Anděl strážný Ostravy je opilý, říká Ladislav Vrchovský o představení Černý třpyt ve Staré aréně

S ostravskou poezií a poezií o Ostravě se na prknech ostravských divadel pracuje spíše výjimečně. Asi nejslavnějším špílem v tomhle ranku zatím byla Průběžná O(s)trava krve v režii Radovana Lipuse, s podtituly Scénická škytavka a Pokus o duši města. Pamatujete si na ten kus? Představení mělo premiéru na jaře 1994.

Samozřejmě, tohle představení je pro mě pořád velkou inspirací, takže se k němu vědomě hlásím i ve scénáři Černého třpytu. Průběžná O(s)trava krve se ale určitě mohla hrát déle, stáhnuta byla narychlo, nota bene bez derniéry.

Není to příliš zavazující, hlásit se k legendárnímu představení?

Možná v něčem riskuji, sešlo se to ale tak, že s k tomu představení nemohu nepřihlásit. Považte, Černý třpyt teď zkoušíme ve stejném divadle, ve kterém Průběžná O(s)trava krve vznikala. Premiéra se odehrála v dubnu 1994 pod hlavičkou Komorní scény Aréna, teď je tady doma soubor Stará aréna. V těchto místech se zrodilo to úžasné představení a také jeden z nejlepších divadelních souborů v republice, který částečně začínal v amatérských podmínkách, což je i případ dnešní Staré arény. Hrdě se hlásím k začátkům divadla v tomto sále na Masarykově náměstí, v žádném případě ale nechci ani pomyslet na to, že bych se chtěl poměřovat s geniálním „výrobkem“ o Ostravě režiséra Radovana Lipuse.

Ale třeba to vaše představení bude lepší. Jsou ještě nějaké další spojitosti mezi Průběžnou O(s)travou krve a Černým třpytem?

Lepší těžko, jiné určitě. A tou spojnicí je herec René Šmotek. Patřil k zakladatelům Komorní scény Aréna a hrál i v Lipusově představení. Nyní hraje i v Černém třpytu.

Nejsilnější scéna, kterou si vybavíte z otravy čili Ostravy?

Nevím, jestli nejsilnější, ale teď se mi vybavila scéna, když Tomáš Jirman típl cigaretu v popelníku položeném na mrtvém těla havíře, právě ze závalu vytaženého. A když se pak další herec dotkl popelníku, tak prohlásil: „Ty vole, on je ještě teplý.“

A nejlepší literární text?

Těžko něco upřednostnit. Hodně mi v paměti utkvěly autentické výstupy harmonikáře Oldřicha Matušínského, když třeba citoval Josefa Filgase. I Oldovi se pokloníme.

No jo, Filgas: „Dybystě cely svět přešli, jak stě něviděli Ostravu, tuž stě něviděli nic!“

Přesně tak, a tento výrok zazní i v Černém třpytu.

Na počátku devadesátek jsem chtěl z Ostravy utéct, všechno autentické a chacharské mě štvalo. Změnila to částečně právě O(s)trava krve, po tomto představení jsem začal nárazově pátrat po zapomenutých ostravských básnících a na konci roku 1994 jsem o nich začal psát do bratrova literárního časopisu Modrý květ. Tehdy jsem pro sebe objevil třeba Čechoslava Ostravického nebo Břetislava Edvarda Frýdlantského. „Neslyší však zpitý táta / v příkopě kdes leží plném bláta,“ psal Frýdlantský po vzoru Maryčky Magdonové. A z toho všeho se nakonec v roce 2013 zrodila Briketa, ta tlustá černá kniha ostravské poezie a poezie o Ostravě. Kde jste na Briketu narazil vy?   

Kdybych nenarazil na Briketu, tak bych představení Černý třpyt nikdy nedělal. A jen s úctou bych vzpomínal na Lipusovo představení Průběžná O(s)trava krve. Ale když se mi dostala do rukou Briketa, tak jsem si říkal, že tuhle knihu nemohu nechat jen tak ležet. Briketa o pořádný kus rozšířila vzhled do ostravské poezie a hned jsem zatoužil i po jevištní podobě.

Jakou jste měl prvotní představu o divadelním ztvárnění Brikety?

Vyvíjela se, výchozí myšlenka ale zůstávala. Chtěl jsem dělat hudební divadlo, protože v Ostravě tenhle žánr chybí. A když se mě začínající divadelníci ze stávajícího souboru Staré arény jednou ptali, jaké divadlo by měli v tomhle prostoru dělat, radil jsem jim: „Dělejte hudební divadlo, dělejte kabarety jako hlavní dramaturgickou linii téhle nové scény. Tyto žánry v Ostravě chybí, přitom sem patří.“

Jistě, je tady třeba tradice Divadélka Pod okapem ze šedesátých let. Anebo kabarety Saši Razova z kavárny Elektra za první republiky, tam vznikla i legendární ostravská „hymna“: My jsme ti ostravští chachaři / nám se vše na světě podaří / napije se, kouknem ke dnu / pak si dáme ještě jednu / že jsme ti ostravští chachaři.“ A pak O(s)trava krve v devadesátkách, je na co navazovat, takže většina použitých básní z Brikety bude mít písňovou formu?  

