Herečka Andrea Zatloukalová: Jsem vděčná za to, že můžu tuhle práci dělat a že mě baví

Údajně jste kritická a náročná herečka. Jste taková i vůči svým kolegům?

Vnímám práci na inscenaci jako celek. Jde o kolektivní činnost. Herci jsou jen jednou ze složek celého inscenačního procesu, takže samozřejmě řeším primárně svou individuální práci, abych odvedla to nejlepší, co můžu, ale zároveň mi záleží i na všem ostatním. Je to asi i tím, že do angažmá ve Slezském divadle jsem nastoupila ještě se dvěma spolužáky z konzervatoře Pavlem Zavadilem a Jakubem Georgievem. Už ve škole jsme byli zvyklí dávat si navzájem zpětnou vazbu. Často spolu takto fungujeme i teď v divadle. Kritická tedy často jsem, ale je to zapříčiněno tím, že mi na kvalitě naší práce skutečně záleží.

Je to velká výhoda, že jste šla do angažmá s dalšími dvěma spolužáky z konzervatoře?

Jak v čem (smích)… Nejdete do angažmá s čistým štítem a myšlenkou, že vás nikdo nezná, takže nemůžete začít úplně od začátku. Převládají ale výhody. Tím, že se známe, můžeme si pomoct, navzájem na sebe slyšíme na jevišti. I tím, že jdete do nové práce s vědomím, že tam už někoho znáte, je to celé jednodušší. Musím ale říct, že už během studia na konzervatoři jsem ve dvou titulech ve Slezském divadle hostovala, takže jsem kolektiv znala dříve.

Říkáte, že už jste ve Slezském divadle dříve hostovala. Jak funguje chemie v souboru?

Mezi ostatními kolegy se cítím moc příjemně. Všichni jsou ke mně milí a vstřícní. Když třeba potřebuji s něčím pomoct, tak jsou ochotní a jdou mi naproti. Jen se obávám, že činoherní soubor tam není zrovna v nejlepší náladě. Jednak je to určitě způsobené koronavirovou situací, protože stále nemůžeme být v režimu, na jaký jsou herci zvyklí, ale malinko se bojím, že některé kolegy jejich práce už tolik netěší. Důvod vidím v tom, že by někteří i chtěli, aby na ně byly kladeny vyšší nároky a pracovalo se s nimi, aby jim jejich práce dávala větší smysl. Ale to tam chybí, což mě velmi mrzí.

V inscenaci Edmond hraje garderobiérku Jeanne (Foto: Radovan Šťastný)

Kromě herectví se dále věnujete studiu. Jste v prvním ročníku oboru Kulturní dramaturgie v divadelní praxi na Slezské univerzitě v Opavě. Proč jste zvolila tuto cestu?

Nějak se to sešlo. Po ukončení konzervatoře bylo hektické období. Zejména kvůli covidu si herec nemohl být ničím jistý. K tomu, že bych se dál chtěla vzdělávat, jsem dospěla trochu později a určitě sehrála velkou roli skutečnost, že jsem v Opavě v angažmá, a taky to, že na Slezské univerzitě ještě byla možnost podat si přihlášku. Říkala jsem si, že bude fajn se divadlem zaobírat ještě z jiné stránky, která mě třeba obohatí i v herecké profesi.

Povídáme si doslova několik hodin poté, co jsem viděl inscenaci Edmond, kde hrajete z mého pohledu takovou idealistku a romantičku. Je vám tato herecká poloha blízká?

(přemýšlí) Asi ano. Jsem romantická duše a někdy taky velký snílek.

Sto lidí, sto chutí, ale na mě je to přespříliš dlouhá inscenace vzhledem ke svému naturelu. Kdyby byl Edmond kratší a intenzivnější, byl by lepší. Jak to vnímáte z druhé strany pomyslné barikády jako herečka?

Když budu mluvit sama za sebe, tak máte asi pravdu. Tohle je spíše otázka na režiséra, ale za mě je tam několik míst, která nejsou úplně šťastná, ale víte, o text často až tak nejde. Hodně dělá například temporytmus inscenace. Určitě se vám někdy stalo, že jste šel do divadla a tříhodinové představení uteklo jako voda, protože divák v takovém případě jde s dějem, je upoután příběhem. Možná jste tedy nebyl Edmondem tolik upoután.

