Někdo chce mít a někdo být, zpívá Barbara Kanyzová na svém výtečném debutu Vzpomněnky

Jméno Barbara Kanyzová se v ostravském hudebním prostoru skloňuje teprve krátce. Nejčastěji zatím v návaznosti na produkci autorského tandemu Jiří Krhut & Štěpán Kozub, kde Barbara podmalovává písně svým hlasem. Poslední dobou byly na koncertech k slyšení také ochutnávky z její vlastní tvorby: příslib docela zajímavé, citlivé poetiky, která je otevřena širokým žánrovým obzorům.

Barbara Kanyzová přitom není v hudební branži žádným nováčkem. Ostravská zpěvačka, skladatelka a buskerka bydlela a hrála nějaký čas v Berlíně a Praze. Nejdřív psala hudbu na anglické texty a vystupovala v nejrůznějších klubech. Prošla si zkušenostmi s R&B  i taneční hudbou. Zřejmě i z těchto důvodů působí její prvotina Vzpomněnky vyzrále a koncepčně jako produkt s autorským rukopisem. Hudebně i textově album Kanyzové vyznívá jako uvěřitelná kolekce svěžího akustického popu se střípky latiny, folku a romantiky.

„To byla ona, ona milovala déšť, havraní vlasy, sukně se točí též, tleská si do kotníků, dnes na mě mává z rozcestníku, vzpomíná Kanyzová na své blízké v první písni Babička. Hudebně jde o poměrně svižnou bossu. Podzim je zamlžený, přemýšlivý, nedopovězený, všechno je otázkou a nic není jednoznačné. „Někdy necítím vůbec nic,“ vyznává se bez obalu Kanyzová, která se toulá sama krajinou. Významný motiv lži jako  negativního principu se v této písni objevuje poprvé a ne naposled. Bluesové kořeny s jemnou příměsí rocku slyšíme v písni Já už jdu. „Tak mě proklínej za moje nářky, tak mě proklínej na míle daleko, tak mě proklínej za moji víru,“ vyzývá Kanyzová s přesvědčivou dikcí, s níž ohýbá tóny bluesovou intonací. Není pochyb, že ví, o čem zpívá a jak to má říct.

Sever má v kontextu celé nahrávky odlišné vyznění než v klipu, který možná svým příběhem značně posouvá vyznění textu. Napětí praská jako neviditelná energie, slyšíme ji v osudovém puzení ustlat „svojí duši na břehu nouze“ a předtuše, že „najdu sever svůj“. Pointa příběhu je přitom jednoznačná: někdo prochází životem sám, jiný v konvergencích. Mezihra písně je zajímavě ztvárněna – absence harmonie a melodie, jen disonantní zvukové plochy a doprovodné vokály, které v závěru ústí do jakési litanické dohry.

Monada je slovo, které pochází z filozofie vědce  G. W. Leibnize. Mimochodem, byl to on, kdo objevil nezávisle na Newtonovi a takřka současně s ním diferenciální a integrální počet, vymyslel počítací stroj pro řešení rovnic a další futuristické věci. Monáda je Leibnizův termín, kterým autor vyjádřil názor, že duše i tělo fungují na způsob duchovního atomu. Nerozlučná a nedělitelná část bytí. Kanyzová si tento princip spojila s vyjádřením intimních emocí: „V pokoji s tenkýma stěnama, prstem ti kreslím malůvky na záda, zamilovaná od lásky a z lásky jsem tvoje monáda.“ Píseň je hořkosladká, rozhodně se její neprofiluje jako roztoužený šlágr. Kanyzová ví, koho pouští do své soukromé zóny, kde je nejvíc zranitelná. Její zpěv má nadhled a jiskří nevtíravým důrazem, v refrénu krášlí song důvtipně vymyšlené dvojhlasy. Monochromní atmosféra dává s dobře servírovaným rytmem písni velké kouzlo.

