Hasnoucí sníh, kříž v jablku a kempování se vzpomínkami aneb Vánoční chvilka nové poezie

Editor nepravidelné básnické rubriky vyzval poety i k případným komentářům zaslaných textů. Opavsko-brněnská básnířka Nela Bártová (1998) k básni připsala: „Jedu do rodné Opavy a v hlavě mi zní Na Vánoce k našim od Helči Vondráčkové. Těším se, ale zároveň mám strach, že pošlu všechny do řitě.“

NELA BÁRTOVÁ 

* * *

bojím se najíst
jako v cizím domě
jen proto
že lenny kravitz
dělá reklamu na parfém
a lias saoudi
na káry
takhle
jsem si to nepředstavovala
jako vždy
nesmím zapomenout
si odpočinout
ale stejně
těkám
a hledám kudy
utéct
když není jáma dole
musí být střecha hore

*

Další Ostravák zakotvený v Brně se jmenuje Filip Klega (1992) a nedávno v Ostravě uváděl debuty Dominika Bárta a Františka Hrušky, které ovšem vyšly v brněnském nakladatelství Větrné mlýny. Ke svému příspěvku napsal: „Rok stará báseň. Něco z pohledu ježíškova otroka. Ten pohled z druhé strany mě vždycky fascinoval, ať už v knihkupectví, nebo na poště. Vánoce bych vlastně měl mít rád, svým způsobem je i rád mám, jen mě štve, co z nich dnešní člověk udělal. Asi jako všechny, kterým to není ukradené a trochu se pozastaví nad tím, co to teda slavíme.“

FILIP KLEGA
BEZPEČNOSTNÍ KONTROLA

Dneska přijde bezpečnostní kontrola
Naštěstí to víme
takže
se zásilkami nebudeme házet jako obvykle
Budem nosit helmy
a v rámci zásad bezpečnosti práce
odstraníme bordel kolem hasičáků
Dodržujem pravidla
Zvlášť teď
o adventu
Ony Vánoce jsou totiž
taky taková kontrola
Děláme že nám na ostatních záleží
kupujem si dárky
a přejeme si jen to nejlepší
Ale když začne hořet
jsme v prdeli

*

Tereza Doležalová (1997) je stejný „případ“. Ostrava – Brno – Ostrava – Brno – Ostrava – Brno. A píše: „Nemám žádnou vyloženě vánoční báseň. Posílám tuhle. Je v ní obsažena cykličnost věcí, která je pro mě i ve Vánocích a adventu především. Tak to je to pojítko.“

TEREZA DOLEŽALOVÁ

* **

věděly jsme že začínáme konec a
hodlaly jsme z něj vydolovat všecko
nebyl v tom spěch
ale jisté a pevné vědomí
pak později
pak později jsem uviděla oheň a tančící paže
a pak později jsi přišla znovu
rozprostřelas mě do mohutných balvanů
jako bych nikdy neměla tvar písek mezi prsty
samozřejmě jsem se nemohla
prozkoumala jsi mě přes zkropená místa
ale jen tak abys mě –
v zákrutách
kdesi v prostoru mého tehdejšího těla
skoro nahá přede všemi
ale svět byl jen směšnou nesmyslnou báchorkou
svlékalas mě z posledního a
já jsem se nemohla dočkat
až se svět rozpukne a zhroutí
protože už nebude potřeba 

nevadilo nám to prodlužovat
hladina stoupala až by přetekla
– kdyby měla kam
neměla jsem už osobní vědomí
byl to sice zánik, ale s oslavou
byl to malý okruh času
který měl skončit sotva začal
a tak pořád dokola
jednu část z každé si to vezme
a ponechá

*

Janusz Klimsza (1961). Básník a režisér z Těšínska dávno niterně spojený s ostravským divadlem. Zaslaný text uvedl lakonicky: „Posílám tohle, důvod je zřejmý, týká se to předvánočního času.“ Ale neposlal jen nějaké „tohle“, protože jde o text, který konkuruje jeho nejlepším básním typu Matka uhlí.  

