Cenzura zasáhla. Socha, která dráždila prudérní veřejnost v Opavě, byla zahalena

„Už královna Viktorie dala Davidovi zahalit genitálie,“ přemítá před Hurdovou sochou ředitelka městské příspěvkovky Marcela Mrózková Heříková v narážce na slavnou historku, když anglická královna Viktorie nechala v roce 1857 zakrýt Davidovo přirození na replice sochy Michelangelova díla. „Asi pořád žijeme v devatenáctém století,“ podotkne dramaturg OKO Dominik Beneš. Je 9 hodin a 10 minut. Beneš rozbaluje plachtu, kterou musela organizace koupit za tisíc korun. Právě začíná zahalování Ega.

Ego je název želené plastiky sochaře a kováře Libora Hurdy z Onšovic na Pelhřimovsku. Dílo bylo letos v létě součástí již tradiční českobudějovické výstavy Umění ve městě, což jsou sochařské intervence do veřejného prostoru. „Byl to již čtrnáctý ročník této akce, Hurdova socha Ego nikoho nepohoršovala natolik, aby musela být přemístěna nebo dokonce zahalena. Po celou dobu zůstala součástí výstavy,“ říká do telefonu kurátor projektu Michal Trpák, když ho kulturní deník Ostravan.cz informuje, že právě tohle dílo vyvolalo v Opavě již druhou vlnu nevole.

Českobudějovická výstava Umění ve městě se na začátku adventu přestěhovala do slezské Opavy s novým názvem Sochařské CITY. A Hurdova plastika našla nejprve místo před obchodním centrem Breda&Weinstein. „Líbilo se nám to symbolické spojení lidského ega a chrámu konzumu,“ vysvětluje ředitelka OKO.

Socha před obchodním centrem byla jen pár dní. (Foto: Aleš Honus)

Méně pochopení měla opavská veřejnost. „Hnus, děs, zvěrstvo, paskvil,“ ozvali se prudérní Opavané, které pohoršilo železné Ego ve tvaru nahé mužské figury. Část veřejnosti ale soše ve veřejném prostoru nadšeně tleskala. „Bohužel, negativní hlasy mají vždycky větší váhu,“ rekapituluje ředitelka, zatímco dramaturg Beneš dále rozbaluje plachtu. Během čtvrt hodiny socha zmizí z očí opavských „ctihodných měšťanů“.

Na příkaz opavského náměstka pro kulturu Petra Orieščíka musela socha opustit nejprve prostor před nákupním centrem Breda a ocitla se v uzavřeném dvoře za Domem umění, tedy za kostelem svatého Václava. Tam však dílo, byť schované za plotem, brzy zaznamenali rodiče i vedení nedaleké křesťanské mateřské školky. „Slušně řečeno, dostali jsem od občanů znova pořádně na pusu,“ vysvětluje deníku Ostravan.cz náměstek Orieščík, který rozhodl, aby plastika byla přemístěna na nějaké třetí místo. Nejlépe asi v hlubinách přírody na předměstích Opavy.

Socha na zahradě Domu umění před zahalením. (Foto: Aleš Honus)

Přemístění díla na periferii města ředitelka Marcela Mrózková Heříková odmítla. A raději se rozhodla sochu protestně zahalit, aby tímto gestem upozornila na prudérnost občanů i opavské radnice. „Když socha nevadila v Českých Budějovicích, proč vadí v Opavě? Nerozumím tomu,“ kroutí hlavou, zatímco dramaturg s pomocníkem už zahalují. A zrovna i ono místo, které nejvíce dráždilo kritiky sochy. Stylizovaný dlouhý mužský pyj, který sochař figuře Ega protáhl z rozkroku k zadnici a otočil zezadu do zad, kde úd prorazí hruď a vztyčí se v místě hrudní kosti.

