Boris Urbánek, Vojtěch Štěpánek a Jiří Krhut zvou na premiéru ostravského muzikálu Harpagon je lakomec?

Charaktery, které vykreslil Molière ve svých slavných komediích, jsou nadčasově platné. Je to jeden z důvodů, proč vás tohle téma zaujalo?

Vojtěch: Lakomí lidé byli v pravěku a budou i v budoucnu na vesmírných stanicích. Je to jedna z našich archetypálních vlastností, které se prostě můžeme posmívat napříč staletími. I my vycházíme z Molièrova příběhu, ale jeho vyznění ve finále záměrně měníme, což napovídá i otazník v samotném názvu muzikálu. Nechci to prozrazovat předem, ale náš Harpagon projde katarzí a finále bude velmi dojemné.

Boris: Po pravdě, zaujala mě nabídka ředitele NDM Jiřího Nekvasila a šéfky souboru operety a muzikálu Gábiny Petrákové napsat hudbu k muzikálu na téma Molièrova Lakomce a tím si na čas zajistit jisté ekonomické výhody z toho plynoucí. Jejich motivem byla pravděpodobně skutečnost, že tímto kusem chtěli nějak reflektovat fakt, že na jevištních prknech NDM už mnoho let poctivě slouží a hraje druhé či třetí či čtvrté, páté a někdy i šesté role skvělý herec Libor Olma, který vlastně nikdy neměl takovou tu skutečnou hlavní první roli. A protože před nedávnem Libor dospěl do Harpagonova věku, tak si tak nějak o tu roli, lidově řečeno, řekl. Dnes, po mnoha zkouškách, mám pocit, že teprve teď pochopí minulé generace uměleckých šéfů, pokud se ovšem přijdou podívat, jaký úžasný herecký i pěvecký potenciál v sobě Libor dlouhé roky skrýval. No a ony „molièrovské nadčasově platné charaktery“ mne potkaly až během samotné realizace, i proto, že od povinných maturitních otázek ze světové literatury už uběhlo opravdu hodně vody. Já vlastně pořád sedím doma, na televizi se nedívám, tak se s nimi ani nesetkávám, ale z Vojtova vyprávění vím, že existují!

Vojtěch je autorem libreta, Boris napsal hudbu a Jiří texty. Jak váš muzikál vznikal? Byla první hudba, nebo texty?

Boris: První nejspíš vznikala hudba, protože poté, co jsem nabídku přijal, se ještě nějaký čas hledal scénárista a režisér v jedné osobě. Nakonec si černého Petra vybral Vojta. Ovšem, ještě dost dlouho poté, co rozšířil náš tvůrčí tým, se jako šéf činohry NDM realizoval v mnoha jiných inscenacích. Až si přečetl můj nekompromisní výhružný dopis, jehož intenzívní laskavost byla víceméně v duchu sicilské Cosa Nostra, pochopil, že není cesty zpět a začal psát scénář. Nutno podotknout, že skvělý. Textaře jsem hledal tak dlouho, až jsem se potkal s Jirkou, který rychle pochopil, že tohle je jeho životní šance a taky tu šanci totálně využil.

Vojtěch: Sedli jsme si s Borisem a shodli se na velkých hudebních číslech, na kterých Boris začal pracovat mnohem dříve, než jsem napsal první slovo hry. V průběhu příprav se přidal Jirka, což vnímám jako zásadní a skvělý Borisův nápad, protože Jirkovy texty jsou prostě skvělé. Já se nemohl do psaní dokopat, měl jsem spoustu další práce, ale začínal jsem se bát, že se probudím vedle uříznuté koňské hlavy, tak jsem pak zabral a text byl na světě.

Jiří: V době, kdy jsem zrovna dopisoval své Varieté 2, mě oslovil Boris a jeho otázka, kterou si dodnes pamatuji, byla: „Hele, ty prý umíš psát texty?” Řekl jsem, že když to tak říká, tak asi jo a nabídku jsem vzal. Nikdy předtím jsem texty k velkému muzikálu nepsal, ale mě prostě lákají všechny nové věci a činnosti, takže jsem neváhal. Dneska jsem si jistý, že jsem udělal dobře, protože tato zkušenost mě obohatila nejen o jiný způsob psaní, myslím tím psát podle scénáře a představy a podnětů z cizí hlavy, ale taky o spoustu skvělých zážitků s autorským týmem.