JANUSZ KLIMSZA
SBĚRNA ŠATSTVA

Den před Vánoci
prosinec 67
stojím se stvrzenkou v ruce v chemickém vzduchu
čistírny u restaurace Kosmos
dům je zajat kaprem
obludně dýchá jako monstrum z vesmíru
ve sklepě se odehrává matriarchát mandlu
napínání záclon velebná jak senoseče
v sušárně děcka z vedlejších vchodů zkoušejí divadlo
fragmentární princezna chodí po dvorku v šatech ze záclony
v čtverci mezi věžáky rozkvetly ledové Lúrdy
všichni bruslí
já ne
mě neberou mezi sebe
jsem tlustý a jsem Polák
Z Vánoc v Havířově sběrnu šatstva mám nejraději
stojím mezi stohy prázdných ramínek
fronta k pultu je naštěstí dlouhá
hledím omámen
na čestné uznání kolektivu družstva Perex
oktávka projíždí kolem ubytovny Korčagin
někteří pionýři pouští draky
jiní je pak sledují obzvláště ti vsedě
něčí prsty mě postrkují kupředu
já však ještě přebývám uvnitř obrazu
pod mořem dětství z batyskafu štěstí se dostávám pomalu
útržky hovorů nakreslených lidí
šimrají na lulině jak sněhové vločky
budím se z hypnózy
teď teprve v sběrně šatstva stojím
rozhlasové sáňky za plátěným závěsem zvoní
nikdy potom
nezvládli toto zapomnění
magritte nebo duchamp
max ernst ani klee
ani altamira
ne – jen deskriptívní cesta auta
vyznání víry v tao komunismu
v monstrózní plíci proletkultu
mrazivý nádech šachet po únoru
před bahamou twistu šedesátých let

*

Vlastně je to trochu překvapivé, že majitel ostravského nakladatelství Protimluv Jiří Macháček (1970) zatím Klimszovi nevydal sbírku. Zároveň se není čemu divit, Janusz si o knížku nikdy neřekne, zatímco jiní básníci s tím nemají problém. „Text si spojuji se zastávkou Most Miloše Sýkory. Vídám tam často opilé bezdomovce,“ komentuje svoji báseň Macháček. „Jak sedí na lavičce mezi lidmi čekajícími na další spoj a v blízké večerce u Vietnamce kupují levný alkohol. Ta zastávka je vlastně jedna z nejošklivějších v Ostravě, bezdomovci tam močí v rozích bývalého obchodního domu ASO, někdy se válejí na zemi. Jakási periferie hned v centru města, přestupová zastávka na Hranečník.“

JIŘÍ MACHÁČEK 

* * *

Z jakého jazyka pochází slovo vágus
ptal se mě onehdá syn
máme jich tady hodně, říkám
když mě náhle napadá název
ještě nenapsané básně
Ježíšek byl vágus
nejchudší a největší z nás
chodí jich ulicemi plno
jsou nemocní a hladoví
zpívají za bílého dne i v noci
když většina pohoršeně mlčí
čekáme na jejich požehnání

*

Martin Šenkypl (1984) svůj text uvedl: „Dvojverší postaveno s pečlivostí japonské pagody, uvnitř stavby nalezneme lakonické shrnutí stavu věcí.“

MARTIN ŠENKYPL

* * *

Šicí stroj času
prošil mou krásu.

*

Básník Radovan Jursa (1970) napsal následující text přímo v reakci na výzvu deníku Ostravan.cz. To je skvělý přístup, do příležitostných básní „na přání“ se básníkům obvykle nechce. A takto poeta své nové verše komentuje: „Asi před čtrnácti dny jsem procházel kolem porodnice, zdánlivě krotké straky seděly na větvích poblíž otevřených oken a soustředěně naslouchaly dětskému pláči. Včera jsem byl požádán o vánoční báseň, nakonec stačilo, abych si připomenul ty straky. Zrození je jediný způsob, jak získat svůj tvar. Uvařit vejce nestačí. Zavřít okna je k ničemu, musíme jít ven, pozorně naslouchat.“

RADOVAN JURSA
OTEVŘENÁ OKNA

Krmítka strachu
lákají v korunách
pojď a zobni si
vypadni z hnízda
je na čase vyčinit persián
vyrabujeme porodnici
parádní pocit
dupnout si na kňourající lebku
hlavičky budou pukat
jak zelený okraj žloutku
já budu házet
ty budeš poskakovat
támhle ten beton
tady přistaneme
na tomhle plácku
ztratíme svůj tvar

*

Ani Petr Čichoň (1969) nemá potřebu se vánočním svátkům nějak klanět.

