Možná je mým cílem nabídnout fitko pro fantazii, říká básnířka Kristýna Svidroňová před křtem prvotiny

KRISTÝNA SVIDROŇOVÁ: NA ODJEZDU

Napsala sis status
že Vánoce jsou jako
život mezi mrtvými
a cesta odsud není možná
Kdysi jsem milovala dítě
které všichni opouštěli
a teď jim to vracíš
pořád na odjezdu
A z toho všeho
máš jen vánoční stromy
na veřejných prostranstvích
svítící do zkratu
a nemůžeš ani
na ně pověsit baňku
Po tom co shoříš
sleduješ počet lajků

„NA ODJEZDU.“ Odkud a kam směřuje vaše psaní? Přemítáte někdy, co je to vlastně za jízdu?

Těžko říct. Ale dokud někam směřuji, je to dobře. Nemám vysněnou destinaci, kde bych se ráda usídlila. Putovala jsem od banálnosti až směšnosti, první texty jsem psala asi v osmi letech, přes nedospělé psaní o lásce až k tomu, co píšu teď. Co mě ale celou tou cestu provází, je dozajista hravost. Chci vidět, ale zároveň se chci se dívat jinak, a to „jinak“ chci i ukazovat. Trénuji svou představivost a možná chci, aby i si to zkusili i jiní. Možná je mým cílem nabídnout fitko pro fantazii.

„Napsala sis status.“ Fitko pro fantazii, to by mě nikdy nenapadlo, ale zní to zajímavě. Jsem ze staré školy, v éře před Facebookem se slovo status používalo jako výraz pro stav čili postavení, pro stav věcí či poměrů a občas jsme poslouchali britskou kapelu Status Quo (stávající stav). Dnes je status výrazem pro facebookový příspěvek. A básník na sociálních sítích oznamuje statusem, že vydal sbírku, jak je tomu i ve vašem případě. Jaký je podle vás stav mladé české poezie na sociálních sítích? Je rozhodující kvalita, nebo spíš početný okruh známých, který prostě lajkuje?

Podle mě slovo status stále více významů. Jinak si myslím, že poezie má své oprávněné místo i na sociálních sítích. Ať tam je. Ten stav, jaký je, nevidím nijak černě. Je dobré si uvědomit, že příspěvky, které mají více reakcí a komentářů, ať už pozitivních či negativních, jsou v kanálech sítí předřazované. Díky tomu se pak zobrazují dalším uživatelům, kteří na ně mohou reagovat. Samozřejmě na to má vliv ještě spousta dalších věcí, ale to nechme být. Občas pak něco prostě zapadne. Ale to je spíš tou sítí samotnou než tím, že by ten text nebyl dobrý a nikoho neoslovil. Taky někdy nelajkujeme věci, i když se nám líbí, a to z různých důvodů. Příspěvky, které mají většinou hodně lajků, a to třeba i ve skupinách, je mají obvykle oprávněně. Neřekla bych však, že čím více reakcí příspěvek má, tím je kvalitnější. Zkrátka se v kanálu příspěvků objevil v čase, kdy na něj bylo více lidí naladěno.

„Že Vánoce jsou jako / život mezi mrtvými.“ Tyto verše mají aktuálně více významů. Strnulost společných Vánoc v širokém příbuzenském kruhu se v době covidu změnila v opravdový strach o nejstarší generaci v rodině. Je už v té básni obsažena reakce na covid, nebo text vznikl před pandemií?

Tuto báseň jsem napsala někdy v roce 2015 a je inspirována snem. Přála bych si, aby bylo toto vánoční období pro všechny hlavně klidné a plné lásky.

„A cesta odsud není možná.“ Prvotinu vydáváte v ostravském nakladatelství Protimluv, někteří debutanti z Ostravy ale vsadili spíš na Brno (Dominik Bárt či František Hruška). Snad i z důvodů, že doma stejně není nikdo prorokem a lepší je literární dráhu nastartovat mimo ostravský píseček. Přemýšlela jste i o jiném vydavateli? A dovedete si představit, že Ostravsko jednou opustíte, anebo tahle cesta už není možná?

Sbírku jsem původně měla vydávat v jiném nakladatelství, ale to se nakonec nestalo. Rukopis byl v téměř finální podobě už na konci roku 2019. A prostě jsem to už chtěla vydat. Jsem moc ráda, že nakladatelství Protimluv mělo o Sochy z peřin zájem. A co bude dál, to opravdu nevím. Všechno je možné.

„Kdysi jsem milovala dítě / které všichni opouštěli.“ Tohle je zřejmě další vypjatá vztahová symbolika, nikoli úplně radostná bilance prožitého. Má pro vás psaní poezie i psychoterapeutické účinky?

Obvykle raději píšu, než mluvím. Jestliže něco prožívám, tak pak z toho dozajista čerpám, třeba i po několika letech. Ale neřekla bych, že po psaní cítím psychickou úlevu, spíše radost. A možná, že taková radost dokáže více divů než samotný fakt, že jsem něco ze sebe právě dostala.

