Koncert Janáčkova komorního orchestru: Dokonalá muzikálnost a souhra i výborný sólista z Rumunska

Kdo hledá zajímavou, neotřelou hudbu, nemůže se dřív nebo později se jménem Michal Nejtek nepotkat. Tento český skladatel a klavírista je stylově nezařaditelný a neukotvený, přesto jeho kompozice mají značné osobní charisma, které je snadno rozpoznatelné. Na Nejtkově hudbě je sympatické, že dokáže být sama sebou, aniž by na sebe okatě strhávala pozornost. Občas  je jeho hudební výraz asketický a lapidární, ale jedná se o autorský záměr, který má svůj interpretační i osobní smysl.

Z koncertu Janáčkova komorního orchestru. (Foto: Ivan Korč)

V podobném duchu se nese také Nejtkova kompozice s názvem Für Elsa Zylberstein II pro smyčcový orchestr, jíž Janáčkův komorní orchestr svůj koncert zahájil. Téma, které se postupně rozvíjelo v jednotlivých nástrojových skupinách, znělo s tichým, přemítavým odhodláním. Četné opakování této myšlenky navodilo pocit jakéhosi nenaplnění, možná i tajemství. Křehkou zvukovost díla Janáčkův komorní orchestr rozezněl v důsledné souhře a jemně nesených dlouhých liniích, které byly ladné a kultivované. Kompozice Michala Nejtka kromě fixního vrstvení souzvuků překvapila také glissandovými efekty, které vnesly do tempově spíše nehybného díla svěží prvek pohybu a humoru. Opravdu zajímavá skladba.

Andrei Ioniță. (Foto: Ivan Korč)

Mladý rumunský sólista Andrei Ioniță patří k nejvýraznějším violoncellistům, narozeným v poslední dekádě minulého století. Jeho výkony bývají hodnoceny v superlativech a v Ostravě jsem ho osobně slyšel poprvé. Koncert pro violoncello a orchestr č. 1 C dur Josepha Haydna, který v podání tohoto umělce a Janáčkova komorního orchestru zazněl, je skutečnou hudební interpretační lahůdkou. Už samotný nástup violoncella byl velkolepý a potěšil krásnou zvukovostí a bezprecedentně dokonalou technickou úrovní. Sólista rozezněl Haydna s neskrývanou vitalitou, výstižně modeloval své fráze a nekompromisně lpěl na zřetelnosti a přesnosti všech rychlých stupnicových běhů a pasáží. Co mi v jeho bravurní hře chybělo, byla větší interakce s orchestrem. Jakoby svou volnou a virtuózní agogikou Ioniță občas hrál proti orchestru, než aby své fráze zaoblil do společně cítěných rytmických celků.

Andrei Ioniță s Janáčkovým komorním orchestrem. (Foto: I. Korč)

Adagio druhé věty musí sólista „rozezpívat” do velké kantilény, i zde bychom mohli najít ve výrazu interpreta jisté rezervy. To, že mladý rumunský violoncellista ovládá svůj nástroj znamenitě, se potvrdilo i v přídavku, kterým byl Bourrée z třetí suity pro sólové violoncello Johanna Sebastiana Bacha. I v této skladbě jsem se ovšem přistihl, že v jeho hře spíše hledám než nacházím větší prozpívanost a účastnou niternost. Pocit mechanického, byť technicky nanejvýš dokonalého mistrovství nakonec u mne osobně ze hry rumunského sólisty převážil.

Závěrečná Serenáda pro smyčcový orchestr C dur, op. 48 Petra Iljiče Čajkovského byla zlatým hřebem koncertu. Interpretace Janáčkova komorního orchestru nezůstala této perle mezi smyčcovými kompozicemi nic dlužna. Nechyběly překrásně nesené kantabilní fráze, samozřejmá (ale nepochybně nesmírně náročná!) intonační brilance a zřídkakdy slyšená souhra, jejímž spojovacím článkem je osobnost uměleckého vedoucího Jakuba Černohorského. Jeho nekompromisní důraz na kvalitu, přirozený muzikální cit a dramaturgická prozíravost, jsou vždy zárukou intenzivního posluchačského zážitku.

Z koncertu Janáčkova komorního orchestru. (Foto: Ivan Korč)

Závěrečná „tečka” v podobě několika českých a rakouských koled byla hřejivým poselstvím, že se blíží svátky, které stojí za to prožít v klidu a míru. Tichá noc s houslovým sólem Jakuba Černohorského, to byl nádherný zážitek, který napověděl, že tento skvělý houslista ovládá to, co se musí hledat a tříbit celý život: umění krásného, sametově plného, svítivého a hřejivého tónu, který zní jako naděje.