PETR ČICHOŇ

* * *

Vánoce odcházejí, absolutní motiv,
zatížen příběhem, ztrácíš spojení,
hřbitovní ploutev.

*

O podobných pocitech píše i o generaci mladší František Hruška (1998).  

FRANTIŠEK HRUŠKA

* * *

Ledový vítr krade
rohlíky
z rukou
a cestu lemují
opuštěné povánoční stromy
– někde jinde je krásně
Ale ještě
před smrtí máme ty ruce 

*

Teď je možná čas na vánoční pivo. Anglické. Fotka pod tímto textem dokazuje, že není o moc dražší než v České republice, libra se nyní rovná třiceti korunám. Stálý spolupracovník deníku Ostravan.cz Ivan Motýl (1967) vyrazil se ženou Elli krátce před Vánocemi za dcerou do Velké Británie (dvojměstí Gosport a Portsmouth) na jižní pobřeží ostrova. A tam jsou výčepy na každém druhém rohu, a to i s vánočním pivem. Jenže pivo přináší chmury. 

Nabídka vánočních piv v Anglii. (Foto: Ivan Mottýl)

IVAN MOTÝL
THE JUNCTION TAVERN
(1 Leesland Rd, Gosport, PO12 3ND)

železnice nepřežila, hospoda pořád tlačí páru
památkový objekt číslo 1234892 `
po zrušené trati z devatenáctého století
teče vánoční pivo Rosey Nosey
všechno je šílené
Dorota by možná řekla o milovnících Vánoc
totéž co o narkomanech:
Zemřeli na svoji tvorbu světa
na svoje vidění světa
na svůj způsob života

*

Kristýna Svidroňová (1992) báseň uvádí takto: „Někam se ukrýt a založit oheň. Přivést na svět světlo a teplo. Pokusit se o rekapitulaci, kempovat se vzpomínkami. Myslím, že je příhodný čas.“

Kristýna Svidroňová

* * *

Kempování se vzpomínkami
stavím si zas fotostan
instaluji slovy
chce to dostatek světla
stíny pak vyniknou
takže táborák?
dřevo spousta dřeva sirky a noviny
a fotím fotím ostošest
něco je rozmazané
už si pamatuji jen barvy a obrysy
Jsem doma a do tmy září bílá krychle
v které se sotva současnost vyspí ve spacáku
kolem fouká minulost zvířata dávných dob
a dovnitř prší pitomec kdysi
za kterým objektiv coby měsíc
míří za obzor pokaždé
když začnou bolet ruce
nejde to udržet tolik let

*

Radek Touš (1994) právě vydal sbírku skoro s vánočním názvem Štičí kost. K následujícímu textu uvádí: „K básni toho asi moc konkrétního neřeknu, zrovna o tom neumím mluvit. Ale u rodičů se v tomhle období často bahní ovce, takže jehňata, zadýchaná maštal, svetry…, to k Vánocům patří.“

RADEK TOUŠ 

* * *

k ovcím si vzal
tátovo svetr
matka se ztratila v kuchyni
a psi přišli o rozum
na chvíli
nevěřili
vlastním očím

*

Petr Hruška (1964) se ozval těsně před uzávěrkou: „Právě jsme se vrátili z hor, zasněžených, netečných, tichých, lehoulince rumových… A v příloze je báseň, dosud nepublikovaná.“

PETR HRUŠKA
HASNOUCÍ SNÍH

Teď si vzpomínám!
Hasnoucí sníh.
Tam jsem měl namířeno!
Někdo stál na rohu a vyhazoval večerní láhve,
jednu za druhou,
rytmicky,
v nezáměrné hudbě.
Těšil jsem se,
jak budu mít na sněhu
prázdné ruce.
Bylo to na dosah!
Mezitím jsem přijal hovor,
zapsal si čísla.
Potěžkal nabídku.
Změnil adresu,
přisunul postel.
Pořídil nezbytné.
Uvažoval o víře.
Zamítnul členství.
Odsunul postel.
Souhlasil.
Začal dojíždět.
Poopravil přesvědčení,
přijal jinou nabídku,
zrušil předchozí.
A nabyl dojmu,
že nevím,
kam jsem měl namířeno.

