Klavírista Tomáš Vrána: Když se podaří dobře zahrát Bartóka, je to požehnání a zázrak

Tomáši, vy jste v Ostravě vystudoval Janáčkovu konzervatoř v době, kdy v rámci něj fungovalo i gymnázium. Jste za tuto zkušenost vděčný?

Jsem rád, že jsem dokončil studium na konzervatoři v Ostravě v době, kdy tam ještě bylo hudební gymnázium. Byl jsem jeden z posledních absolventů, pak ho zrušili. Považuji to za obrovské štěstí, protože jsem za všeobecný základ vděčný. Nikdy jsem sice netíhnul k matematice nebo fyzice, ale dalo mi to moc a nelituju toho. I když to studium bylo extrémně náročné, člověk se naučil přemýšlet jinak, nejen hudebně.

Potom vaše kroky vedly na HAMU k panu profesoru Ivanu Klánskému. Co vás přivedlo právě k němu?

Pravda je taková, že na HAMU jsem šel kvůli profesoru Ivanu Klánskému, se kterým se znám odmalička. Vážím si ho nejen jako klavíristy, ale i jako člověka, v klavírní oblasti tady podobná osobnost není.

Jak byste popsal váš vzájemný vztah? Co vám pan Klánský dal cenného?

Určitě ve mně dovedl probudit jakousi vnitřní ukázněnost. Já v tom nejsem moc dobrej. O skladatelích klasicko-romantické éry ví neskutečné věci. Přiznám se, že když jsem k němu nastoupil, tak jsem ani nevěděl, jestli mě má rád, i když jsme se znali dlouho. Asi jsem ho i trošku zklamal, protože možná ve skrytu duše doufal, že ze mě vychová vášnivého romantického pianistu. A ono se to tak úplně nestalo (smích).

Takže to nebylo vždy růžové… Co bylo dál?

Pak se to otočilo o 180 stupňů, když jsem ho seznámil s mým hudebním světem. A pan profesor mi předával znalosti o skladatelích, které jsem zase já do hloubky neznal. Začali jsme se skvěle doplňovat a ta symbióza funguje. Je to opravdu úžasné a moc si toho vážím, protože k takovému mistru je těžké se dostat, pan profesor si své studenty velmi pečlivě vybírá.

Co vám v poslední době udělalo radost?

Nedávno mě potěšilo třeba to, jak se o mé maličkosti pan profesor Klánský zmínil v rozhovoru v Ostravě na Českém rozhlase Vltava. On tam vyprávěl něco o tom, že nemíval rád Bartóka, dokud jsem nepřišel já (smích). To mě zahřálo u srdce. To vás potěší víc, než když vás třeba pochválí za konkrétní skladbu.

A co se událo ve vaší osobní umělecké dráze?

Snad dvojice soutěží během mého studia na HAMU. Smetanova mezinárodní klavírní soutěž v Plzni a pak Chopinova soutěž v Mariánských Lázních. Proběhly bezprostředně po sobě, což byl celkem náročný test, kdy jsem si sáhl hodně hluboko. Ale díky těm věcem, které ve mně pan profesor dokázal vypěstovat, se to povedlo. Pak určitě Bartókova soutěž v Budapešti v Maďarsku. I když to pro mne skončilo jenom v semifinále, byl to nový formát soutěže, který do té doby neměl obdoby ve světě. A určitě vynikající zkušenost.

Jak se vám vede v době covidové? Máte příležitosti uplatnit se jako koncertní pianista?

Mám štěstí, že koncerty netvoří můj hlavní zdroj příjmů. Pořadatelé byli natolik vstřícní, že většina koncertů se přesunula. Povedl se loňský závěrečný koncert Janáčkovy filharmonie s panem dirigentem Borejkem, kde jsem hrál koncert mého oblíbence Alfreda Schnittkeho. Ty největší akce tedy vyšly. Nedávno jsem hrál s Janáčkovou filharmonií v Krakově Koncertantní symfonii Karola Szymanowského pod taktovkou Roberta Jindry. Byla to skvělá spolupráce, pan dirigent totiž také miluje moderní hudbu. Szymanowského jsem příliš neznal a je pro mě velkým objevem.

Možná vás jeho hudba oslovila proto, že je dost podobná pozici Bartóka v hudbě maďarské?

To je pravda! Doba mu taky házela klacky pod nohy, byl velmi stydlivý jako Bartók sám. Jsou to zvláštní osudy. Určitě si od něj poslechnu i něco víc, jeho tvorbu neznám tak dobře.

Na Szymanowském i Bartókovi je zajímavé, jak dokázali využít folklorní idiomy a vytěžit z nich vlastní originální styl.

Ryzí lidová hudba tak opravdu zní. Češi jsou asi zvyklí na líbeznou lidovou hudbu, smetanovsko- dvořákovský odkaz nám dává přesvědčení, že lidová hudba je vzletná, lehká, až kultivovaně naškrobená. Kdežto v Maďarsku a Polsku ty osudy byly o něco horší a muzika je tam spjatá víc s barbarskou zemitostí, je více disonantní.