Dáte k dobru nějaké historky z příprav?

Jiří: Konkrétní raději nebudu, protože by nám je každý záviděl.

Vojtěch: Celé zkoušení byla jedna velká divoká jízda. Z celého týmu šla velmi intenzivní tvůrčí a přátelská energie, což bylo v době covidového temna velmi osvěžující. Zažili jsme toho hodně, těžko z toho vytrhnout jeden moment…

Boris: Díky Vojtěchovi to bylo vlastně v kuse. Ale historku k dobru dát nemůžu, protože bych prozradil nějakou z mnoha point naší hry.

Boris Urbánek. (Foto: archiv)

Byly i krizové chvíle? Ponorky jste, předpokládám, taky zažili?

Boris: Nejkrizovější chvíle neměly s divadlem a přípravou nic společného. Ty nám během posledních takřka dvou let přichystal mikroskopicky těžko pozorovatelný shluk virů a panika kolem něj.

Vojtěch: Ano, krize přišla vždy s odložením premiéry. Herci prchali k jiným profesím, nevěděli jsme, kdy budeme moci zase zkoušet a hrát, měl jsem strach, abychom neztratili jiskru. Oživovat takový kolos, jako je muzikálová produkce, navíc bez reálné vidiny publika na konci trnité cesty, je nesmírně vyčerpávající, sisyfovská práce.

Jiří: Vzpomínám si, že nás už ke konci tlačil čas a já dostal za úkol napsat ještě jeden neplánovaný text a to konkrétně k písni „Co je víc?”. Tenhle kus dopsal Boris jako píseň, která by měla zastřešit celý muzikál. Prostě song se shrnujícím poselstvím a hlavně píseň pro finální děkovačku. Tehdy jsem už pracoval na jiném projektu a byl jsem z Harpagona tematicky vyčerpaný a vyždímaný. Pamatuji si, jak jsem nastřelil nějaký text, ale zároveň trochu zalomcoval s Borisovou původní melodií i frázováním, protože jinak se mi to prostě nedařilo. Boris mě kopal tak dlouho, až jsem se tam vešel a nakonec jsem rád, že jsem to předělal, protože si myslím, že z toho vznikla moc hezká pecka, která, věřím, bude všem ještě dlouho znít v uších po odchodu z divadla.

Jaký je ve vašem muzikálu poměr herecké a pěvecké akce? Je vyrovnaný, nebo jedna složka dominuje?

Boris: Já bych řekl, že máme s Vojtou a Jirkou poměry vzácně vyrovnané.

Vojtěch: Je pravda, že občas jsou činoherní dialogy delší, než bývá v muzikálech zvykem. Ale to je dáno také tím, že Libor Olma je skvělý herec a vlastně všichni herci na jevišti jsou herecky velmi dobře vybaveni, takže si můžeme dovolit dát vyniknout i jejich činoherním úlohám. Ale hudba je opravdu šťavnatá, mísí žánry, občas je to pythonovsky spektakulární konina, jindy árie, potom zase dojemný milostný duet… Písně budou rozhodně to, co diváka zasáhne nejvíc.

Jiří: Myslím si, že poměr je rozdělen tak, jak si každý zasloužil i troufl. Čili, slovy Harpagona a jeho matematického způsobu komunikace, na každého z nás připadá 33,3 dílu ze sta.

Muzikál Harpagon je Lakomec? jste psali v době koronavirové pandemie, promítlo se to nějak do vaší práce, nebo je tomu naopak?

Boris: Bylo to v mém dlouhém skladatelském životě úplně poprvé, co termín nehonil nás, ale my jsme si ho nelibovolně posunovali dál a dál. Je pro mne docela milým překvapením, že jsme nějaký ten termín nakonec vlastně vůbec chytli.

Jiří:  Bylo to období, kdy jsem byl rád, že nejsem doma zamčený bez motivace, tvoření a cíle.

