Julie Goetzová: U Bezručů je úžasné, kolik se toho v herectví mohu od kolegů ještě naučit

Kde je začátek cesty, na jejímž dosavadním konci sedíme spolu v Ostravě a začínáme si povídat o vaší roli Kateřiny Ivanovny v Bratrech Karamazových v inscenaci Divadla Petra Bezruče?

Já jsem hned po škole byla u Bezručů na konkursu. Do angažmá. Přijela jsem do Ostravy, stála na Frýdlantských mostech, koukala jsem kolem sebe a říkala si: to je tak zvláštní město… Něco jako by viselo ve vzduchu. Konkurs tenkrát nedopadl, ale ten moment, kdy jsem byla Ostravou tak silně a podivně uhranutá, ve mně zůstal. 

Divadlo Petra Bezruče už jste tehdy znala?

Tehdy jsem ještě snad žádné představení Bezručů neviděla. Ale z publikovaných rozhovorů, ze zpráv, z toho, jací režiséři a herci tady pracují, jsem o Bezručích měla představu, která mě lákala.

Podíval jsem se na vaši dosavadní divadelní cestu. Pohybovala jste se většinou na alternativních scénách. A to nejen v divadle, ale i v muzice, protože vy jste nejen herečka, ale i muzikantka, hrajete v kapele Cermaque, sólově vystupujete s violou a looperem jako Zhilee, co vás teď na hudebním poli čeká?

Asi trochu tušíte, že situace okolo živého hudebního vystupování teď není úplně růžová. Máme nějaké naplánované koncerty, ale před každým dalším hraním se vždycky znovu rozhodujeme, jestli je situace ještě únosná, nebo je lepší a zodpovědnější koncert i za dodržení všech opatření zrušit; často je taky ruší sami pořadatelé. Ale věřím, že se k živému hraní zase vrátíme. Přiznám se, že já totiž většinou hlasuju pro to, abychom koncert odehráli. Ta setkání mi teď přijdou mnohem intenzivnější a vlastně i potřebnější než dřív. Každý koncert i představení teď vnímám jako svátek.

Vy jste se vzdělávala ve hře na nějaké nástroje?

Já jsem začínala v zušce na housle. Pak mi pan učitel hudby Ladislav Havel, který jako malého chlapečka učil i Pavla Šporcla, řekl: Ty máš velkou ruku, jsi muzikální, pojď na violu, ta ti bude sedět. Tak jsem přešla na violu. Zároveň jsem začala hrát na klavír, do toho jsem se hodně zamilovala. Dokonce jsem se později rozhodovala, jestli nepůjdu hru na klavír studovat na konzervatoř. Nakonec ale vyhrálo herectví a muzika šla na chvíli stranou. Jenže později po mě chtěli režiséři, abych čím dál víc hudební nástroje využívala v inscenacích, zajímalo je to. Takže jako herečka jsem se stále víc a víc k hudbě vracela. Pak jsem začala hrát v kapele Cermaque a nakonec přešla i ke skládání vlastní muziky.

K té hudební části vaší cesty se snad někdy ještě dostaneme, ale pojďme zpátky k divadlu. Alternativa. Čím to je, že vás přitahuje zrovna alternativní scéna? Jsou herci, kteří se zuby nehty drží vyšlapaných cestiček, Stanislavského, Brechta, klasického, činoherního herectví, a co vy?

Prostě mě to láká.

Vás pořád něco láká! Tohle slovo už jste použila opakovaně. 

Ale je to tak! Já obecně nejsem typ, kterého by bavil úplný mainstream. Mám ráda, když jsou věci trochu jinak, než jak by je člověk očekával, když jsou trochu vychýlené od průměru. Takže jsem tíhla k projektům, které mi nabízely možnost jiného, místy možná experimentálního náhledu na divadlo. A spoustu mých kamarádů taky hledala netradiční propojení hudby, slova, výtvarna… Takže i to sehrálo roli, ten společný pohled na věc. 

Mluvíte o hraní divadla v roli herečky, o kapele, zároveň jste maminka a máte pětiletého syna, jak se to všechno dohromady dá zvládnout?

Už brzy mu bude šest. Děti naštěstí rostou! (úsměv)… Ale musím říct, že letošní podzim má náš Nikola kvůli divadlu velmi vytížené rodiče a jsem mu moc vděčná za to, jak to s námi zvládá.