S Danielem Volným v inscenaci Edmond. (Foto: Radovan Šťastný)

Nechme tedy na divácích, aby si na Edmonda udělali vlastní názor. Náš rozhovor jsme trošku odkládali mimo jiné kvůli vašemu natáčení. Můžete prozradit o co se jednalo?

Oslovili mě pro natáčení hraného dokumentu režiséra Víta Mazánka Stříbrné requiem, který se natáčel v Pardubicích. Jde o projekt, který by měl mít premiéru příští rok k výročí vypálení Ležáků. Příběh se odehrává v Pardubicích, v období Heydrichiády a pojednává o lidech, kteří za války byli v odboji.

Je tohle žánr a období, které vás baví?

Určitě mě bavilo celé natáčení, zejména kvůli lidem, kteří byli kolem. Dobovky pro mě mají své specifické kouzlo. Zatím ale nedokážu říct, jestli mám nějaké oblíbené období. Můžu prozradit, že v samotném filmu je spousta drsných scén, a aby ne, vzhledem k tématu. Film je postaven na pravdivých základech, o to silnější je.

Koho jste ve filmu ztvárnila?

Hrála jsem Hanu Krupkovou, což byla žena zhruba v mých letech. Společně se svým mužem a dalším manželským párem pomáhala československým parašutistům. A jak to tak bývávalo, někdo je prozradil, následovaly výslechy a ona, aby svého muže zachránila, dostala určitou nabídku, ale to už ať se diváci dozví sami.

Váš popis mi hodně i tím zasazením do Pardubic připomíná film Operace Silver A v režii Jiřího Stracha. Tam ale nebyla postava Hany Krupkové. Byla tam Hana Kroupová a brilantně ji ztvárnila Klára Issová. Viděla jste tento film?

Ten film jsem předtím neznala, ale narazila jsem na něj, když jsem si hledala informace o mojí postavě. Zatím jsem ho neviděla. Říkala jsem si, že si ho nechám až někdy na potom, po natáčení, abych jím nebyla ovlivněna, ale skutečně se ta žena jmenovala Hana Krupková. Mimochodem, proto se náš film jmenuje Stříbrné requiem, protože pojednává o členech operace Silver A.

Z natáčení hraného dokumentu Stříbrné requiem (Foto: Jana Kupčáková)

Mnohdy slýcháme od samotných herců, že herectví v divadle a před kamerou jsou dvě rozdílná řemesla. Dalo by se už teď na začátku vaší kariéry říct, co vás baví více?

Zřejmě nejsem schopná na tohle odpovědět, protože v obou sférách jsem teprve krátce. Více se pochopitelně pohybuji v divadle, ale natáčení bylo příjemné ozvláštnění, protože herec pracuje jinak než v divadle. Jsem tedy ale ráda za každou zkušenost.

Zmínili jsme tedy i první větší zkušenost s natáčením. Co další projekty? Kde všude vás mohou diváci vidět?

Jak bylo řečeno, primárně mě mohou vidět ve spoustě inscenací ve Slezském divadle Opava. Zároveň hostuji v Divadle Petra Bezruče, v krásné inscenaci Transky, body, vteřiny. Ve Studiu G jsme například nastudovali Hordubala, takže sem bych také ráda diváky pozvala.

Nebudu se ptát na vysněnou roli, protože tuto otázku dostanete jistě v budoucnu mockrát, ale zeptám se jinak. Mnoho lidí plánuje kariéru i to, co další den posnídají. Máte nějaký profesní cíl?

Musím říct, že jsem hlavně vděčná za to, že můžu tuhle práci dělat a že mě baví. Z našeho ročníku na konzervatoři jsme měli obrovské štěstí, protože jsme se v podstatě všichni uchytili v divadlech, jen jeden spolužák šel studovat dál na DAMU. Bylo to těsně před touto tíživou dobou. A co se týče cílů do budoucna, tak se jimi nechci svazovat. Bojím se totiž toho, že když si člověk vytyčí konkrétní cíl a pak jej dosáhne, tak vlastně začne stagnovat. Ráda bych se zkrátka dál učila a rozvíjela, a to jak v životě, tak v divadle.