Vánoční koncert Janáčkovy filharmonie: Ke dvěma sborům se v závěru přidalo i nadšené publikum

Je zvláštní, že ani znalec francouzské hudební kultury Vladimír Štěpánek se v cenné knize Francouzská moderní hudba Honeggerově Vánoční kantátě nijak zvlášť nevěnuje. To už je úděl některých skladatelů a skladeb, malé věci jsou opomíjeny pro větší. Přitom často v drobnostech a maličkostech je nejvíc krásy. Hudba francouzského klasika 20. století je živá především v jeho skvělých oratoriích Král David, Výkřiky světa, Tanec smrti a Jany z Arku na hranici, ale i v pěti mistrovských symfoniích.

Jenomže Honegger byl skutečný hudební génius, který psal hudbu poslouchatelnou a srozumitelnou, aniž by sklouznul ke konzumu. Líbí se mi jeho výrok „lid kašle na techniku a mudrování… snažil jsem se být přístupný člověku z ulice a zároveň zajímavý pro hudební znalce.“

Sbor Canticum Ostrava. (Foto: Martin Straka)

Tohle osobní krédo se Honeggerovi povedlo naplnit i v jeho Vánoční kantátě, kterou rozezněla Janáčkova filharmonie společně s Koncertním sborem Permoník a sborem Canticum Ostrava pod vedením sbormistrů Martiny Juríkové a Jurije Galatenka. Její hudba z počátku působila na posluchače až napínavě a zlověstně. Tvrdošíjný melodický motiv se rozezněl nejprve v nástrojích orchestru, posléze se připojily sborové hlasy a hudba pak rostla a gradovala úchvatným způsobem.

Koncertní sbor Permoník. (Foto: Martin Straka)

Později úvodní zneklidňující harmonii vystřídala sladce znějící hudba, jejíž téma se několikrát zopakovalo v smyčcích i dechových nástrojích. Pokaždé s výbornou intonací v lahodné zvukové barvě, která se poutavě propojovala se sborovými hlasy. V závěru této něžné, místy doslova andělsky působící hudby jsem dokonce zaslechnul motiv Gruberovy vánoční písně Tichá noc. Náhoda, nebo citace? Kdo ví, jisté je, že Vánoční kantáta vyzněla spojenými silami všech těles opravdu magicky a velkolepě. Sólový part v ní ztvárnil vynikajícím způsobem barytonista Roman Hoza. O něm si budeme ještě vyprávět v následující skladbě.

Dirigent Chuhei Iwasaki a barytonista Roman Hoza (Foto: Martin Straka)

Rádo se tvrdívá, že Vánoce jsou svátky klidu a míru, proto by bylo dobré připomenout, že ten klid a mír jsou věci, za které se musí často tvrdě a houževnatě bojovat. Takový Jakub Jan Ryba ho ve svém životě moc neměl. Zato ponižování, výsměchu, ústrků a křivd si „užil“ ažaž. Stačí si přečíst jeho vlastní životopis nebo vynikající monografii Ivany Hoyerové, které připomínají jeho pohnuté osudy bez romantického patosu, pravdivě a kriticky. Každopádně je neuvěřitelné, kolik skutečné radosti a harmonie se v hudbě českého skladatele prostírá. Osobně se domnívám, že právě pro své bezelstné nadšení a všeobecnou přístupnost má Česká mše vánoční zajištěnou trvalou slávu a oblibu i u generací, jež přijdou po nás.

Název nejpopulárnější Rybovy skladby není samozřejmě z jeho hlavy. Sám jí přisoudil obšírný latinský titul, který v překladu zní Slavnostní mše věnovaná oslavě narození Pána Ježíše Krista, v jazyce českém do hudby uvedená Jakubem Janem Rybou, učitelem a ředitelem rožmitálského kůru roku 1796 v 31 letech jeho věku. Všimněme si několika věcí: důrazu na češtinu a povolání. Ryba se netituloval jako skladatel, nýbrž jako učitel! A svou mši napsal v poměrně mladém věku s pevnou vírou, že tak činí k oslavě narození Ježíše Krista. Pravé poselství Vánoc dokázal skladatel převést do originální kombinace česko-latinské vánoční mše, jesličkových her a lidové veselice. Však se taky člověku chce během některých rytmicky strhujících částí tančit. S takovým řízem a švihem Ryba líčí toužebnou imaginární cestu českých pastýřů za hvězdou do Betléma.

Václav Vallon a Roman Hoza. (Foto: Martin Straka)

Skladatel se během komponování své skladby musel i dobře bavit. Některé dialogy mistra a mladého pastýře jsou opravdu humorné a díky hereckému podání barytonisty Romana Hozy a tenoristy Václava Vallona vyzněly s opravdovou svěžestí a hravým nadhledem. Pánové ovšem nešetřili jen osobním hereckým vkladem, ale také vynikajícími výkony. Nejvíc se mi osobně líbil po všech stránkách vytříbený pěvecký projev Hozy.

Vroucně a příkladně ztvárnily své party také obě sólistky Anita Jirovská a Hana Dobešová. Nejpěknější byly jejich společné dvojzpěvy. Samotnému Rybovi záleželo na srozumitelnosti textu a jeho přirozené deklamaci, proto se také snažil intonaci mluveného slova hudbou co nejvíc napodobit. Myslím, že se jeho záměru všichni interpreti snažili co nejvíc přiblížit a že se jim to skutečně dařilo.

Anita Jirovská a Hana Dobešová (Foto: Martin Straka)

Nesmíme zapomínat ani na důležitou úlohu sboru, která náležela propojeným sborovým tělesům. Bylo to provedení opravdu krásné, zpívané s upřímnou radostí a neskrývaným potěšením. Výčet úspěchů by nebyl kompletní bez Janáčkovy filharmonie, která má „Rybovku“ dokonale v malíčku. Přesto její hra nepůsobila stereotypně, ale díky vitálnímu dirigentu Iwasakimu vyzněla živelně a bezprostředně.

Publikum vánočního koncertu během zpěvu koled. (Foto: Martin Straka)

Celý Rybův text České mše vánoční je plný oslavných a vřelých vyznání. Díla, která vyrůstají ze srdce, zkrátka nestárnou. Podobně mladistvý náboj v sobě mají i vánoční koledy, jež se rozezněly v podání bravurní Janáčkovy filharmonie jako přídavek koncertu. Ty si vestoje, s chutí a společně zazpíval celý zaplněný sál Domu kultury města Ostravy. Ovace byly vyloženě bouřlivé, tolik spokojenosti jsem na koncertě dlouho nezažil! Byl to krásný, upřímný okamžik, který ukázal, že tradice je živá i ve své nejčistší, původní podobě.