Norbert Lichý: Neberte se příliš vážně. Protože pak budete víc myslet na sebe než na ostatní

Existuje něco, co tě teď hodně štve, nebo naopak hodně těší?

Tak v obou případech by toho bylo hodně.

Třeba?

Těší mě směřování divadla Petra Bezruče. Těší mě kolegové  a hlavně diváci, kteří k nám chodí a rádi. Co mně netěší, možná, je taková ta obecná „zábava“, která možná až tak zábavná není. Ono to bude vypadat staromilsky, ale já jsem vyrůstal na humoru Semaforu, Šimka a Grossmana, Horníčka, Lasici a Satinského, Vodňanského a Skoumala nebo na tom, co nám povolili z pana Wericha, Horníčka…. Tak mám pocit, že tenhle chytrej humor vytlačilo něco jinýho, jednoduchost spojená s hospodskou přisprostlostí. Ale pochopitelně, občas nějaká jiskřička vyskočí, to ne, že ne…

Co tě v poslední době pobavilo nebo dokonce rozesmálo?

Jestli mám říct pravdu, tak nic. Ale když budu chvíli přemýšlet, možná něco vydoluju… (přemýšlí).

To je doba! Ne, nemyslím to tak, že mlčíš, ale myslím na dobu, ve které žijeme, když už nás nic nerozesměje. Myslíš, že tu máme tu pověstnou Havlovu „blbou náladu“? Tedy ten slogan není z jeho hlavy, autorem je jeden z jeho poradců, ale prezident Havel ta slova použil a přišili mu i autorství.

Tak blbou náladu úplně nemám …

…ale já nemyslím tebe!

Vždyť já vím! (úsměv) Ne, vážně: člověk by se asi neměl moc dívat na televizi. Hlavně na politiku.

Ano, blbá politika existuje, ale tohle má být rozhovor vhodný k pobavení čtenářů. Politickým tématům bych se rád vyhnul. Rozesmál tě vůbec někdy nějaký politik?

Často! (úsměv) Musím třeba říct, že Jakešův projev na Červeném hrádku je tak absurdní v tom, jak je strašně smutnej! Smutnej tím, že ukazuje, kdo nám tenkrát vládl. Když si to dneska poslechneš, tak to by snad nenapsal ani pan Havel. Jak se Jakeš snažil mluvit spatra! To bylo to nejhorší, co ho mohlo napadnout. Musel ses smát, ale zároveň tě mrazilo.

Na tuhle dobu teď opravdu raději nemysleme. Někdy jindy si o letech před listopadem 1989 můžeme povídat, ale zítra je Silvestr 2021. 

Tak jo, mám vtip. Když se blíží ten nejveselejší den… Je trochu fousatej, ale já to zkusím. Goj příjde ke zdi nářků a vidí jak věřící bouchaj hlavami o zeď a nahlas se modlí. I osmělí se, příjde k jednomu z nich a ptá se, prosím vás, co to tady vyvádíte? A ten dotyčný dí: No, my prosíme Hospodina, aby nám odpustil. Aha, povídá goj, a vodpustí vám? A věřící odpoví: Prosím vás, to je jako mluvit do zdi!  No… asi jsem to neřek úplně přesně, ale mně se to líbí. Ještě mám podobnej, starší, hrozně dětskej: Kohn spravuje vypínač. Ze stropu dva drátky, pod ním štafle. Vstoupí Sára a Kohn povídá: Sára, podrž mi ty dva drátky… otočí vypínačem. Nic? Nic. Odpoví Sára. No tak dobrý, můžeš jít. A jéje, to je blbý, tak to tam nedávej. Ale teď mně napadá… ano, zasmál jsem se, když opakovali Lízin let do nebe. Hráli tam Rudolf Hrušínský a Josef Kemr. Tak nějak rok 1937. Byli děsně mladí, tak patnáct, a ne úplně jim to šlo. A pak si člověk uvědomí, co to pak byli za velikáni. A z toho vyplývají dvě poučky: Chvála národu, který si dovede dělat legraci sám ze sebe, a Nesuď brzy. Začínali jsme každý, a já byl kupříkladu příšernej.

Když jsme u starých filmů… Čemu se směješ víc?  Tomu ději, nebo tomu, jak to hráli?

Platí oboje. Ale dneska už ty scénáře, zdá se mi, nejsou tak vtipné, jak bývaly. Už se není často vůbec čemu smát. Takže se dívám spíše na ty výkony. Kdysi to bývalo fifty-fifty! Podívej se: před pěti lety jsme si říkali u jednoho televizního seriálu, jaká je to kravina. A dneska si řekneme, že zase nebyl tak špatný proti tomu, co se dělá teď. Ale tak to je, co pamatuju. A čím větší herec, tím míň dával najevo: Podívej, jak to umím!

Ty hraješ rád v komediích.

V dobrých ano. Ale ještě raději mám tragikomedie. Jenže těch se zase tak moc nehraje.

