Výstava Verbal Slip v ostravském PLATO mísí pocity ironie a vážnosti, soucitu a odporu, kritiky i požitku

Daniela a Linda Dostálkovy na výstavě Verbal Slip přimykají naši pozornost k lesklému povrchu, pod nímž ovšem doutnají kritické reflexe. Při prvním kontaktu s jejíi fotografiemi jsem zažíval jistou formou slasti. Instalace, kompozice a barevnost splňují nárok dokonalé designové fotografie. Televizní obrazovky, které jsou také součástí výstavy, zprostředkovávají čistý obraz. Stále přítomný spekulativní rámec současnosti se ale nutně musí projevit a rozvratně se zakousnout do toho, čemu se říká krása.

V dokonale designovaných fotografických a video kompozicích nás totiž sestry Dostálkovy provokativně kontaktují s obsahem, který se vymyká logice a naší naučené a strukturou společnosti stále editované představy o tom, co je patřičné, či nepatřičné zobrazovat prostřednictvím umění. I když již máme za sebou celé dvacáté století, v němž se umělci důkladně emancipovali od ustálených kritérií námětů, které by umění mělo či nemělo zobrazovat, troufám si říct, že narativ fotografií a videí obsažených na výstavě Verbal Slip může i u diváka 21. století vzbuzovat pocity jisté nepatřičnosti a o tady mimo jiné jde.

Tak trochu na okraj, nebo možná přímo k jádru, já osobně jakožto pozorovatel jsem se přistihl, že k neklidu při vnímání obsahu prací jsem se musel probudit. Prostě jsem si až po několika minutách pozorování uvědomil, že jistou chvíli můj zrak pasivně klouzal po povrchu a vychutnával si dokonalost fotografických a video partitur. Až následně jsem aktivoval pozornost dnes a denně sycenou a otupovanou neutuchajícím tokem digitálních dat.

Z výstavy v PLATO. (Foto: Jaroslav Michna)

Dvě hlavní složky, s nimiž autorky v koncepci výstavy pracují, tedy s miso pastou a betonovou zámkovou dlažbou, jsou na první pohled energeticky zcela kontrastními entitami. Jídlo versus stavební matérie, netvar versus tvar, tekutost versus stálost… Na druhou stranu, obě participující složky můžeme číst jako úspěšné produkty kapitálu. Japonská, historicky ještě původnější čínská ingredience ze sójových bobů (miso pasta) aktuálně splňuje všechny aspekty trendového jídla, potažmo úspěšné gastronomické komodity. Je výživná, zdravá, veganská a z evropské pozice exkluzivní, neokoukaná a exotická.

Druhý znak, ve výstavní koncepci doslova všudypřítomný, tedy zámková dlažba, je již dlouho nadužívaným parazitním prvkem veřejného prostoru. Je dokladem hrůzné praxe, čím a jak „vylepšit“ prostředí Druhé přírody. Není to asfalt, není to kámen, je to beton. Ten tvar a materiál mě dodnes nepřestává udivovat. Narážím na něj prostě všude. Má charakter stejné estetické a materiálové devalvace jako třeba porevoluční expanze plastových materiálů. Je to bolák, kterého se ne a ne zbavit. Novotvar, který chtěl být jiným, stal se ovšem symptomaticky stejným.

Z výstavy v PLATO. (Foto: Jaroslav Michna)

Zámkovou dlažbu a miso pastu sestry Dostálkovy ve výstavě konfrontují. Kombinují je jako materiály i jako znaky. Špiní jedno druhým, pojí, kryjí a vyplňují. Takový symbolický přenos mi evokuje propojování „západní“ racionality, snahy o stabilitu, přesnost a trvalost s touhou po něčem tekutém, exotickém, po globálních výdobytcích, po miso pastě, kterou můžeme nahradit třeba hummus.

Fotografická část výstavy ale nekončí těmito průniky. Autorky vytrhávají z kontextu oba materiálové aktéry a nabízejí divákovi, v duchu reklamní produktové fotografie rozličné cesty k dalšímu „využití“. V prvé řadě zámkovou dlažbu jako dokonalý univerzální produkt současnosti, který se nevyhýbá prostupům do interiérů, třeba jako náhražka podnosu pod jídlo, podloží svíčky atp. Autorky eskalují kompozice od absurdity až k surreálné naléhavosti v duchu švankmajerovské imaginace.

Součástí výstavy jsou videa. (Foto: Magaléna Michlová)

Druhou složkou výstavy jsou videa, kde rovněž hrají důležitou roli dílce betonové dlažby, tentokráte opatřené povrchovou plastickou úpravou pro nevidomé, podporující dojem prostředí oslabené lidské pozice. Plocha důkladně a precizně vyplněná betonovými dílci zapadajícími do sebe jakoby přesně definovala racionální, učesanou, poslušnou a jako hodinový stroj fungující společnost. Jako dobrý a jediný základ pro život a pohyb v něm. Ve skutečnosti ale takový povrch neumožňuje jakýkoliv jiný živelný projev života, ani pro rostliny, ani pro organismy. Prostředí videí je odcizené, nelidské a nepřírodní.

Navíc na dokonalé zámkové dlažbě se pohybuje aktérka prostá emocí, vyhořelá, vykradená. Může připomínat robota nebo současnou lidskou bytost zmítanou povinnými nebo nesmyslnými činnostmi, v níž je fyzicky přítomna, mentálně už ale ne. Pohyb podivně a odevzdaně karikovaného cvičení vzbuzuje neklid. Tak jako v první fotografické části výstavy autorky apropriují utilitární předmět zámkové dlažby a přenášejí ho do obrazové hypotézy výlučnosti, exkluzivity a něhy, ve videích apropriují pojem Mladé dívky, ale v převrácené pozici.

Součástí výstavy jsou videa. (Foto: Jaroslav Michna)

Obraz dívky, kterou běžně produktový marketing využívá jako znak přitahující pozornost, jako konstrukci univerzální přitažlivosti, která musí dobře prodávat, na videích neuvidíme. V asexuálních šatech a v asexuálních pohybových přelivech se tělo Mladé dívky zmítá na pomezí cvičení a agónie. Cítím z ní vyprázdněnost a ubíjející setrvačnost. Je vyčerpaná z toho jak dlouho a ukrutně se jí kapitál zmocňuje a znásilňuje ji. (Mladá dívka je pojem pocházející z teoretického diskurzu levicové aktivistické skupiny Tiqqun, viz. Podklady pro teorii dívky, česky 2019, nakl. Display, pozn. red.)

Zneklidňujícím, komplementárním znakem ve videích, je zmrazený drůbeží produkt značky Junge Pute. Mladý krocan, stejně jako Mladá dívka se stává produktem. Jeho život je řízen procesem, který nakonec vyústí k jeho konzumaci, a to doslovnou. V názvu produktu Junge Pute je zakódován ještě jeden posilující aspekt demonstrující zneužití života pro zisk, ve francouzštině totiž „pute“ znamená děvka.

Třetí složkou výstavy je záhadný voiceover, zvukový komentář, z něhož trefně vyplynuly pocity, které jsem sám jako divák na výstavě Verbal Slip zakoušel, tedy směs ironie a vážnosti, soucitu a odporu, kritiky i požitku. Pro kvalitu výstavy myslím nejlepší vizitka!