ztvárněno. Zatím jsem se nesetkala s tím, že by mi někdo vytkl nějakou historickou nepřesnost nebo zkreslování dějin.

V době, kdy vyšla polská verze Jizvy, vám bylo 49 let. Není úplně běžné vydat prvotinu až v tomto věku..

To bych neřekla, znám lidi, kteří začali publikovat až v důchodu, takže rozhodně to není nic neobvyklého. Navíc není to tak, že bych se až tehdy rozhodla, že budu psát, už jako teenager jsem psala povídky do šuplíku. A řadu let pracuji v novinách, které vycházejí na Karvinsku pro polskou menšinu.

Křest knihy Jizva. Vlevo z nakladatelství Vyšehrad. Foto: archiv)

Jizva není klasický historický román, ale prolínají se v něm dvě časové roviny, a to příběh ze současnosti a také rok 1944, kdy k životickému masakru došlo. Proč jste zvolila právě tuto formu? Chtěla jste ukázat, že ještě dnes žijí pamětníci této události a že tedy od ní uplynula relativně nedlouhá doba? Anebo to bylo v zájmu čtenářské přitažlivosti?

Těžko říct, proč jsem tuto formu zvolila. Bylo mou snahou, aby román oslovil i takové čtenáře, kteří by klasickou historickou publikaci nevzali do do ruky. Aby po knize sáhli i ti, kteří mají rádi romány s rodinným tajemstvím.

Kniha popisuje téměř detektivní pátrání po minulosti tchyně jedné z hlavních postav. Nebudeme prozrazovat zápletku, ale rád bych zmínil, že se netajíte tím, že příběh částečně vychází i z vaší rodinné historie. Můžete být trošku konkrétnější?

Ano, moje babička měla snoubence, který byl jednou z obětí životického masakru. Byl tam zastřelený. Můj pozdější dědeček, tedy její manžel, byl zase nasazen na nucených pracích v Německu, a proto se v románu vyskytuje i tento motiv. Takže určitá inspirace vlastní rodinou zde skutečně je.

Předpokládám, že jste s tématem byla konfrontována už od dětství…

Je to tak, rozhodně jsem tohle téma nenašla na ulici. Bydlím v Horní Suché za Životickým lesem a asi sto metrů od mého domu stojí pomníček nejmladší oběti masakru, což byl chlapec, který měl teprve šestnáct let. Spolu s ním nacisté zastřelili i jeho otce. Takže ten román je pro mne skutečně velmi osobní. Příběh jsem neobjevila až v dospělosti, ale slýchala jsem o něm už od raného dětství. Když jsem s dědečkem chodila na procházky do lesa, kde jsou pomníčky obětí, postupně jsem se dozvídala, co se tam stalo.

Téma životického masakru se aktuálně pokouší oživit také další spisovatelka z Karvinska Karin Lednická, která tuto událost nenechala bez povšimnutí ve své trilogii Šikmý kostel. Zanedlouho vydá i samostatnou knihu věnovanou tomuto tématu.

Ano, vím o tom a jsem na její publikaci velmi zvědavá. Myslím si, že obě knihy se mohou zajímavě doplňovat odlišným zpracováním tématu.

V poznámce k českému vydání knihy Jizva jste zmínila jména osob z románu, které jsou skutečně reálnými postavami, což je velmi korektní postoj vůči čtenáři. Jak je to ale s jednotlivými motivy samotnými příběhu? Zajímá mě třeba motiv jizvy, kterou si jedna z hlavních hrdinek nese nejen v duši, ale i na svém těle. Je to čistá fikce, nebo má tahle jizva předobraz v historii?

Možná bych ještě dodala, je jizva má zde i přenesený význam – je to stopa na historii jedné obce. Ale pokud mám odpovědět na vaši otázku, tak je to skutečně výsledek mé fantazie. Ráda bych ale řekla, že jedním z důležitých motivů Jizvy i dalších mých románů je mnohdy nejednoznačná otázka viny a odpovědnosti. Často je velmi těžké někoho soudit, zda spáchal něco špatného, nebo ne. Záleží na tom, jakým úhlem a v jakých souvislostech se na celou věc podíváte. To je téma, které mě zajímá.

A rozebíráte ho i ve svých dalších románech? Kromě Jizvy vám vyšly ještě dva romány, zatím ale pouze v polštině. Připravuje se jejich české vydání?

Ano, aktuálně se připravuje české vydání mé třetí knihy, která v Polsku vyšla pod názvem Varhaník z mrtvé vesnice. Také ona vyjde v mém vlastním autorském překladu, stejně jako Jizva. Příběh té knihy se odehrává na Karvinsku v padesátých a šedesátých letech, jejím námětem je politické pronásledování osob, které byly nepohodlné pro tehdejší režim. V románu ukazuji i život ve věznici ve Valdicích, v tomto případě mi byla inspirací četba odborných publikací. V románu se řeší otázka viny a trestu. Například toho, zda je přísný trest za provinění skutečně zasloužený. Jsem moc ráda, že i tahle kniha vyjde v češtině, protože se týká našeho regionu, byť i tady je velmi úzká spojitost s polskou národnostní menšinou. Když ale žijete v pohraničí, tak se někdy to, co je polské a co české, prolíná.

A co vaše druhá kniha? O té jste zatím nemluvila.

Ta se jmenuje Třetí terapie a jde o psychologický román s historickým pozadím. Hlavními hrdiny jsou vnučka esesmana z koncentračního tábora, která žije v Drážďanech, a průvodce po bývalém koncentračním táboře v Osvětimi. Román se odehrává v současnosti a jeho motivem je to, jak minulost rodiny ovlivňuje pocit sebevědomí potomků a jejich náhled na svět. Impulsem pro napsání této knihy se mi stala kniha rozhovorů s potomky nacistických pohlavárů, která na mne velmi zapůsobila. Například syn nacistického zločince Hanse Franka, který byl generálním guvernérem v okupovaném Polsku, svého otce tak nenáviděl, že nosil jeho fotografii, jak visí na šibenici. Hrdinka mé knihy Třetí terapie však není potomkem významného nacistického pohlavára, ale naprosto řadového esesáka, který nijak nevyčnívá, ale také má svůj podíl na celé nacistické mašinérii.

Máte už v hlavě čtvrtý román?

Já už ho mám téměř dokončený (smích). Ale nevím, jestli i ten se bude překládat do češtiny. Odehrává se sice na území Těšínského Slezska, ale na jeho polské straně.

Napsat čtyři romány během pěti let, to musí být docela časově náročné, když máte ještě zaměstnání, které vás živí. Kde na to berete tolik času?

No, nedívám se po večerech na televizi, nepouštím si seriály na Netflixu, ale píšu. Máte pravdu, že je to velmi náročné, ale beru to jako zábavu a jako koníček, který má smysl. A při hledání a studování historických pramenů si velmi rozšiřuji obzory.