*

David Bátor (1974) poslal básně z deníku: „Ze svého 24. básnického deníku. Texty se dotýkají toho, co se právě teď děje na této planetě. Já osobně tento stav nazývám duchovní transformací a očistou lidstva. A vánoční čas tento příliv světla, lásky, laskavosti a soucitu v nás jen umocňuje.“

DAVID BÁTOR 

* * *

Pila z Branského kopce křičí:
Je to tady všechno méé, méé, méé!
Ten odporný řev vraždí nejen stromy,
ale také něco čistého – hluboko v nás.

(20. 12. 2021 v Brance u Opavy)

*

Dominik Bárt (1998) toho času řídí edici prvotin Mlat v brněnském nakladatelství Větrné mlýny. „Básně o Vánocích či z Vánoc nemám, nicméně vytvořil jsem z ´jedné věty´ 2019 a 2020,“ napsal.

DOMINIK BÁRT
Z JEDNÉ VĚTY 2019

16. 12. Minuli jsme se o jeden sonet.
18. 12. Nejhojnější výskyt ticha — v básních a mezi lidmi.
20. 12. Nepřešlo to, Petře.
24. 12. Les, pět ráno, hraje Salome, a tys právě odešla.
25. 12. Táta: „Kdo pije birell, neváží si peněz.“
27. 12. Rozohnil jsem se při náhodném čtení starého Hostu v kavárně, všichni čtyři básníci
v Hostinci obsedantně obcovali se slovem Bůh.

DOMINIK BÁRT
Z JEDNÉ VĚTY 2020

14. 12. S ostravskými básníky promýšlíme u Ježka koncept spojení autorského čtení se střelbou: tišší intelektuálové luky, progresivnější kuše, začínající autoři vzduchovka, extroverti revolvery, Ivan Motýl kulomet, Radek Štěpánek světlice a Magor by tiše, sedě v pozadí, házel pod stoly granáty — aneb dnes to konečně přešlo, Petře.

23. 12. Vánoce na krku — zase v Lese, akorát to už není Les, nehraje Salome, sedíme zde načerno, s Františkem Hruškou a Filipem Klegou, a slzy letos nebudí smutek, Ostrava, svět nebo nostalgie, ale přátelská láska, odpovědnost a dojetí z jedné Filipovy věty.

*

Ostravsko-bohumínský autor Petr Ligocký (1994) myslí na kapry. Tečka.  

PETR LIGOCKÝ 

* * *

Nervózně sebou škube
na tom důmyslně zahnutém háčku života
než ho z čista jasna spolkne
tučný kapr tmy

*

Opavský básník Ondřej Hložek (1986) nás zve na venkov: „Bartoňov je jinotajný výraz pro obec Staré Těchanovice v jihozápadní části Opavska, kde část mé rodiny žila od dosídlení pohraničí do roku 2005. Prababička a praděd pracovali v místním kravíně, prababi svou celoživotní činnost odskákala silným revmatem v rukou. Nyní je statek prodán, pole jsou pronajata, hrobky pečlivě vysmejčeny. Historie letošního roku za sebou tiše dovřela dveře, se všemi ztrátami.“

ONDŘEJ HLOŽEK
VÁNOCE V BARTOŇOVĚ

Rozbředlou cestou po poli
šinou se těžké nohy
mé babičky
Vede ji vidina dobrého konce
fialové ruce od ledové vody v kolchoze
překáží
Štědrý den září plamenem
pozůstalé do stájí naženem
necháme je být
Hledej kříž v jablku omámeném
vlasatice jen pro bohaté
nese svůj svit

*

Rodák z Hradce nad Moravicí Vít Slíva (1951) ke svému příspěvku pro kulturní deník Ostrava.cz napsal: „Tuto báseň nazvala jedna kritická veličina ´trapným nedorozuměním´. Já ji mám ale rád, i proto, že jsem ji slyšel o adventu 2019 v českobudějovické katedrále svatého Mikuláše zhudebněnou jako součást kantáty Světlo a sníh od mladého českého skladatele Lukáše Sommera.“ A jen tak pro zajímavost básník připojuje  fotku právě z provedení kantáty Světlo a sníh. Slívův text vyšel ve sbírce Souvrať v roce 2007.

VÍT SLÍVA
NA VÁNOCE

Vánoce, královské Vánoce!
Z věčnosti vanouce,
nesete světlo a sníh
do hodin oslepených
ve vrabčím srdéčku světa.
Ve vločkách Ježíšek létá.

Snímek zaslaný Vítem Slívou spolu s jeho básní. Foto Petr Zikmund