To ne, ale nechte se překvapit, už bych moc prozrazoval.

Tak prozraďte alespoň základní dějovou linii, každý kabaret má nějakého průvodce.

Zamilovaná dvojice, která proplouvá Ostravou v různých historických epochách. A druhá linie se mi zjevila ve chvíli, když jsem si v Briketě přečetl báseň Anděl a umění provazochodce, kterou napsal Janusz Klimsza. Není nic víc ostravského! A tehdy jsem si řekl, že anděl strážný Ostravy je opilý. Opilý patriot. A ten anděl prochází celým dějem a jeho promluvy snad dokazují, že takového anděla strážce Ostrava doopravdy má.

Klimsza si nic nevymýšlel, když psal: „Anděl Francek Kolondra šněruje do Radvanic domu ožraly jak štolverk. / Tři chlapy v šachtě zasypalo v hospodě bylo na prasknuti. / Tři anděle v koutku obraceli / rumy / kajste byli kokoti haviři na nich řvali. / Včil Sykoruv most před nim lehnul jak smrtka.“ 

Teď jste mi nahrál. Sýkorův most, to je ikona Ostravy. Nechci sice prozrazovat, co všechno o tom mostě zazní v představení, ale  Sýkorák tam má podstatnou roli.

Řešíte i otázku, zda Sýkorák na samém konci druhé světové války zachránil před vyhozením do povětří jistý Miloš Sýkora?

Řešíme, ale do premiéry si to nechám pro sebe.

Dobrá. Moc se tedy těším na tu vaši podobu hornické Ostravy.   

Sám jsem sice bývalý havíř, vždycky mě ale mrzelo, že Ostrava je zvnějšku vnímána v prvé řadě jako hornická a až teprve potom jako hutnická. To se trochu snažíme v představení změnit i díky Briketě, v tom výboru je řada silných básní i z hutnického prostředí. V představení zazní třeba text Jana Balabána, který považuji za jeden z nejzásadnějších v celé knize. Dovolím si část odcitovat: „Ostraváci jsou kolonisté — ne nadarmo se místním sídlištním útvarům říkalo kolonie. Kolonista je člověk vyslaný někam za výdělkem a původně si myslí, že se za čas vrátí, ale nakonec uvízne ve svém exilu. Tady nejde o míšení kultur, ale o setkávání kolonistů. Je to město s krátkou tradicí, souměstí, jak se říká — aglomerace. Zajímavé je, že v průmyslu aglomerace znamená spékání rudy, kdy se koks, přísady a železná ruda v žáru mnoha set stupňů Celsia spékají v takový šedý matroš.“

No jasně, ale to není báseň. Briketa je postavena i na tom, že jsem se pokusil ke každému autorovi citovat i texty z médií. Rozhovory, kritické reflexe, bulvární historiky, prostě tam dostat život. Jsem novinář a ten fenomén novinové zkratky o české literatuře mě dlouhodobě zajímá. Citujete tedy z Brikety kromě básní i z doprovodných textů? 

Samozřejmě, teprve pak dojde na ono spékání rudy, na tavící kotel jménem Ostrava, to všechno je nějak obsaženo ve scénáři.

Zkusím hádat, co vás zaujalo mimo texty básní. Pro mě zůstává jedním z nejsilnějších zážitků setkání s levicovým básníkem Aloisem Rybkou, který v roce 1930 založil v Ostravě literární časopis Kampaň. Ten se ostře vyhraňoval vůči trochu umělecky povýšenému listu Poesie. Rybka to ale nějak nezvládl, v Briketě cituji tuto zprávu ČTK z roku 1931: „V pondělí večer zastřelil se ve svém bytě v Moravské Ostravě 28letý redaktor časopisu Kampaň Alois Rybka ranou z revolveru do pravého spánku. Jeho bytná oznámila případ na policejní strážnici a Rybka byl dopraven do nemocnice, z bezvědomí se však neprobral a v noci zemřel. Rybka přišel o 20. hodině domů, navečeřel se a brzy nato bytná uslyšela slabou ránu z jeho pokoje. Domnívala se však, že něco spadlo, a teprve po půl hodině, když náhodou vešla dovnitř, našla Rybku ležícího v tratolišti krve na pohovce. V dopise policii píše, že spáchal sebevraždu a příčinou je omrzelost života. V dopise ČTK popisuje svou novinářskou dráhu.“ To mě fakt vzalo.                

