Tomáš Vůjtek o chystané premiéře v Národním divadle moravskoslezském: Lojzek je prostě boží!

Proč se Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka v NDM uvádí až na začátku roku 2022?

Protože přišel covid. Já jsem tu hru napsal už před třemi lety, realizace se však kvůli epidemii neustále posunovala. Ale jsem moc rád, že jsem tohle vyzvání k tanci dostal, protože Lojzek je prostě boží. Ten na divadelní prkna patří.

Kdo na tu myšlenku jevištní adaptace přišel?

To byl nápad Marka Pivovara a Janusze Klimszy, kteří o tom hovořili už léta. Se mnou o tom pak mluvila tehdejší dramaturgyně NDM Sylvie Rubenová, která mě nakonec umluvila, takže se z ní stala Vůjtková, tudíž moje paní. Navíc jsme tenkrát bydleli na Slezské, jen kousek nad ulicí, kde vyrůstal Ota Filip. To dodávám jen jako doklad toho, jak dlouho ta inscenace vznikala a jak moc osobní pro mě je.

Pár pamětníků si snad ještě pamatuje televizní seriál z devadesátých let minulého století. Patříte k nim?

Ano, jsem pamětník. Ten seriál jsem ale viděl jen jednou, reprízy už se nekonaly. Byl hvězdně obsazen, dokonce v něm hráli i ostravští herci, někteří z nich hrají i v naší adaptaci. Přesto už televizi nestál za další vysílání. Škoda.

A co na ten tehdejší počin České televize říkáte?

Mě strašně baví, jak ten seriál srovnávají na filmovém fóru (čsfd.cz) s Vlakem dětství a naděje. Máme svůj kanonický obraz dějin, ve kterém jsou zlí Němci a stateční Češi. Lapáček to příliš problematizuje; hrdinů je v něm pomálu, zato blbů víc než dost, bez ohledu na národnost. Devadesátky byly fajn v tom, že se mohlo leccos, co později už bylo nemožné. Myslím pro diváky. Z diváka se stal štamgast, kterému je třeba vše servírovat tak, aby se neopařil. Lapáček je horká brambora, tak ho vyplivli. Škoda.

Tehdy bylo jedním z témat nové demokratické politické reprezentace napravení křivd, které zejména na Hlučínsku cítili lidé spjatí s poválečným odsunem německého obyvatelstva. Vy jste se k tomuto tématu na jevišti už vícekrát vyjádřil. Je váš Lapáček v NDM dalším takovým vyjádřením?

Samozřejmě, že to konvenuje s tím, co píšu a jak o divadle přemýšlím. Ota Filip napsal geniální román, ve kterém jsou tragické dějiny města pojaté se sarkasmem, jemuž fandím, a dokonce i rozumím. Ostatně jsem přesvědčen, že jinak se o dvacátém století vyprávět ani nedá. A nápad vylíčit dějiny Ostravy jako životní příběh hráčů a funkcionářů místního fotbalového klubu (který dodnes všichni berou jako symbol města) mi přijde prostě skvostný. Když si šel Ota Filip ještě jako kluk zahrát fotbal, musel si o přihrávku říkat v jidiš nebo v němčině. To byly jazyky, kterými se v tehdejší Ostravě mluvilo. Nejdříve zmizeli Židé, pak Němci. My jsme zůstali. Nevím, jestli je to výhra.

Filipovo dílo je velká románová freska, všechno z ní se vám na jeviště nevejde. Máte k dispozici přibližně něco kolem dvou hodin času na divadelní představení. Hlavní osou příběhu patrně budou tvořit klíčové situace ze života hlavního hrdiny, Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy. V knížce je však tou nosnou osou historie fotbalového klubu SK Slezská Ostrava, byť se Ota Filip historických reálií doslova nedrží. Co vy? Uvidí diváci také historii Baníku Ostrava?

My jsme se hned na začátku s Januszem shodli, že ten román dramatizovat nejde. To je na seriál, ne na divadlo. Takže vznikla variace na román, v níž samozřejmě chybí mnohé, co čtenář přečte, ale taky je v ní leccos, co by čtenář na stránkách hledal marně. Je to spíš upoutávka na Filipův román, kdyby ho nějaké nakladatelství mělo v plánu ještě vydat. A pokud jde o Baník, Filipův otec měl kavárnu, v níž se tehdejší funkcionáři scházeli. To je realita, zbytek je fikce. Ale pravda je, že jednoruký hráč, o němž se dost negativně v románě i v naší adaptaci mluví, skutečně za SK Slezská hrál. Ale pozor, Filip z toho klubu udělal F.C. Slezská, aby mohl svobodně fabulovat.

Ostrava je město docela zmítané historií, přitom tu vlastní nemá moc dlouhou. Nebýt objevu uhlí kovářem Keltičkou v roce 1763, Ostrava by, jak ji známe dnes, asi nebyla. Co vy sám vidíte pod povrchem této třísetleté historie. Cítíte také nějaké nenapravené či snad i dnes vznikající křivdy?

Filip v románě označuje Ostravu jako „prdel plnou uhlí“, což mi přijde jako velmi výstižné. Bez toho uhlí bychom zůstali jenom tou prdelí. Byla to vesnice, ze které se díky uhlí stal „klondajk“ a podnikatelský ráj. Kdo měl nohy a ruce, spěchal, aby si tu něco urval. Mnohé to stálo život, ale to město díky nim prosperovalo. Melting pot, tak se tomu říká vznešeně a světově. Němci, Židé, Poláci a my. Kdo jsme ale my? Není v nás něco z toho tavícího kotle, jak se to méně vznešeně do češtiny překládá? A pokud ano, tak ty křivdy neseme v sobě a měli bychom je umět napravit. Kéž by.

Román Oty Filipa mnozí nedočtou, protože je dost temně laděný. Jako by Ota Filip viděl tu ostravskou historii jako jednu velkou tragédii. Jak ji vidíte vy, a jak by ji podle vás mohli vnímat po odchodu z představení diváci?

Ten román má v české verzi 588 stran, takže chápu, že čtenáři esemesek s ním můžou mít trošku problém. Pro ty ale nebyl napsán. Ota Filip vypráví oduševněle a vtipně o tragických a hloupých událostech našich dějin. Ten humor vám neroztrhá bránici, ale umožní vám s hořkým úsměvem pochopit, jak malí jsme ve své velikosti. Divák se má během představení smát a cestou domů si s hrůzou uvědomit, čemu všemu se to vlastně smál. Takové divadlo s Januszem děláme.