U vás i Bezručů docela dost. Třeba Transky, body, vteřiny. Z pohledu hlavní postavy Zdeny Koubkové posléze Zdenka Koubka to je tragikomedie.

To máš pravdu.

Teď dáváte Špinarku. Život Věry Špinarové je svým způsobem také tragikomický.

Ano, to je. Ale řeknu ti něco, co mě pobavilo, co se povídá, i když nevím, jestli je to úplně pravda. Autor filmové hudby Ennio Morricone slyšel Věru Špinarovou zpívat jeho slavnou píseň z filmu Tenkrát na Západě Jednoho dne se vrátíš a nadchnul se. Moc se mu to líbilo a chtěl ji vzít na koncerty s hudbou z jeho filmů. A Věra se ho zeptala: „To tam budu zpívat jenom tu jednu věc? Tak na to se můžu vykašlat!“ Někdo by za takovou nabídku dal dušu!

Věrka jak vystřižená! A vaše bezručácká Špinarka baví publikum velice.

Divadlo je fajn prostředí na to, aby se tam lidi furt něčemu smáli. My herci se bavíme tím, co je mimo původní zadání.  Těžko se to vysvětluje. To jsou maličkosti a jedná se spíše o situační humor, přijde to znenadání, někdy až překvapivě, a člověk se musí hodně soustředit, aby se neodboural. Bohužel je to často tak situační, že je to nepřenosné a vyprávění to většinou zkazí. Takže interní humor, vzniknuvší nečekaně, miluju.

Jako herec znáš dokonale herecké řemeslo a víš, že často se jedná o přesně načasovaný postup dovedený až k pointě, po které publikum vybuchne smíchy. Stalo se ti někdy, že se publikum takhle projevilo úplně nečekaně?

No jistě!

A co s tím pak uděláte?

Nic! To je přece v pořádku! Něco je třeba dělat ve chvíli, kdy se nesmějí tomu, čemu se obvykle smějí jindy, vícekrát. To naopak znamená, že jsi to blbě udělal něco tam něco chybělo. Když se ale lidi zasmějí tam, kde to nečekáš, tak tě to může jen potěšit. Prostě objevili srandu i tam, kde ji ty nevidíš. Roli ale hrají i jiné věci. Třeba v Praze se lidi smějí často úplně jinde než ostravští diváci.

Rozesmát pražské publikum bývá občas složité.

Ano, proto si Werich s Horníčkem jezdili dělat premiéry raději na Moravu. Ale o něčem jiném: Já mám obecně rád ty situace, kdy něco je jinak. Co si budeme povídat. Když hraješ nějakou inscenaci podvacáté, potřicáté, začnou se prosazovat takové ty automatismy. A začínáš hrát ten kus jako by to byla konzerva. Jako x-tá repríza filmu.  Nic netvoříš, opakuješ. A přestože v nejlepším úmyslu a profesionálně, tak tě to přestává bavit. Ale když někdo něco vymyslí, má jinou intonaci nebo jiný gesto, začíná to být zajímavé.

Nevyvede tě to z konceptu?

Mě ne. A já to také občas rád zkouším. Co nemusím, to jsou takoví ti smíšci, kteří se odbourávají a už to nedokážou zarazit a smějou se hezkou chvilku, ale věřím, že to tak může bejt. Samozřejmě, odbourá se každý, nejsme roboti, a co si budeme namlouvat, lidem to nevadí, naopak.  Něco jiného je, když je situace nazkoušená, aby vypadala jako odbourání, a je to kalkul s divákem. To je devalvace řemesla, bohužel ne výjimečná.

Juraj Kukura říká, že ho baví fáze zkoušení do premiéry. Pak už ne. Pak chodí do práce odevzdat hotový výrobek. Tak on samozřejmě pracuje s ideou, že premiéra je zveřejněním dokonalé stavby celé inscenace, kdy na generálce už je vše zafixováno v té nejideálnější podobě.

Omlouvám se takovému herci, jako je pan Juraj Kukura, ale myslím si, že tady jde o nepochopení z jeho strany. Jeden z režisérských bardů, které jsem měl tu čest během života potkat, říkal na poslední generálce: Teď už je to vaše. A teď si s tím dělejte, co chcete. Dotáhněte to ještě dál, než jsme stihli za těch šest týdnů. Premiérou práce nekončí. Aspoň pro mě ne. Hledejte, dotahujte. V rámci daného konceptu, samozřejmě. Když mě něco napadne třeba v noci, protože mně ještě ty hry běží v noci v hlavě zejména v době zkoušení, ale i potom po premiéře, a zdá se mi to dobrý, tak to tam fláknu!