„Když podobám se noci a vyjdou všechny hvězdy. Můžeš klidně spatřit, vše co jsi i nejsi. A na tom čistém plátně pak maluješ svou první. První bolest, která nemrzí.“ Hádanky mají hřejivou atmosféru a měkkou harmonii. Barbara Kanyzová své příběhy vypráví s klidem a bez stresu. Decentně nařasený zvuk koření citlivou dynamikou a vydává se jen tam, kde je to skutečně nutné.

Hvězda má inspiraci latinsko-americkou kulturou. Při poslechu se vybaví Zuzana Navarová, s podobnou přímočarostí totiž dokáže Kanyzová vyprávět své příběhy. Zpívá jako by dýchala, a přesto je slyšet, jak bez sebemenších problémů přechází ze středních do vysokých hlasových poloh a v každé má svou vlastní osobitost a jistotu. Její hlas maluje, hladí i ševelí. Vypadá to jednoduše, ale zazpívat takto nenuceně je velký kumšt, který svědčí o značném hlasovém rozsahu. Refrén „Hvězdo, někdo chce mít a někdo být“ je okamžitě návykový, zároveň jde o nádhernou hlubokou myšlenku.

Na chvíli je okamžik. Chvíle, která ovšem může být i důležitá, protože se v ní třeba rozhoduje o to, jestli jít nebo zůstat. Zkušenost říká, že podstatné věci vyrůstají z maličkostí. Kanyzová zpívá: „Jenom na chvíli buď tady se mnou, jenom na chvíli odlož svět stranou, neboť za chvíli, za chvíli, za chviličku jdeš.“ Opakování slov má příjemný důraz a navíc to v jejím podání moc hezky frázuje. Nedopsané písně jsou volnější balada a současně vášnivá žádost o fair play, protože „já, na rozdíl od tebe, neumím lhát.“ Barbara Kanyzová na závěr svého alba nekončí bezútěšně. Ví, že život obnáší světlé i stinné stránky, které je třeba neustále vyvažovat a nesklouznout na jednu misku vah. Světlem jsou pro někoho třeba vzpomínky. Ty její se jmenují Vzpomněnky a zpívá se v nich například: „Na cukrové obloze / dáváš sladkou tečku za větu / kreslíš mi perutě / vyletím k měsíci / vezmu tě sebou.“

Mám tě tak ráda se zpočátku tváří jako nevinná milostná balada. V úvodu slyšíme jen kytaru, cinkání činelů a sametový hlas Kanyzové. Hlavní myšlenka písně však zjednodušeného závěru odporuje: „Kdyby chyby byly jen lekce, tak svědomí bylo by lehce, a že je dosti takových lidí, kteří se pod vírou nikdy nezastydí.“

Debutové album Barbary Kanyzové je jedním z nejpříjemnějších překvapení tuzemské hudební scény. Její nahrávka je hudebně i textově přesvědčivá, má svůj styl a po pěvecké stránce svým tichým, nekřiklavým hlasem s nádherně osobitou barvou přináší velké osvěžení. Občas v jejích textech objeví nějaké méně zdařilá spojení, což přikládám absenci odstupu. Napsat za rok materiál na album je trochu velká divočina. Na některé věci není dobré spěchat, ale invenční nápady výrazně převažují.

Důležité je, že se Kanyzová obklopila lidmi, kteří její záměr podpořili a vnesli do něho osobní vklad. Jsou to především Martin Marcyn Hampel (ex Places), který nahrál bicí, perkuse a akustické kytary do všech skladeb a postaral se o hezkou grafiku. Elektrické kytary, aranžmá a výsledný zvuk má na svědomí Lukáš Lukáš pod kuratelou legendy Petra Vavříka. Je důležité obklopit se těmi správnými lidmi. A to se povedlo. Na Vzpomněnkách Kanyzové se mi líbí, že znázorňují její osobní vesmír bez přetvářky. Prostě tak, jak je a jak ho cítí a žije. Rozhodně jeden z nejlepších českých debutů posledních měsíců!

Barbara Kanyzová: Vzpomněnky. Vydáno 1. ledna 2022, Mír Production. Celkový čas 37:16.