Jeden rok bez Davida Stypky: Příměří, které je potřeba ctít a sdílet

„Kde je hoře, tam je posvěcená země. Jednou lidstvo pochopí, co to znamená. Do té chvíle neví o životě nic,“ řekl jednou prorocky Oscar Wilde. Jeho myšlenka platí individuálně, ale někdy získává zvláštní zabarvení, protože se stává kolektivně prožívanou zkušeností. 

Když se 10. ledna roku 2021 text písně Helium stal krutou realitou a přišel takový divný beztvarý rok, uvědomil jsem si mnohokrát znovu cenu Davidových písní. A jak moc pramení z na dřeň prožitého života! Žádná hra na emoce, ale opravdové příběhy psané virtuózní, často básnickou zkratkou. Kolik je v nich existenčních i existenciálních zápasů s „anděly“ i „ďábly“! Kolik nesouhlasu, skepse, lásky i naděje v sobě koncentrují! Takový originál se rodí jednou za třicet, ne-li za padesát let!

Hudební a textový odkaz Davida Stypky je překvapivě subtilní. Když jednačtyřicetiletý zpěvák a písničkář odešel, zůstalo po něm asi 50 písní. Dědictví skromné rozsahem, avšak bohaté svou hudební i literární kvalitou. Píšu překvapivě, protože s jeho tvorbou zažívám docela zvláštní zkušenost. Písně Davida Stypky jsou tak mnohotvárné a precizně formulované, že ve svém celku tvoří kaleidoskop pocitů, nálad a okřídlených myšlenek, které prostě nechtějí zevšednět. Malý příklad za všechny: „Někdy je potřeba dlouhý výlet a mít chvíli se vším příměří. Nutkavá potřeba ctít a sdílet tím víc, čím míň jich uvěří.“ Refrén, který může být brán jako brilantní aforismus a hlubokomyslná úvaha současně…

Na Davidovi byla obzvlášť cenná jedna vlastnost. Nebral si servítky. Ve své bezprostřednosti a bezelstnosti někdy člověka dokázal šokovat. Narušil hravě onu komfortní zónu a během malé chvíle poslal jakoukoli konstrukci k zemi jako domino. Jenomže nebýt těch plamenných diskuzí, neuvědomil bych si spoustu věcí. Třeba že vždy jde něco říct jednodušeji a výstižněji. Že málo upřímnosti je nebezpečné, ale příliš mnoho jí může být naprosto osudné…

Když vyšlo v září loňského roku album Dýchej, stali jsme se svědky jakéhosi zázraku, který by nebyl možný bez jeho „bratrů“ v hudební zbrani jménem Bandjeez. Začal nový „život po životě“ a mohli jsme objevit sérii krystalických songů, které měly namířeno do nadoblačných výšin, přestože je psal žijící člověk, který si uvědomil spoustu věcí. Jestli existuje nahrávka, která dokáže pohladit fyzické smysly a současně nakrmit duši, pak je to především Dýchej. Za tyto písně bychom Davidu Stypkovi a Bandjeez měli být pořád vděčni. 

Během roku se objevilo také několik dalších divů: především Stypkova sbírka básní a postřehů Kráky a také střípky jeho textů na albech Beaty Hlavenkové, Vladimíra Mišíka a některých dalších umělců ukázaly, že Davidovy myšlenky jsou univerzální a přístupné opravdu všem napříč hudebními žánry i generacemi. Současně se stala další věc, vznikly písně jako vyznání a pocta. Jedna taková se nachází například na albu Maneki Neko kapely Mirai.

Snad pro tyto události mi ten zpočátku divný smutný rok už tak bezútěšný nepřipadal. Měl jsem a mám pocit, že David Stypka je pořád tady. Vím, že jeho písně oslovují stále nové lidi a objevují je generace mladých, kteří už neměli to štěstí zažít jej živě. To ale v tuto chvíli není důležité. Podstatné je, co přetrvá. David Stypka tady po sobě opravdu zbyl, jak mi včera připomněl jeho dlouholetý kamarád a písničkář René Souček. 

David Stypka byl, zůstal a je pro nás pro všechny, kteří naslouchají. Svou vzpomínku jsem začal úvahou Oscara Wildea, který také jednou řekl: „Na světě je jen jedno horší, než když se o člověku moc mluví, a to, když se o něm nemluví vůbec.“

Tuším, že o Davidu Stypkovi se bude mluvit dlouho. Snad už nikdy nebudu mít v české hudbě tak intenzivní pocit, že někdo psal svůj vlastní testament. Že zpíval o posvátných věcech, kterých je třeba se dotýkat, abychom vůbec zůstali lidmi a aby svět zůstal světem. Díky!!!