„A teď jim to vracíš.“ Vztahový ping-pong, to je asi nejfrekventovanější téma současné mladé české poezie. Od autorky silných veršů tohoto typu bych chtěl ale slyšet i vyjádření k neutěšené současnosti. Názor na premiéra se statusem udavače Státní bezpečnosti, na pokusy o omezování svobody veřejnoprávních médií, na ješitného starce na Pražském hradě, na uprchlíky trpících na běloruských hrancích či ve Středozemním moři, na Přívoz zamořený rakovinotvorným benzo(a)pyrenem z koksovny, který zkracuje lidský život, navíc sotva kilometr od té koksovny žijete… Nemáte potřebu se vyjadřovat k podobným záležitostem? K literatuře to patří, dnešní doba nepotřebuje jen lyriku.

Cítím, že se mě hodně věcí dotýká a rozhodně je neignoruji. Co je mi však vlastní, tak je to rozvážnost. Mnoha problematikám rozumím jen částečně a nemám do nich dostatečně hluboký vhled, abych svůj názor vyvedla na svět a pak si za ním odvážně stála. Myslím, že se o tom už tak mluví dost a díky tomu mnohdy mizí z naší komunikace mnohem důležitější obsahy.

„Pořád na odjezdu.“ Platí to generačně, že současní mladí básníci mají tendenci utíkat před společenskými kauzami? A změnilo by se to, kdybychom opravdu přišli o demokracii?

Nemyslím si, že by mladí básníci utíkali před společenskými kauzami. Možná jim neběží hned naproti, aby se jimi nechali pohltit, ale vnímaví vůči nim určitě jsou. Musíme si uvědomit, že život není jen o kauzách.

„A z toho všeho / máš jen vánoční stromy / na veřejných prostranstvích.“ Mimochodem, jak se vám líbí vánoční dílo Eriky Bornové před Novou radnicí? Podle mě je to skvělé angažované dílo, které brojí proti konzumním svátkům, kdy lásku nahrazujeme obrovskými dary, které už neuvezou ani sáně Santa Clause.

Ozvalo se dítě. Převelký dárek. Přeskupení symbolů zimy (Vánoc) do netypického pořadí. Sáně na dárku moc daleko nedojedou. Baňka na sáních, které stojí na dárku se už vůbec nikam nedostane, dřív se spíše skutálí. Otvírá to fantazii i otázky. Jednoduše řečeno, líbí se mi.

„Svítící do zkratu.“ Poezie také někdy zkratuje. Patříte ke skupině básníků, která se několik let scházela v kavárně Sádrový ježek v Ostravě a v čase nouzových stavů v Komenského sadech. Jak byste reagovala, kdyby od vás jiný básník opsal právě tohle skvělé spojení: „A z toho všeho / máš jen vánoční stromy / na veřejných prostranstvích, / svítící do zkratu.“ I to se ale v poezie děje, a zdá se, že někteří kolegové básníci to považují za docela legální postup.

Pokud by se mi to někdy stalo, asi bych se zasmála, pak bych se s tím člověkem o tom pokusila promluvit. A hlavně, snažila bych se to pochopit. Nakonec bychom se mohli obejmout.

„A nemůžeš ani / na ně pověsit baňku.“ Tak jistě, odpouštění je nutné, když se ovšem pachatel přizná k činu. K té baňce. To je vždycky výzva pro básníka, když už člověk nemůže. Poezie musí bolet, tvrdím již léta, ale není to nějaký můj objev, pochopitelně.

Při čtení dobré básně musím vynakládat úsilí. Namáhat se. Ostatně i při tom mém procesu psaní to není jiné. Takže to zákonitě i bolí. S tím, co má hodnotu, to není nikdy snadné.

„Po tom co shoříš / sleduješ počet lajků.“ Silný závěr. Připomněl mi ale nedávná slova literárního kritika Ondřeje Horáka, který mladou současnou beletrii přirovnal k několika vláčkům, které jezdí tak nějak dokola. A jejich význam zachraňuje falešná chvála, včetně zběsilého lajkování. „Spousta mladých a ambiciózních, kteří nejčastěji pracují v sebepodpůrných vláčcích, kdy se několik lidí chválí navzájem, tak vytvářejí dojem literárních událostí,“ uvedl Horák. Sama jste několik let pořádala autorské večery po názvem Literární přeháňka, tak o těchto vláčcích asi také něco víte. Neschází vám v literárním provozu více erudované kritiky, která by rázněji oddělovala zrno od plev?

Přeháňky ještě budou. A teď o těch vláčcích. Jezdí, ale kde je jejich konečná stanice? A jezdí pravidelně? Na čas? Autor bezesporu potřebuje sdílet své texty a obdržet za ně třeba jen jednoslovnou pochvalu. Když ho pochválí někdo, kdo taky píše, nebo je třeba literárně vzdělán, je to ještě cennější. Pokud je ale dostatečně uvědomělý ve svém psaní, tak se z takových reakcí nezmění hned na vlak a nebude jezdit dokola, ale bude směřovat vpřed.  A pak je to dobré. Kritika je pro autora stejně nezbytná. K závěrečné otázce jen dodám, že hodně plev se oddělí už jen tím, že se jim nevěnuje pozornost. Ale pár šikovných kritiků by se jistě hodilo.