Přesto to všechno nutí k otázce, jak to zvládáte vy, ale já se vlastně ptát nemusím, protože jak je vidět, tak docela dobře. 

Vy jste si mě teda nastudoval!

Když jdu dělat rozhovor, tak přece musím! Takže řekněte: na kterém místě mezi těmi prioritami je divadlo?

To je těžká otázka. Nechci, aby to znělo jako klišé, ale pro mě je vždycky prioritou to, co zrovna dělám. Takže právě teď jsou to Karamazovi. Jsem toho příběhu úplně plná a přijde mi, že v tuto chvíli je to ta absolutně nejlepší práce, jakou můžu dělat. Když víc koncertuju nebo skládám muziku, ponořím se zase do toho. Je fakt, že byla chvíle, kdy jsem měla pocit, že se musím mezi těmi oblastmi rozhodnout a přikláněla jsem se víc k hudbě. Ale teď se všechno krásně skloubilo. Jsem šťastná, že můžu dělat obojí.

Ano, jste v Divadle Petra Bezruče v angažmá, děláte zároveň muziku, vlastně počkejte, jak jste se napodruhé k Bezručům dostala?

Před rokem a půl mi zničehonic zavolal Honza Holec, náš umělecký šéf, a nabídl mi angažmá. Vůbec jsem nevěděla, kdo to je. Dokonce jsem si říkala, jestli to není nějaký zvláštní fór.

Neptala jste se, jak na vás přišel?

Ptala. Řekl, že mě viděl v jednom představení v Praze, v Rubínu.  V inscenaci Věci.

Dává vám Jan Holec dostatek prostoru i pro vaše muzikální řádění?

Trochu v některých představeních zpívám a hraju na violu i na klavír. Úplně mi ale vyhovuje, že se v Bezručích soustředím především na herectví, protože vnímám, kolik se toho v této oblasti můžu od svých kolegů naučit. Je to úžasná škola, je to paráda! V muzice mám zas jiné příležitosti, kde se můžu vyřádit. 

Pojďme ke Kateřině Ivanovně. Máte za sebou nějakou zkušenost s postavou od Dostojevského?

Ve škole, na klauzurách jsem pod vedením ruského režiséra Poglazova hrála Lizavetu Nikolajevnu z Běsů. 

Teď je to Kateřina Ivanovna z Bratrů Karamazových. Jaká je to žena?

S režisérem jsme pojali jako takovou vznešenou ženu z vyšších kruhů, která umí velmi dobře ovládat svoje chování, své emoce. Zároveň je zvyklá řídit situace a manipulovat s lidmi. V rámci příběhu se ale dostává do situací, které jí čím dál víc otřásají a berou jí pevnou půdu pod nohama. Jako by se bořila pod led.

Jak se vám Kateřina Ivanovna hraje? Nemáte za sebou žádnou podobnou zkušenost, Dostojevského postavy procházejí velmi složitými situacemi, většinou tragickými, kde hledáte materiál ke ztělesnění téhle postavy?

Já si ty situace přirovnávám k něčemu, co jsem sama zažila. Hledám ve svém životě, co pro mě bylo emočně stejně silné a situačně podobné. 

Rozumím vám. Mluvíte o osobní emoční bance, kterou má každý dobrý herec v sobě a ze které čerpá.

Ano. Nejdřív s režisérem postavu stavíme a já se do ní dostávám ze své perspektivy a čerpám z vlastních zkušeností. A je skvělé, když pak přijde ten moment, kdy najednou postava začne myslet a jednat sama za sebe. Najednou má úplně jiné myšlenkové pochody než já.

V téhle chvíli vám poděkuji za vaši otevřenost, kterou jistě ocení všichni začínající herci. Víte už, co vás čeká po premiéře Bratrů Karamazových?

U Bezručů se teď bude chystat představení Venuše v kožichu, ale mě bude čekat až další premiéra této sezony, Šikmý kostel v režii Janky Ryšánek Schmiedtové. Ale obsazení ještě neznáme.

Tak ať se vám u Bezručů i v muzice daří a v případě Kateřiny Ivanovny Zlomte vaz!

Čert vás vem!