A vidíte, Rybku v představení nemám. V Briketě je těch inspirací strašně moc. Když ale mluvíte o levicových pozicích, neodolal jsem a zařadil do scénáře báseň Milana Kundery s názvem Slavnost návratu, která popisuje návrat ostravského horníka z Francie po únoru 1948. Hrdina básně odešel z Ostravy za časů hospodářské krize ve třicátých letech a vrací se inspirován pařížskou levicí. Optimisticky čeká zářné a svobodné zítřky Ostravy. Je to báseň, z níž pociťuji levicové myšlení západního typu, které je založeno na skutečné sociální solidaritě a podpoře nízkopříjmových skupin. To je skutečná úloha levice.

Kundera tedy v básni, která vyšla v éře vlády Klementa Gottwalda, nenápadně polemizoval s totalitním socialismem československého typu po únoru 1948?

Možná, ale nechci tomu textu nic podsouvat. Kundera se tehdy v reálném životě choval jinak. Jen mě zajímá, co za tou básní možná může být…

Mě to zajímá také, proto jsem text zařadil do Brikety. Za obrovský paradox považuji, že Kundera nakonec skončil právě ve francouzské emigraci. „Utichl v dálce zpěv. / Noc spouští závěsy,“ napsal Kundera mimo jiné v této básni. Chápu, že je trapné, abych se ptal na současné básníky, které jste vybral z Brikety a zařadil do představení. Kdo nebude na tomto místě jmenován, se totiž může hned ptát, proč byl vynechán. A tak ptám jen na básníky mrtvé.

Myslete si o tom, co chcete, ale pro mě je z těch ostravských zásadní třeba báseň vašeho otce o hospodě U mrtvoly.

Jasně, táta patří k těm zesnulým, na hrobě má nápis: Básník a novinář Günter Motýl (1940-2020).

V Briketě máte tuto nádhernou báseň o Ostravě a duchu tohoto města. Její text začíná: „K Mrtvole jsme chodívali v noci na neděli / když mezi dvěma směnami bylo osm volných hodin / Rum, pivo / Angelika do toho vyla / O lásce / … po pátém rumu… / číšník prozrazoval na sebe příběh / o noži a kriminálu.“

Tak fajn, žijící básníky jmenovat nebudeme, ať se přijdou podívat do Staré arény, třeba se tam uslyší. Autorská práva poskytlo nakladatelství Větrné mlýny z Brna, které Briketu vydalo v roce 2013, za to jim patří velký dík. Mně je ten váš subjektivní výbor z Brikety sympatický, nejde o jednotlivé autory, jde o Ostravu. Tak ještě poprosím o pár jmen zemřelých autorů.

Třeba Jan Vrba a jeho báseň Balada o srdci ze třicátých let minulého století. Z textu se zrodila působivá písnička o krutém osudu hutníka, kterému srdce protnula rozžhavená ocelová tyč.

Text zaujal i majitele železáren Jana Světlíka. A není se co divit, Vrba fabrice dal i ďábelskou podobu: „Procházel vraty továrny jak v jícen pekelný / ve střehu vždy a k ráně přichystán.“ Je to silná příběh, i když ho před sto lety napsal autor žijící daleko od Ostravy. Ale pojďme si připomenout i divadelní historii domu, v němž se 27. ledna odehraje premiéra Černého třpytu.

O počátcích divadla v devadesátkách už jsem vyprávěl. Když Komorní scéna Aréna odešla do prostor u Sýkorova mostu, sál zůstal opuštěn, ale v době kandidatury Ostravy na Evropské město kultury v roce 2010 ty prostory opět ožily. A zrodila se myšlenka, že se tam opět může hrát divadlo. Vznikl soubor, který už dnes působí jako profesionální těleso v Chelčického ulici číslo 8 pod názvem Studio G. A tak opět vnikl volný prostor pro nové divadlo v prostoru na Masarykově náměstí. A já tímto skláním velikou úctu majitelům domu, že tento sál pořád pronajímají ke kulturním účelům. Děkuji.

Bylo by to fantastické, kdyby zhruba každých šest až osm let vygeneroval tento prostor nové divadlo, které se pokusí o profesionální dráhu. Kdo vlastně tvoří soubor současné Stará arény, který 27. ledna zapálí Briketu?

Jsou to úžasní lidé na čele s principálem Danielem Hrabovským. A mám opravdu radost, že zrovna s nimi dělám Briketu.

Briketa čili Černý třpyt. „Byl by to krásný kámen do prstenu, / ta zemská tma dávno pohřbených,“ sugestivně napsal básník Oldřich Mikulášek v básni Hrana, i tu lze najít v Briketě. Text byl věnován památce devatenácti horníků, kteří zahynuli na dole Doubrava v roce 1949. Jan vlastně vznikl název představení?

Černý třpyt Ostravy, to je přece citace z Brikety. A zároveň skvělý titul pro představení.