Detail sochy Ego. (Foto: Aleš Honus)

Že jde o mužský úd, to ovšem tvrdí jen kritici. Jejich údajné dopisy či telefonáty údajně „deponuje“ opavský magistrát, média je ale nedostala k dispozici. OKO však poskytlo pochvalný dopis: „Byl jsem skutečně vytočen, když jsem se dozvěděl, že údajně z důvodů negativních reakcí obyvatel Opavy byla socha Ego přemístěna, respektive odklizena, aby nepobuřovala přecitlivělé Opavany. Jak dlouho, a až kam budeme v dnešní korektní době ustupovat kdejakému a mnohdy anonymnímu křiklounovi? To, že se někomu prezentované umělecké dílo nelíbí plně respektuji. Nicméně toto přece není důvod k jeho odstranění. Proč není také respektováno mínění těch, kterým se dílo líbí, či těch, kterým nevadí. Zažil jsem doby kdy se z ideologických důvodů nevyhovující umění zakazovalo, odstraňovalo, ničilo. A pevně jsem doufal, že se podobné situace ve svobodném světě již opakovat nebudou. S úctou Petr Kacíř, Opava.“

Socha Ego za Domem umění. (Foto: Aleš Honus)

A to ještě pan Kacíř netušil, že socha nebude mít klid ani za Domem umění. „Ta socha musí pryč od Domu umění, ale nepřikázal jsem ji zahalit,“ dozvěděl se autor tohoto textu přímo od náměstka Orieščíka. Ředitelka OKO Marcela Mrózková Heříková ale považuje další odsun díla za nedůstojný a raději sochu zakrývá, díky čemuž celá kauza může znova mediálně ožít. „Já tam žádný penis nevidím. Může to být čertův ocas anebo třeba pupeční šňůra,“ říká ředitelka při pohledu na dílo těsně před jeho zahalením.

„Ego asi vadí především opavským egoistům, kteří se v soše poznali,“ směje se dramaturg Dominik Beneš. Trefa do černého. Je to socha, která se posmívá třeba i lidskému chtíči, který někdy zatemní rozum. Chlapi prostě občas uvažují penisem, jak se říká. A chtíči dokážou podřídit vše, zároveň se ale uspokojením ega odměňují. Není žádným tajemstvím, že v českých zemích stále platí, že jedním z možných kariérních postupů je ten přes postel. A tohle se občas jistě stává i na opavském magistrátu.

V pondělí byla socha zahalena. (Foto: Aleš Honus)

Aby se však egocentričtí muži nemuseli dál dívat do nastaveného zrcadla, v pondělí 20. prosince v 9.30 je socha zahalena plachtou. Ale při komentovaných prohlídkách výstavy prý může být na pár minut i znova odhalena. Smutná fraška. Socha je to sice jen průměrná, rozhodně nejde o sochařskou extraligu, ale takový konec si nezasloužila.

Na výzvu kulturního deníku se k zahalení vyjádřil i sochař Libor Hurda. Do telefonu napřed vyjádřil údiv až zhnusení, že město nedokáže jeho dílo obhájit před prudérní opavskou veřejností. V následujícím dopise se ale nad celou kauzou spíše poeticky zamyslel:

VYJÁDŘENÍ AUTORA SOCHY LIBORA HURDY

Autorský záměr je „dokonale“ promyšlen, včetně možných a místy i nemožných konotací, ale snad právě proto, zdržuje se autor komentářů typu „Co tím chtěl básník říci“ a nechává oku a mozku laskavého pozorovatele absolutní volnost ve výkladu díla, neboť jak hledat objektivitu v něčem tak navýsost subjektivním, jako je vnímání umění.

Tento text obvykle doprovází mé realizace, pokud je z nějakého, pro mne záhadného důvodu, text požadován. A nyní k dílu Ego. Jak sebestředné – vyučit se v klasickém oboru, věnovat se mu celý dosavadní život, striktně dbát na originalitu a kvalitní zpracování v době masové výroby, kopírování (čehokoli) a ředění již rozředěných myšlenek a myslet si, že to co děláte, děláte tak dobře a poctivě, že se z toho pozvolna stává umění. Jaká to troufalost toto posléze vystavovat a nacházet stále širší publikum, jež si těmito kousky železa zaneřáďuje soukromí či dokonce veřejný prostor.

Jak pošetilé je v něčem tak subjektivním, jako je vnímání umění, hledat alespoň stín objektivity. Jak donquichotské je používat rozum, udělují-li se Nobelovy ceny míru válečníkům či v takové pseudovědě jakou je ekonomie. Jaká to neúcta problém s autem svěřit automechanikovi, s elektrikou elektrikáři, maso koupit u řezníka atd. Ale na kulturu nebo třeba na očkování je expert každý trouba! Prosím, neberme se tak příliš vážně. S pozdravem: „Každý svého štěstí strůjcem a… hlavně hlavou! (cokoli!).“