Vojtěch Štěpánek. (Foto: Lucie Maceczková)

Které hlášky a myšlenky z Molièra vám uvízly v hlavě?

Boris: „Anything the wind blow“ (Mercury) nebo „You’re sexy mother fucker“ (Prince) … Myšlenky: „Štěstí leží vždy tak blízko“ (Krhut) „Ty nejkrásnější věci přece vůbec nic nestojí“ (Já).

Vojtěch: „Co to bude za rok, když budeme mít stejně, jako letos. Jako bychom nežili! Ale když budeme šetřit, budeme mít víc a to bude teprve život!” To je vzorek Harpagonova uvažování. Ale myslím, že divácky zaboduje replika: „Jsem Anselm.”

Jiří: Hlášky ne, ale slovo! Vojtovo slovo „sedinka”, myšleno „zadeček”. Trochu jsem se zalekl, že se nechal inspirovat brněnským dialektem, ale naštěstí to bohužel byla pravda.

Jsou ve vašem muzikálu i místa, kdy člověku není příliš do smíchu?

Boris: V mém případě pokaždé, když zpěváci zapomenou text, ujedou intonačně, nebo někdo v orchestru nezaladí nebo nezarytmí. To se ale stává pouze a výhradně během zkoušek, tam se tyhle situace simulují dlouho, aby k nim už nedocházelo během představení.

Vojtěch: Aby se lidé bavili, musí se na scéně postavy trápit. A my sledujeme příběh nešťastně zamilovaných dětí, které chce jejich sociopatický tatínek uvrtat do ekonomicky výhodných manželství. A musí tam tedy být i takové chvíle, kdy vám těch dětí je líto, kdy jim fandíte a kdy s nimi sdílíte jejich neštěstí. Bez slz není katarze.

Jiří: Není mi do smíchu, když vidím, jaká je pro herce a celý realizační tým dřina to všechno připravit, nacvičit atd. A pak vám dvakrát posunou premiéru.

Jiří Krhut. (Foto: archiv)

Jak byste popsali hudbu a písně v kontextu současné muzikálové scény Divadla Jiřího Myrona? Přinese nějaký nový pohled na tento žánr?

Boris: Harpagon je lakomec? je vlastně první plně autorský ostravský muzikál, jehož světová premiéra proběhne na scéně NDM. Jinak jako autor hudby, navíc z malé obce Ostrava-Michálkovice, přenechám tuto zapeklitou otázku kolegům, případně divákům.

Vojtěch: Co se mé části práce týká, rád popichuji šéfku souboru Gábinu Petrákovou: „Ty tady z toho deset let děláš muzikál a já ti z toho za jeden večer udělám zase operetu.” To je samozřejmě nadsázka. Ale pro mě je důležitý poznatek, že toto autorské dílo není na tom světovém repertoáru Divadla Jiřího Myrona žádný otloukánek. Výsledek předčil moje očekávání, fantastická hudba, skvělé texty, výborní herci, zpěváci, tanečníci, výprava, orchestr… Jsem rád, že jsem toho součástí.

Jiří: Věřím a cítím, že to není muzikál, který by se o českou kulturu otřel jen na skok. Nevím, jestli se mi podařilo vyhnout tomu klišé, které slovo „nadčasovost” podle mě v sobě má.

Myslíte, že jde o téma, které pochopí a osloví diváky různých generací?

Boris: Tedy jestli se mohu dovolit vyjádřit za sebe a možná i za kolegy Vojtu a Jirku, tak naší ambicí a zároveň i skromným přáním je, že pokud divák naši hru nepochopí, tak aby jej alespoň oslovila. A to napříč generacemi.

Vojtěch: Nejmladší postavě je sedmnáct, nejstarší bude sto. Hra je jednoduchá, srozumitelná, humor je potrhlý ale vkusný a energie Libora Olmy zatlačí do sedačky všechny generace najednou.

Jiří: Během zkoušek jsem si všiml, že většina z přítomných se bavila a smála a byli to lidé napříč generacemi, povoláními i vzděláním. Takže si myslím, že lidi to bude bavit.