Příště už snad v nejlepší tuzemské koncertní síni. Novoroční koncert Janáčkovy filharmonie byl symbolickou tečkou za starou érou

Tradice novoročních koncertů už něco pamatuje. Odjakživa jsou spojeny s něčím slavnostním a zážitkovým. Ve Vídni se například tradice ctí s pověstnou důsledností v rytmu krále valčíků. V Ostravě je tomu trochu jinak. Bývalé ocelové srdce republiky v minulých letech nabídlo kvalitativně i dramaturgicky různorodé koncepty, jejichž cílem bylo vesměs slavnostně naladit, potažmo příjemně pobavit. Letošní novoroční koncert přišel ovšem s něčím úplně jiným.

Považte, zvolit na oslavu začátku roku 2022 hudbu Dmitrije Šostakoviče a Richarda Strausse, to chce hodně kuráže. Jenomže Janáčova filharmonie Ostrava ví dobře, co činí. Především zvolila ideální interprety Simona Trpčeského a Andreje Kavalinského. Ještě předtím však zazněla symfonická báseň Enšpíglova šibalství Richarda Strausse, která skutečně věrně odpovídá svému názvu. Ostatně, původně ji německý skladatel nazval „Veselé kousky Tila Enšpígla po dávném šelmovském způsobu – ve formě rondeau“. Janáčkovci pod vedením dirigenta Popelky zahráli úvodní skladbu vynikajícím způsobem.

Dirigent Petr Popelka. (Foto: Ivan Korč)

Hned introdukce, v níž se poprvé ozve šibalské ústřední téma v lesním rohu, naznačila, že technické nároky této obtížné kompozice filharmonici zvládají „levou zadní“. Každý part sól, skupin i tutti byl zahrán precizně, s noblesním a hravým nadhledem. Obzvlášť působivá byla scéna na popravišti s žestěmi, bicími a vysokým klarinetem, který symbolizuje Enšpíglovy posměšky, ale vyznamenání si zaslouží také houslista Jakub Černohorský a další členové orchestru ve výrazných sólových úlohách.

Makedonský pianista Simon Trpčeski po příchodu na pódium vytáhl ze saka papírek a začal k všeobecnému překvapení číst česky svůj text. V něm sympatický umělec obšírně vylíčil své pocity a upřímný vděk, že mohl s Janáčkovou filharmonií zrealizovat nahrávku klavírních koncertů Dmitrije Šostakoviče, která získala vynikající recenze a ohlasy odborné kritiky i veřejnosti. Okamžik vzácný, hřejivě lidský a povznášející.

Z Novoročního koncertu. (Foto: Ivan Korč)

Hned poté Trpčeski usedl ke klavíru a společně s filharmoniky zahrál Koncert pro klavír a orchestr č. 2 Dmitrije Šostakoviče. Mimochodem tento koncert, jehož druhá věta je zřejmě nejkrásnější klavírní větou vůbec, věnoval skladatel s láskou svému synovi Maximovi. Trpčeski zahrál s obrovskou témbrovou i dynamickou škálou, citlivě i razantně. Během hry udržoval kontaktem s publikem, jak má ve zvyku. Energický dirigent Petr Popelka mu přitom s JFO jistil někdy trochu neklidnou půdu pod nohama, orchestr hrál soustředěně, přesně a v patřičných momentech s mohutným citovým interesem, který je pro Šostakovičovu jímavě krásnou hudbu nezbytný.

Po přestávce se u ruského génia ještě zůstalo. Koncert pro klavír s doprovodem smyčcového orchestru a trubky napsal Šostakovič v roce 1932 a sám ho později charakterizoval jako „pokus o vyplnění značné mezery v sovětském instrumentálním repertoáru“. Ruku na srdce, nazvat takovou skladbu „pokus“ je zcela nespravedlivá sebekritičnost, která je odvislá od reality. Šostakovičův koncert zahrál Simon Trpčeski s trumpetistou Andrejem Kavalinským, který part ztvárnil i na zmíněném CD.

Simon Trpčeski a Andrej Kavalinski. (Foto: Ivan Korč)

Výsledek předčil má očekávání. Trpčeski se více zkoncentroval a podal ještě brilantnější výkon, hra Andreje Kavalinského byla od prvního do posledního tónu naprosto fenomenální. Nejkrásnější byly jejich společné pasáže, které byly prozářeny citovou vazbou a přátelstvím. Oba excelentní sólisté si vysloužili masivní ovace, které vedly ještě ke dvěma přídavkům: nádhernému Scherzu z druhého klavírního tria Dmitrije Šostakoviče, ve kterém Trpčevského doplnil houslista Jakub Černohorský a violoncellista Jiří Hanousek, a Janáčkově Romanci pro housle a klavír, kterou Trpčevski zahrál s trumpetistou Kavalinským. Rozloučení jaksepatří.

Simon Trpčeski. (Foto: Ivan Korč)

Jenže definitivní tečku za koncertem učinila až Janáčkova filharmonie spolu s dirigentským dravcem Popelkou, který se tentokráte přestylizoval do role kavalíra. Právě Růžový kavalír Richarda Strausse, respektive suita ze stejnojmenné opery byla ideálním uvolněním a nonšalantním zakončením koncertu. Koncertu by se dala vytknout jen poněkud přílišná délka, program byl zejména pro hráče extrémně náročný a ve finále už filharmonie dohrála silou vůle.

Dramaturgie Novoročního koncertu Janáčkovy filharmonie byla bezpodmínečně zážitková. Odvážný výběr skladeb byl vyargumentován volbou skvělých sólistů a bezpečně přehlednou, bravurní hrou filharmoniků, kterým to pod Popelkovou taktovkou náramně svědčí. V úvodu koncertu zaznělo z úst ředitele Žemly a ostravského primátora Macury, že to byl zřejmě poslední novoroční koncert před zahájením výstavby nového koncertního sálu, který zazněl ve velkém sále Domu kultury města Ostrava. Pamatujme na tato slova i na hudbu onoho koncertu. Pokud by to byla Šostakovičova neobyčejně pravdivá hudba, která nás má přenést do lepších, zdravějších a pro umění nadějnějších zítřků, lepší tečku za starou epochou bych si stěží dokázal představit.