A tady se zase musím zeptat na ten smích. Donutila někdy postava hraná Norbertem Lichým Norberta Lichého ke smíchu? Nemluvím o odbourání! Mluvím o tom, že se ti to, co ta postava prováděla, zdálo tak humorné, že ses musel v duchu usmát, anebo jinak a trochu tvrději – že jsi se musel vysmát sám sobě, když se zjistilo podle reakce diváků, že to, co jsi tam, jak říkáš, fláknul, moc nefunguje? Případně zaskočil jsi režiséra tím, co jsi provedl o repríze, a teď myslím pozitivně?

Asi jo. Ale stalo se to spíše u vážných věcí, třeba jako je Spalovač mrtvol. Tam mám věty: „Ten náš leopard už tam není. Je tam jiný leopard.“ A já jsem zaskočil sám sebe, když jsem řekl: „Je tam líný leopard.“ Musel jsem se hodně držet. Bývají to úplně fatální brepty. U komedií těchhle příležitostí moc není. Tam jde, jak správně říkáš, o vystavěné gagy. Možná že pan Kukura měl na mysli zrovna tohle. Ale asi ne. Znám inscenace, které se během repríz proměnily hodně. Většinou k lepšímu. Ale to už u toho režisér zpravidla není.

Toužíš po jeho pochvale?

Kdo říká, že ne, kecá. Pochvala, ne blbá lichotka, ale upřímná pochvala každého potěší. Spíš se bojím režisérů, kteří by hereckou tvorbu po premiéře zakazovali.

Třeba se bojí herců utržených z řetězu, kteří už jen vyrábějí srandu.

O téhle úrovni já se ale nebavím. Radši. A co se týče breptů, které se tu a tam povedou, Miroslav Horníček říkal, že důležité je, aby divák nic nepoznal. Aby si myslel, buď že ON špatně slyšel, nebo že to tam patří.

Hráváš docela často ve filmech, nejen v televizních. Co film? Kdy ses v kině hodně bavil?

Na všech dílech Vinnetoua. Když mluvili apačsky. To je hrozná hlína. Ale i na jiných. Vzpomínáš na ostravské kino Svoboda?

V Přívoze na rohu Nádražní a Hornopolní, u parku Boženy Němcové? Samozřejmě! Krásné prvorepublikové kino. Dnes je tam asijský obchod se vším možným. Bohužel.

Tak tam jsem viděl Gappu.

Myslíš ten japonský sci-fi horror? Co přišel ještě před Godzillou? To je přece přímo kultovka žánru.

Představ si, že v tom filmu je všechno uděláno z papíru. Když se na to dneska podíváš, to je taková čurina! Ano, a pak je tam i ten japonský humor. Trochu jiný než ten náš. Už ani nevím, ve kterém roce jsem to viděl, to mi bylo snad osm? Tak nějak jsem viděl i Kamenný kvítek. Slavná ruská pohádka. Dneska taky zábavný.

Hrál jsi někdy divadlo pro jinojazyčné publikum?

Hráli jsme Audienci s titulky v Katovicích v Polsku. Audience je moc těžký text. Protože se tam stejné věty, ba i souvětí, cyklicky a v obměnách neustále vracejí. Takže bez taháku to jaksi moc nejde. Nebudeme si nic předstírat. Nemáme v tom nápovědu. A ten druhej ti tam moc nepomůže. A když nám řekli, že budou titulky, že jsou podle originálu dopředu napsané, tak my jsme celej den jak trotli dokola a dokola opakovali text a bylo z toho nejpřesnější představení vůbec. Ale tam se diváci smáli. Zrovna tam, kde se smát měli. To asi ty titulky… Divadlo je bezva!!!

Takže máš také rád, když z hlediště zní smích.

No jistě. A pracuju na tom. Ale tak, aby divák nic netušil. Aby ta rána, po které se musí smát, přišla úplně nečekaně. To je ta genialita všech Burianů a jim podobných: není vidět, že teď něco přijde.

Měli bychom končit. Povídat by bylo o čem a ještě hodně dlouho, necháme to ale na jindy. Mám jednu prosbu na závěr: Co bys popřál lidem do roku 2022 nebo vůbec do budoucna?

Aby se nebrali příliš vážně. Protože když se budou brát vážně, budou se zabývat převážně jen sami sebou. A jako malinké poselství monolog Kateřiny z Vančurova Rozmarného léta, kdy se dívá v závěru knížky za odjíždějícím kouzelníkem Arnoštkem: „Ach, ach, ach. Jak je krásné kouzliti ohně, a po šírém světě si pohrávati malými oblými věcmi.  Jak je krásné počítati dny do tří, a míjeti město po městě. Jak je krásné strojiti dějství od počátku do konce a opakovati je znovu a znovu před lidmi, z nichž nikdo mimo nás neví, co se stane. Lampy! Kouzelný klobouk! A strmý provaz! Vizte mě, divákové, jak oděna jsouc trikotem flanderským podpírám Arnoštka, neboť je to slaboučký kouzelník. Jak je to krásné. Jak je krásné býti kadeřavým.“