To už jsme skoro u Klavírního koncertu č. 1 Bély Bartóka, který ve čtvrtek zahrajete s Janáčkovou filharmonií Ostrava. Nejprve se vám chci zeptat na jednu věc. O tomto díle jsem četl, že bývá označováno jako „neobarokní“. Je to pravda? Nějak mi to k Bartókovi nesedí…

Uvádí se to často. Když jsem to četl, řekl jsem si taky, že to je divné. Poprvé jsem nějaké neobarokní prvky neslyšel ani trochu. To říkám zcela otevřeně. Možná víc než v pozdějších koncertech zde Bartók hodně používá kontrapunktu, ale ve smyslu kánonu. Orchestr okamžitě odpovídá pianistovi a naopak. To je pravda. Ale jestli to je příznak neobarokního stylu?

Jestli ji hudební kritika neslyšela v té motoričnosti, s níž se Bartókův koncert žene kupředu jako uragán. Pravá ruka zde často hraje totéž, co levá. To se už podobá barokní pulzaci. V tom by mohla být spojnice?

Ano, to máte pravdu. Oni možná vychází z faktu, že se Bartók v té době barokní a předbarokní hudbou zabýval. Těžko říct. Každopádně má jeho první klavírní koncert mnoho styčných bodů s jeho Sonátou pro klavír, která vznikla v tomtéž roce 1926. Když si člověk poslechne obě díla, jsou tam momenty téměř shodné. Samozřejmě ne notami, ale formálně.

To je pravda. Mě úplně fascinuje druhá věta, kterou Bartók napsal pro sólový klavír doprovázený perkusemi! Takovou originální instrumentaci jsem do té doby ještě neslyšel. Proč myslíte, že to Bartók takto koncipoval? 

My jsme se o tom bavili na soutěži v Budapešti. Padla tam zajímavá věc, že ta druhá věta je popis přírody. To by člověk moc neřekl, ale podobně to je i ve volných větách v jeho druhém i třetím koncertu. Také se jedná o popis přírody. Konkrétně v prvním klavírním koncertě je to údajně kvakot žab. Bartók měl u domu jezírko, kde trávil večery a strašně tam prý kvákaly žáby. Ten motiv žab tam je opravdu slyšet (smích). Opakuje se v intervalu sekund. Mě to nikdy dřív nenapadlo, ale je to vlastně jasné.

Vidíte, toho jsem si také nevšiml, ale je to skutečně tak! Co všechno ten Bartók nedokázal do své hudby přetavit!

Je to zvláštní věta, která asi mnohem líp vyzní naživo než na nahrávce. Naživo má jiný efekt. Přímo magickou atmosféru. Těším se na ni a jsem rád, že to pan dirigent Vavřínek bere velmi zodpovědně. Rozhodl se dle Bartókovy prosby, že perkuse budou situovány vedle klavíru, což je Bartókovo výslovné přání v partituře, které se ale z mnoha důvodů příliš nectí.

To zní velice lákavě. Na takovou magii se už nyní moc těším! A co třetí věta? Potvrzuje tradici, že Bartókovy finální věty koncertů jsou strhující taneční orgie?

Je dobré vědět, že Bartók začal své klavírní koncerty psát poměrně pozdě. Na rozdíl od Prokofjeva nebo Rachmaninova, kteří psali své koncerty za dob studií, Bartók svůj první napsal v pětačtyřiceti, kdy už měl za sebou jiná mistrovská díla. Není to tedy dílo mladého člověka, ale přesto na mě působí strašně odvážně, drze, s dětskou naivitou, což se mu samozřejmě nevyplatilo.

A jak je to s tou finální větou?

Není tam snaha se předvést, ačkoliv to dílo vnímal jako svůj reprezentativní koncert. Třetí věty Bartók mívá mírně veselé, ale zde tomu tak většinou není. Naopak některé pasáže evokují až jakýsi danse macabre, pohřební tanec, tanec smrti, abych tak řekl. Často také Bartók dělal to, že v poslední větě recykloval témata z předešlých vět. U prvního koncertu je problém, že nemá až na pár výjimek téměř jedinou lyrickou melodii.

Opravdu?

Všimněte si, že ve třetí větě je jeden super moment, kde to Bartók najednou přetne ostrým střihem do lyriky, ale jen na pár sekund, pak se to vrátí zpátky. První koncert možná nemá až natolik výrazná témata, která by člověk ocenil hned. Když jsem ho slyšel poprvé, nebyla to láska na první dobrou. Postupně, jak to ve mně zrálo víc a víc, se z něj stal asi můj nejoblíbenější Bartókův koncert.

Čím si tu změnu vysvětlujete?

Oceňuji strašně moc jeho odvahu, břitkost, kam až byl ochotný zajít, i když jsou tam extravagantní věci. První klavírní koncert je ten pravý Bartók bez nějakých kompromisů k publiku. Tady do toho šel naplno s tím, že ukáže svůj pohled na klavírní hru. Ten koncert má podle mě před sebou zářivou buducnost. V poslední době se někteří starší významní klavíristé k němu začínají vracet. Nedávno jsem slyšel nahrávku s Krystianem Zimermanem, od kterého bych Bartóka vůbec nečekal. Hraje ho skvěle.

Samozřejmě velkou překážkou zůstává těžká orchestrace. Je to jeden z nejtěžších doprovodů. Ten klavírní part je těžký, ale ne tolik jako třeba ve druhém koncertu. Jsem na to zvědav, těším se. Jsem moc rád, že máme i zkoušky navíc, protože tento koncert to potřebuje. Je to požehnání a zázrak, když se tento koncert povede zahrát. Bartókův první klavírní koncert je jedna z kompozic, které člověk zahraje dobře, anebo vůbec. Nic mezi tím neexistuje. Doufám, že to dopadne dobře.